Velký anglický básník ukazuje, jak může báseň uchovat krásu mimo hranice času.
Čas, jakkoli je vnímán jako vzácný dar, je někdy také chápán jako neúprosný ničitel. Snadno si vážíme jednotlivých okamžiků, přesto však lidský duch v něčem vzdoruje své vlastní přirozenosti bytosti v čase, smrtelné povaze těla. Většina lidí se bojí, že jim čas dojde, a touží jej přelstít a uniknout jeho univerzální nadvládě.
Protože je čas tak omezený, může se zdát, že na krásu není místo – na něco, co nemá na první pohled žádnou funkci. Navíc se zdá, že krása nemá praktickou hodnotu. Zároveň však vyžaduje čas k vytvoření a ještě více času k ochraně.
Krása a čas
Krása je křehká a snadno podléhá zubu času. Květina potřebuje mnoho času, aby vyrostla, ale málo času, aby zvadla nebo byla pošlapána. Obraz si žádá nesmírné množství času k vytvoření a může být ztracen nebo zničen během chvilky. Tvrdý a neúprosný pochod času proto staví otázku: kde má krása své místo?
William Shakespeare si tuto otázku kladl v Sonetu 65, když přemýšlel o hrozbě, kterou čas představuje kráse. I ty nejstálejší věci na světě, poznamenává, jsou před časem bezmocné. Uvažuje proto, jak může láska a krása milované bytosti přetrvat.
Ani kov, kámen, zem, či moře v dálce,
jimž vládne smrt, jež všechno zničit smí,
v svém hněvu neodolají té síle,
když květina se sotva ubrání.
Jak vůně léta odolá a vydrží
náporu dnů, jež drtí bez ustání,
když skála, pevná, podlehne a zhroucená,
i brány železné se rozpadnou na prach?
Kam ukryje se klenot času nejvzácnější,
kde unikne, když čas ho chce si vzít?
Kdo zastaví mu rychlý krok,
kdo jeho kořist – krásu – uchrání?
Nikdo, jen zázrak může sílu míti,
že v černém inkoustu má láska bude zářit.
(překlad dle Martina Hilského)
Ani síla (ztělesněná bronzem a kamenem), ani rozlehlost (ztělesněná zemí a mořem) nedokáže vzdorovat úpadku času. Smrtelnost v sobě nese nevyhnutelný zármutek. Jak naznačuje „zuřivost“, s níž čas vše stravuje, je čas silou, která se nezastaví, aby naslouchala rozumu či obhajobě krásy.
Krása zdánlivě nemá obranu, jak naznačuje Shakespeare, když říká, že nemůže „vznést námitku“. Čas se nezastaví před žádnými argumenty pro odklad její popravy.
Čas se nezapojí do intelektuálního boje a krása se nemůže zapojit do hrubé války, kterou proti ní čas vede v „ničivém obléhání útočícími dny“. Tíživou meditací básně je myšlenka, že „nejcennější klenot času“, milovaná bytost, o níž básník mluví, bude uložena v „časové truhle“ spolu se vším ostatním, co si čas přivlastnil.
Nic nemůže zadržet ruku času, která ničí vše, ale zároveň si to přivlastňuje jako svou kořist. Stejně jako je čas darem i lupičem, to, co si bere, je vnímáno zároveň jako zkažené i jako jeho kořist.
Zázrak inkoustu
Podobně je tu dvojí povaha temnoty inkoustu a jeho schopnosti uchovat jas básníkovy lásky. „Zázrakem“ básně je, že zdánlivé protiklady v povaze těchto věcí (času, inkoustu a naší vlastní lidské přirozenosti) mohou existovat zároveň.
Do každého z těchto jevů náleží prvek smutku – úpadek, který přináší čas, naše vlastní smrtelnost a temnota inkoustu. Přesto však temnota inkoustu dokáže nějakým způsobem sdělit jas, krása může přetrvat navzdory své křehkosti a čas může mít neomezenou moc a zároveň být omezen.
Krása, i v nejpomíjivějších podobách, nám otevírá okno k transcendentním hodnotám. Proto ji vnímáme jako něco, co stojí téměř mimo čas. Sama krásná věc je sice svázána časem, ale ukazuje k něčemu věčnému, čeho se úpadek času nedotkne.
Transcendentní krása
Básníkovo psaní rozvíjí tuto myšlenku, naznačenou krásou milované bytosti, tak, že i když tato krása pomine, transcendentní pravda a dobro, k nimž ukazuje, zůstávají dostupné ve psaném slově.
Lze říci, že umění naplňuje svůj účel, když mysl vede tímto směrem. To, že černý inkoust dokáže uchovat jas mládí, je zázrak hodný zamyšlení – inkoust totiž koná něco zdánlivě odporujícího jeho přirozeným vlastnostem, a přesto naplňuje zamýšlený účel umění.
Člověk si uvědomuje trpce krásnou povahu času; dokáže rozpoznat dobro lidského života i zármutek své smrtelnosti. Proto se často objevuje melancholie či téměř bolestná tesklivost, když se lidé radují z něčeho krásného.
Tyto emoce vycházejí z pocitu, že člověk očekává něco většího: věčnou krásu, již by mohl spatřit. Jak ukazuje Shakespeare, lidské úsilí i umělecká tvorba směřují k této věčné kráse. Usilujeme uchovat krásu a lásku, které nacházíme v tomto životě, aby mohly překročit hranice času a smrtelnosti.
Díky básni krása – tak jemná a tak snadno ztracená působením času – dál září prudkým jasem, zvěčněná ve verších.
Máte tip na kulturní téma? Napište nám na namety@epochtimes.cz
–ete–
