Komentář
Čtvrté dějství hry Williama Shakespeara Tragédie Macbeth začíná tím, že skotský král, který se vraždami dostal na trůn, žádá tři čarodějnice, aby vyvolaly duchy a odhalily jeho budoucnost. První ho varuje, aby si dával pozor na Macduffa, pána z Fife. Druhá ho ujišťuje, že se nemusí bát žádného muže zrozeného z ženy. Třetí mu dává neméně uklidňující proroctví:
„Buď jako lev, pyšný, bez starostí / ať kdokoli se zlobí, ať kdokoli se bojí, ať kdekoli se kují spiknutí. / Macbeth nebude nikdy poražen, / dokud se veliký Birnamský les / nevydá na vysoký vrch Dunsinane proti němu.“ (překlad podle Martina Hilského)
Na konci hry se všechna tato proroctví vyplní, ale jinak, než Macbeth očekával. Jeho protivník Macduff se totiž narodil císařským řezem, a tudíž technicky vzato nebyl „zrozen z ženy“, a Macduffovi vojáci použili větve z Birnamského lesa k maskování, takže to vypadalo, jako by se les přesouval k Macbethově pozici na Dunsinane. Vyděšený uchvatitel se pustí do souboje s Macduffem a je zabit.
Stejně jako moderní minisérie začínající oznámením „Podle skutečných událostí“, které pak historická fakta úplně překroutí, i Shakespearova dramata si často pohrávala s pravdou – nebo alespoň se svými historickými prameny. V tomto případě čerpal z monumentálního díla z roku 1577 Kroniky Anglie, Skotska a Irska od Raphaela Holinsheda.
Podle Holinsheda se Macbeth dostal na skotský trůn tím, že v bitvě porazil svého bratrance, vládnoucího krále Malcolma, který byl obviněn z porušení královských zvyklostí, když za dědice označil svého syna, mladého Malcolma. Tradice vyžadovala, aby se královská moc střídala mezi různými větvemi královské rodiny, a podle této praxe by právě Macbeth byl legitimním dědicem koruny. Holinshed dále uvádí, že Macbeth vládl deset let, zpočátku moudře, a poté podlehl paranoii a tyranii, než byl svržen mladším Malcolmem.
V Shakespearově hře Macbeth, svedený proroctvími tří čarodějnic a popichovaný svou ctižádostivou manželkou, ve spánku zavraždí laskavého starého krále Duncana. Zdeptán vinou a nejistotou si užívá jen krátké a krvavé vlády, než přijde jeho zasloužený pád.
Ve skutečnosti se zdá, že Macbeth byl jako skotský král snadno přijat. Jeho moc byla natolik pevná, že si mohl dovolit odjet na pouť do Říma; středověké letopisy ho chválily jako proslulého a štědrého. Ve skutečnosti nezemřel v bitvě u Dunsinane, i když tam na konci července roku 1054 prohrál bitvu proti anglické invazi. Angličtí králové se dlouho snažili dostat Skotsko pod svou kontrolu a má se za to, že Eduard Vyznavač chtěl Macbetha svrhnout, aby mohl dosadit loutkového vládce, kterého by ovládal. Macbeth se udržel další tři roky, než byl nakonec v roce 1057 poražen v bitvě u Lumphananu.
Proč by si tedy Shakespeare v roce 1606 vybral za námět jedné ze svých her neznámého skotského krále a proč by při tom zcela ignoroval historická fakta?
Odpověď spočívá v nedávném nástupu Jakuba Stuarta na anglický trůn. V roce 1603 zemřela Alžběta I. bez určení následníka a anglická politická elita hledala nejbližšího královského příbuzného – pokud možno dospělého muže a přesvědčeného protestanta. Jakub VI. Skotský, vzdálený bratranec zemřelé královny, odpovídal požadavkům a s radostí opustil chudobou sužované Skotsko, aby jako Jakub I. převzal vládu nad mnohem bohatší Anglií. Není tedy náhodou, že Shakespeare napsal hru odsuzující násilné svržení legitimních králů a chválící Banqua, předka rodu Stuartovců. (U Holinsheda je Banquo Macbethovým spolupachatelem; u Shakespeara nevinnou obětí.)
Jakub se také rád považoval za učence. Jedním z jeho děl byla Démonologie, v níž tvrdil, že čarodějnice mají skutečnou moc škodit a měly by být tvrdě stíhány. Byl přesvědčen, že se stal terčem vražedného spiknutí čarodějnic v roce 1590, kdy podle něj usilovaly o potopení lodi, která vezla jeho a jeho ženu z Dánska. Shakespearova hra odrážela mnoho témat z Démonologie, zejména schopnost vyvolávat bouře.
Angličané raného novověku byli k čarodějnictví méně hystericky přísní než Skotové a jejich král. Navzdory mnohem menší populaci Skotsko popravilo třikrát více čarodějnic než Anglie a – což bylo z Jakubova pohledu ještě horší – mělo učence, kteří pochybovali o škodlivé moci magie. Shakespeare, jehož kariéra závisela na královské přízni, proto napsal Macbetha jako dílo podporující svého panovníka proti anglickým skeptikům.
Názory vyjádřené v tomto článku představují stanovisko autora a nemusí odrážet pohled Epoch Times.
–ete–
