Literatura obchází bezprostřední smysly zraku a sluchu a míří přímo k představivosti.
Filozof a konzervativní komentátor Roger Scruton otevírá svou knihu Krása: Velmi krátký úvod z roku 2011 touto větou: „Krása může utěšovat, zneklidňovat, být posvátná i světská; může povzbuzovat, přitahovat, inspirovat i mrazit.“
Scruton poté věnuje tři z devíti kapitol své knihy tématům lidské krásy, krásy přírody a každodenní krásy. Tu poslední nacházíme ve světě kolem nás nebo v našich domovech – ve věcech, které nás svou podobou a funkcí oslovují jako krásné. Ve zbytku knihy pak Scruton obrací pozornost čtenáře ke kráse umělecké. Zabývá se díly, která lidé záměrně vytvořili tak, aby působila na mysl i smysly, probouzela představivost a přiměla nás zastavit se v úžasu.
Bez ohledu na své zázemí má většina lidí s představou umělecké krásy nějakou zkušenost. Pokud by byli požádáni o příklady, i ti, kteří se o umění příliš nezajímají, by nejspíš jmenovali některé z ikon malířství a výtvarného umění, jako je Okřídlené vítězství Samothrácké, Michelangelova Pietà, Botticelliho Zrození Venuše, Tádž Mahal nebo katedrála Notre-Dame.
Menší část lidí by si možná vybavila také klasická díla, která oslovují spíše sluch než zrak. A i zde by i ti, kdo mají s touto podobou umělecké krásy jen omezenou zkušenost, pravděpodobně zmínili mistrovská díla, jako je Beethovenova Pátá symfonie, Čajkovského Louskáček nebo Wagnerova Jízda valkýr.
Je však pravděpodobné, že jen málokdo by jako příklad umělecké krásy uvedl díla literární.
Kostry veršů
Na rozdíl od svých uměleckých příbuzných literatura obchází bezprostřední smysly zraku a sluchu a míří přímo k představivosti. Abstraktní nahrazuje konkrétní. V důsledku toho neexistují muzea ani každoroční záplavy návštěvníků směřujících do Paříže, Říma či Athén, aby oslavovali uměleckou krásu určité básně, povídky nebo jiného literárního díla. Přesto, ponoříme-li se do tématu krásy a psaného slova, nacházíme zde paralely s viditelným a slyšitelným uměním.
Stejně jako malířství, sochařství a hudba stojí i velká literatura na struktuře – na jakési kostře, která drží slova pohromadě a činí z jejich souboru něco krásného. Pod myšlenkami a emocemi básně se například skrývají formy a literární prostředky, které si básník zvolil, aby co nejlépe vyjádřil zamýšlený význam.
Shakespearovy sonety i lyrická poezie Emily Dickinsonové dávají slovům jejich sílu. Dickinsonová například často volila lyrickou formu – zpravidla krátkou báseň psanou v tzv. běžném metru, se střídáním veršů o osmi a šesti slabikách – a právě to je jeden z hlavních důvodů, proč její verše na čtenáře tak silně působí. Zde je jen jeden příklad:
Protože jsem se nemohla zastavit pro Smrt –
ona se laskavě zastavila pro mne –
kočár vezl jen nás dva –
a Nesmrtnost.
V básni Nevcházej tiše do té dobré noci posiluje Dylan Thomas své sdělení použitím villanely, s jejími opakováními a pevnou formou, a činí z ní dílo rozpoznatelné pro miliony čtenářů:
Nevcházej tiše do té dobré noci,
stáří má hořet a běsnit při sklonku dne;
vztekej se, vztekej se proti zhasínání světla.
Ač moudří muži na konci vědí, že tma má právo,
protože jejich slova nerozčísla blesk,
nevcházej tiše do té dobré noci.
Dobří muži, poslední vlna, pláčí, jak jasně
by jejich křehké činy tančily v zelené zátoce,
vztekej se, vztekej se proti zhasínání světla.
V těchto verších působí dohromady řemeslná dovednost i duše mistra svého oboru.
Řemeslné triky
Rétorika – umění přesvědčování sahající až ke starým Řekům – nabízí soubor nástrojů, které má k dispozici každý autor pro vytváření krásy v poezii i próze. Metafora a přirovnání, aliterace a anastrofa, chiasmus a synekdocha: to vše jsou kladiva, hřebíky a lešení, jejichž cílem je proměnit všední myšlenku či větu v něco krásného.
Úvodní odstavec Dickensova románu Příběh dvou měst je mnoha čtenářům povědomý nejen proto, že jej četli ve škole, ale také díky nástrojům, které Dickens z této výbavy zvolil: antitezi, tedy střet protikladů postavených vedle sebe, a anaforu, opakování slova či fráze na začátku vět nebo úseků. Opakování spojená s kontrasty působí téměř hypnoticky, zvlášť při hlasitém čtení:
„Byla to nejlepší doba, byla to nejhorší doba, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to epocha víry, byla to epocha nedůvěry, bylo to období Světla, bylo to období Temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima zoufalství, měli jsme vše před sebou, neměli jsme nic před sebou, všichni jsme šli přímo do Nebe, všichni jsme šli přímo opačným směrem – zkrátka ta doba se natolik podobala době současné, že některé z jejích nejhlasitějších autorit trvaly na tom, aby byla přijímána, v dobrém či zlém, jen v nejvyšším stupni srovnání.“
Tesané věty
„Viděl jsem anděla v mramoru,“ řekl Michelangelo, „a tesal jsem tak dlouho, dokud jsem ho neosvobodil.“ Totéž se snaží velcí spisovatelé a básníci učinit se svými větami a odstavci.
Někdy se plody této touhy, zápalu a dovednosti objeví na nečekaných místech. G. K. Chesterton ve své knize What I Saw in America (Co jsem viděl v Americe) poznamenal:
„Amerika je jediný národ na světě, který je založen na vyznání víry. Toto vyznání je vyloženo s dogmatickou, ba dokonce teologickou jasností v Deklaraci nezávislosti; snad v jediném kusu praktické politiky, který je zároveň politikou teoretickou a zároveň velkou literaturou.“
Možná jsme dosud Deklaraci nezávislosti nevnímali jako velké literární dílo, avšak nejznámější věta tohoto dokumentu Chestertonovo tvrzení podporuje: „Považujeme tyto pravdy za samozřejmé: že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a úsilí o štěstí.“
Zde vidíme zázrak větné stavby: postupné budování obecného tvrzení ke konkrétnímu, paralelismus jednotlivých vět a pečlivou volbu slov. V jediné větě vytvořil Thomas Jefferson samotné jádro amerického snu.
V úvodní větě povídky Ernesta Hemingwaye In Another Country (V jiné zemi) nacházíme jiný druh kouzla: „Na podzim tam válka byla vždycky, ale my už jsme do ní nechodili.“ Vynechte slovo „vždycky“, zkraťte „jsme nechodili“ nebo jazykově „opravte“ závěrečné spojení – a síla této věty se vytratí. Při hlasitém čtení je zřejmé, že jde o práci mistra, který tesá prózu jako sochař kámen.
Krása a kniha
Vybrat celou knihu jako příklad umělecké krásy se rychle stává osobní záležitostí. Jeden čtenář obdivuje křišťálově čisté vody románů Ernesta Hemingwaye, jiný zamotanou džungli Williama Faulknera a další precizně vystavěnou prózu Jane Austenové.
S tímto vědomím bych rád představil dvě literární díla, která jsou pro mne krásná v celé své šíři. Prvním z nich je román Marka Helprina A Soldier of the Great War (Voják Velké války). Jeho bohatý jazyk a skutečnost, že hrdina knihy Alessandro Giuliani je mimo jiné profesorem estetiky, vnášejí na každou stránku zvláštní druh krásy. Dokonce i obraz – Giorgioneho Bouře – zde vystupuje jako svébytná postava. Zde je malá ukázka Helprinova psaní:
„Vidět krásu světa znamená položit ruce na linie, které bez přerušení procházejí životem i smrtí. Dotýkat se jich je aktem naděje, neboť možná někdo na druhé straně – pokud nějaká druhá strana existuje – se jich dotýká také.“
Před několika lety jsem se na Silvestra rozhodl, že během jednoho roku přečtu všech 11 svazků díla Willa a Ariel Durantových The Story of Civilization (Příběh civilizace) – zhruba 10 000 stran (podle vydání), které na mé váze dosáhly hmotnosti 16,6 kilogramu. Na rozdíl od většiny novoročních předsevzetí, která si člověk během života dává, toto jsem dodržel. A během tohoto výstupu na horu Durant jsem objevil krásu, jakou jsem nečekal.
Řemeslná kvalita prózy manželů Durantových – místy robustní a churchillovsky znějící, dnes už nádherně starosvětská, a přitom stále výborně čitelná – je něco, co bych neměl ani talent, ani povahu napodobit. Přesto ve mně probudila hluboký obdiv k jejich práci. Zde je například náhodně vybraná věta ze svazku věnovaného reformaci: „Teplý a vlídný jih plodí civilizace; chladný a houževnatý sever opakovaně dobývá ochablý a pohodlný jih a civilizaci vstřebává a proměňuje.“
To jsou jen dva z pomníků, které vybudovali spisovatelé a básníci. Homérovy eposy, Vergiliova Aeneis, Bible krále Jakuba, Adlerovy Velké knihy západní civilizace a mnohé další: nestojí jako obelisky na veřejných náměstích ani nezdobí stěny Louvru. Místo toho tiše přebývají v našich knihovnách a knihkupectvích – dary čekající na rozbalení, s krásou, která teprve čeká, až bude odhalena.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám prosím posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
