V této Shakespearově komedii čtenáři zjišťují, že slova mají moc spojovat milence, rozdělovat je – a znovu je přivádět k sobě.
Jaký je nejcennější majetek člověka? Mnozí tvrdili, že to nejsou peníze ani žádné jiné hmotné statky, ale dobré jméno. Pověst člověka má větší cenu než jakékoli bohatství. Jakmile je pošpiněna nebo ztracena, nelze ji obnovit tak snadno jako majetek – a bez ní se prakticky každá oblast života stává obtížnější. Když je zničena něčí čest, tedy dobré jméno, zásadně se tím mění jeho vztah ke společnosti.
Ten, kdo zničí dobré jméno druhého, tak zkalí samotné prameny, z nichž jsou zavlažovány všechny oblasti života, obchodu i rodiny. Slova mohou napáchat větší škody než fyzické násilí, ale zároveň v sobě nesou sílu inspirovat, spojovat, léčit a obnovovat.
Mezi jinými tématy se Shakespeare ve své půvabné komedii Mnoho povyku pro nic, vydané roku 1600, zabývá právě mocí slov – k dobrému i ke zlému. Hra oslavuje radost z jazykové obratnosti a duchaplnosti, jejich schopnost odhalovat pravdu a usmiřovat rozpory. Zároveň však ukazuje i jejich potenciál rozdělovat, izolovat a podporovat ukvapené soudy.
Láska a válka na Sicílii
Na počátku hry se střetávají dva světy. Skupina vojáků vedená aragonským princem Donem Pedrem se vítězoslavně vrací z války a vstupuje do města Messina, kde je čeká období oslav a odpočinku. Vítají je městští patriarchové Leonato a Antonio spolu se svými dcerami, krásnými mladými ženami Hero a Beatricí.
Jeden z Don Pedrových společníků, mladý Claudio, se rychle – možná až ukvapeně – zamiluje do Hero a požádá prince, aby mu pomohl s jejím dvořením a domluvil sňatek. Jiný z Don Pedrových následovníků, Benedick, se pouští do slovních soubojů s prudkou a nezávislou Beatricí a lituje, že se jeho druh Claudio odvrátil od myšlenek na válku k myšlenkám na ženy.
Tyto dva radikálně odlišné světy, které se zde setkávají, představují svět války a svět domácího života, případně – jak upozornila Anne Bartonová ve svém úvodu ke hře v publikaci The Riverside Shakespeare – svět „mužských přátelství a nový svět lásky“. Napětí mezi těmito dvěma oblastmi vytváří značnou část přitažlivosti hry i dilemat, jimž postavy čelí.
Jednou z nich je Benedick, „zapřisáhlý starý mládenec“. Nechce se vzdát mužského světa odvážných válečných činů a kamarádství mezi muži kvůli poezii, slavnostním věncům, bálům při světle pochodní a bolestným milostným vztahům – a to navzdory potlačovaným citům přitažlivosti k Beatrici. Ve druhém dějství, třetí scéně si Benedick stěžuje na Claudia, zcela poblázněného Hero:
„Pamatuji ho, když pro něj nebyla žádná hudba než buben a píšťala, a teď by raději slyšel tamburínu a flétnu; pamatuji ho, když by pěšky ušel deset mil, jen aby viděl dobré brnění, a teď bude deset nocí bdít a vyřezávat střih nového kabátce; býval zvyklý mluvit prostě a k věci, jako poctivý muž a voják, a teď se stal pravopisem – jeho slova jsou hotová fantastická hostina.“
Claudio však zdaleka není jedinou postavou, která opustila prostou řeč. Ani Benedick sám nedokáže říci to, co skutečně myslí – zvláště pokud jde o Beatrici a myšlenku manželství. Trvá na tom, že s jedním ani s druhým nechce mít nic společného, a odmítá si připustit, co se v jeho nitru opravdu odehrává. Slovní přestřelky mezi Beatricí a Benedickem, plné urážek a posměšků – které jsou potěšením při čtení a ještě větším potěšením na jevišti, jsou-li dobře zahrány – ve skutečnosti zakrývají jejich vzájemnou fascinaci. Jak to vyjádřila Bartonová:
„Beatrice a Benedick používají důvtip k tomu, aby si udrželi odstup od emocí, které považují za potenciálně nebezpečné. Drží se společnosti vlastního pohlaví, protože se tam cítí bezpečně, ale zároveň nedokážou odolat a vysílají provokativní šípy posměchu či dotazů na území nepřítele.“
V tomto případě slouží ostré jazyky jako jehly, jimiž se tká síť slov skrývající zranitelnost citu a autenticitu.
Navzdory veškeré zábavnosti jejich oslnivé slovní hry jde o nebezpečnou hru – hru verbálních klamů, která hrozí skončit naprostou izolací. Bartonová napsala:
„Beatrice i Benedick jsou přes veškerou povrchní veselost a pohrdání manželským stavem v podstatě osamělí lidé. Jsou starší než Claudio a Hero a hrozí jim, že se na celý život ocitnou uvězněni v souboru postojů a společenských reakcí, které jsou sice duchaplné a zábavné, ale zároveň omezující a neplodné.“
Copak to neřekneš?
Také zde se znovu uplatňuje hra mezi světem války a světem domácího života. Benedick si užívá ten první, zatímco druhému se vyhýbá – přestože jsou na sobě tyto dva světy vzájemně závislé. Domov a rodinné zázemí potřebují válečníky k ochraně a zachování, avšak mužsky dominované bojiště zase potřebuje domov a rodinu, aby měl kdo zaplnit jeho budoucí řady. Benedick dosud nepřijal skutečnost, že jedním z důsledků války je zvýšená potřeba plodnosti, ani to, že ryze mužský svět je ze své podstaty psychologicky i biologicky neplodný.
Beatrice a Benedick se svým vzájemným popichováním a posměšky vůči manželství do značné míry klamou především sami sebe – což je další ukázka moci slov. Když si dostatečně dlouho opakujeme nepravdu, začneme jí věřit. Je zapotřebí zásahu několika rozpustilých, avšak dobře míněných rad přátel, aby Beatrici a Benedickovi odhalili jejich vlastní srdce.
Don Pedro, Claudio, Hero a Heroina komorná zařídí, aby Beatrice a Benedick zaslechli rozhovory, z nichž se dozvědí, že ten druhý – údajně – vyznal svou lásku. Když jsou Beatrice a Benedick přivedeni k přesvědčení, že ten druhý už „povolil“ potlačované přitažlivosti, oba rychle přiznají svou vlastní skrytou lásku.
Shakespearův zájem o pověst – tedy o to, co si o nás myslí druzí a co si myslíme sami o sobě – se v těchto scénách znovu výrazně projevuje. Tím, že slyší poměrně kritické líčení sebe samých z úst ostatních, jsou pokořeni a začínají získávat sebepoznání, včetně poznání své skutečné lásky jeden k druhému. Slova zde slouží jako nástroje pravdy – i když jsou paradoxně používána přátelskými spiklenci klamavým způsobem.
Jedovaté užití jazyka
Ne všechna spiknutí ve hře jsou však přátelská. Shakespeare využívá mnohem zlověstnější intriku, aby zdůraznil potenciálně ničivou stránku jazyka. Don John, nemanželský bratr Dona Pedra, trpí ochromující melancholií, která z něj činí nepřítele veškeré radosti a štěstí. Z čiré zášti vymyslí falešný příběh o údajné Heroině nečistotě, což vede Claudia k tomu, že ji v hněvu veřejně odsoudí a zavrhne přímo v den jejich svatby. Otřes z této události Hero podle všeho zabije.
Hero sama přitom dříve ve hře prorocky říká ve třetím dějství, první scéně: „Člověk neví, jak může zlé slovo otrávit náklonnost“ – výmluvné varování pro nás všechny, jak snadno mohou neopatrná slova ovlivnit něčí pověst a veřejné mínění. Shakespeare tuto obraznost jedu dále rozvíjí, když po Heroině zdánlivé smrti nechá Antonia zvolat: „Bůh ví, že jsem svou neteř miloval, a ona je mrtvá, k smrti pomluvena lotry, kteří by se odvážili odpovídat muži do očí právě tak, jako bych se odvážil vzít hada za jazyk.“ Stejně jako hadí jed pomluva zničila lásku a ukradla život. Spojení Don Johnovy zlomyslnosti s Claudiovou důvěřivostí a mladickou ukvapeností se ukazuje jako zhoubná kombinace.
Nebo téměř zhoubná – vždyť jde koneckonců o komedii, nikoli o tragédii. Hero ve skutečnosti nezemře, protože moudrý starý mnich poradí, aby tato skutečnost zůstala utajena a přivedla Claudia k pokání za jeho krutost. Zajímavé je, že pokání, které je Claudiovi uloženo, má opět jazykovou podobu: Claudio se vydá k údajnému Heroinu hrobu a veřejně pro ni truchlí zpěvem písně na její počest a položením epitafu na její hrob.
Epitaf výstižně shrnuje hru jako zkoumání jazyka. Má moc jak zabíjet, tak zvěčňovat:
„Pomluvou k smrti zrazená
zde leží ta, již Hero zvali.
Smrt za křivdy jí darem dala
slávu, jež nikdy nezaniká.
Tak život, jenž hanbou zhasl,
žije ve smrti slavně dál.“
Po Claudiově kajícném obřadu začíná obnova, symbolizovaná příchodem úsvitu, který vítá Don Pedro slovy: „Dobré jitro, pánové, zhasněte pochodně; vlci se už nasytili, a hle, mírný den před koly Feba kropí ospalý východ skvrnami šedi.“
Mezitím je Beatrice, pevně přesvědčená o Heroině nevině, natolik rozlícená na Claudia, že žádá Benedicka – který se jí mezitím vyznal z lásky –, aby Claudia zabil z pomsty. Benedick s nevolí souhlasí, čímž, jak upozorňuje Bartonová, dokládá proměnu, kterou prošel. Přátelství nyní ustupuje do pozadí před jeho láskou k Beatrici.
Naštěstí vyjde pravda najevo dříve, než dojde ke krvavému střetu mezi Benedickem a Claudiem. Heroina nevina je prokázána a krátce poté je Hero navrácena – živá a zdravá – ohromenému a pokáranému Claudiovi. Jak říká Leonato: „Zemřela, můj pane, dokud žila její pomluva“ – připomínka neslučitelnosti nevinnosti a lži.
V této hře Shakespeare, velký mistr slov, dramaticky zobrazuje sílu jazyka, včetně toho, jak buduje naše chápání sebe sama i druhých – k dobrému i ke zlému. Ukazuje jeho nejtemnější stránky, tedy klamné užití řeči a její schopnost doslova zabíjet, i její moc léčit, oživovat a obnovovat, je-li užívána v souladu s pravdou. Touto dramatizací Shakespeare nabádá, abychom svá slova pečlivě zvažovali a uváděli je do souladu se skutečností.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své náměty či zpětnou vazbu nám můžete zasílat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
