Příběh rakouského skladatele Franze Schuberta (1797–1828) je jedním z nejtragičtějších v klasické hudbě. Když se historikové ohlížejí za jeho dílem, považují ho ve všech ohledech za rovnocenné s dílem Mozarta, Bacha a Beethovena. Kromě několika skladatelů té doby (Schumann, Liszt a Brahms), kteří jeho skladby objevili a obhajovali, by Schubert mohl být zcela přehlížen pro génia, kterým byl.
Nepochybně k tomu přispěla i skutečnost, že Schubert zemřel v 31 letech, osm měsíců po svém prvním a jediném veřejném vystoupení v roce 1828. Teprve po jeho smrti byl objeven tento obrovský hudební poklad. To už ovšem Schubert nebyl na blízku, aby se dočkal zaslouženého uznání.
Je vlastně důkazem jeho geniality, že jeho dílo žilo dál. Schubertův první oficiální učitel hudby Michael Holzer, který byl varhaníkem a sbormistr chorálu farního kostela v Lichtentalu, poznamenal, že nenašel nic, co by mohl dítě naučit; nezbylo mu než na něj hledět s „úžasem a mlčením“.
Pro dnešní posluchače to není taková tragédie. Stále máme jeho nádhernou hudbu, kterou můžeme objevovat. Mohli bychom se však ptát, jak by se Schubert cítil, kdyby věděl, kolika srdcí se jeho hudba dotkne.
Wanderer-fantasie
Jsem opravdovým fanouškem klavírních sonát. U klavírního sóla se není kam schovat. Bez krytí orchestrem jsou detaily každého partu – melodie, kontrapunktu, harmonie a rytmu – odhaleny. Odhaluje se tak genialita díla i osobnost skladatele. Každá nota je vodítkem k tomu, kdo je autorem.
Schubert, plachý a uzavřený pán, byl plný rošťáctví, tajemství a údivu. Jeho klavírní sonáty jsou neuvěřitelným příspěvkem k našemu dědictví a odhalují ho jako člověka s neomezenou vnitřní krajinou emocí. Je v nich dost zdvořilé barokní veselosti, kterou si můžeme vychutnat, ale při bližším zkoumání odhalují Schubertovy sonáty citlivě vyjádřenou romantiku, patos a touhu.
Fantazie v C, Op. 15, známá spíše jako Wanderer-fantasie (Poutníkova fantazie), byla napsána pro sólový klavír v roce 1822 a patří k Schubertovým nejznámějším a nejčastěji hraným dílům. Je považována za jednu z největších skladeb celého klavírního repertoáru. Tato čtyřdílná fantazie je spojena jednotícím tématem, přičemž každá část přechází v další, počínaje variací úvodní fráze z předchozí skladby Der Wanderer. Tato lied (zhudebněná báseň) byla původně zkomponována v roce 1816 pro klavír a zpěv s textem a názvem odvozeným z básně Georga Philippa Schmidta von Lübeck.
Wanderer-fantasie je považována za jeho nejnáročnější dílo; uvádí se, že ji sotva dokázal sám zahrát. Fantazie, zkomponovaná v době po osvícenství, naráží na nástup měnícího se vkusu – složitost, smysl pro hledání i samotnou jeho současnost. Hudebně je neuvěřitelná, jako kulturní odkaz je naprosto magnetická.
Poutník v ní hledá vzdálený ráj, ale nikde mezi lidmi ho nemůže najít: „Kde jsi, má drahá země? Hledaná a vzpomínaná, a přece nikdy nepoznaná. …“ Poutník hledá štěstí, ptá se: „Kde?“ a přízračný dech mu odpovídá: „Tam, kde nejsi, tam je tvé štěstí.“
Wanderer-fantasie se vymykala klasické formě tím, že byla vytvořena pro provedení bez přestávky mezi jednotlivými částmi. Virtuozita i struktura zaujaly další skladatele romantické éry, nejintenzivněji maďarského skladatele Franze Liszta, který ji přepsal pro klavír a orchestr. Liszt upravil Schubertovu původní partituru, přearanžoval závěrečnou větu a do fantazie přidal alternativní pasáže.
Poetická hudba
Můžete prozkoumat více než 900 Schubertových děl, od tradičních vídeňských valčíků, jako je snová Serenáda pro celý orchestr, violu nebo violoncello, až po jeho poetické písně. Erlkönig (v překladu „král víl“) je jednou z nejvýznamnějších Schubertových písní. Je to dramatická a náročná skladba na stejnojmennou báseň Johanna Wolfganga Goetha, která je všeobecně považována za mistrovské dílo raného romantismu.
Píseň vypráví o otci, který rychle přijíždí domů na koni a drží v náručí svého neklidného a horečnatého syna. Jak se příběh odvíjí, dítě zažívá „halucinace“ o zlovolném duchu Erlkinga (personifikace smrti), který se snaží chlapce vylákat. Zatímco uhánějí lesem, snaží se vyděšený otec utěšit své dítě tím, že nadpřirozené zážitky definuje jako pouhé přirozené příčiny: pruh mlhy, šustění listí a třpytící se vrby. Když dorazí domů, otec zjistí, že jeho syn zemřel.
Schubertovi bylo pouhých 18 let, když v roce 1815 vytvořil tuto sugestivní a teatrální skladbu. Píseň je určena pro zpěv a klavírní doprovod a vystupují v ní čtyři postavy – vypravěč, otec, syn a Erlking – a všechny zpívá jeden zpěvák. Všechny postavy jsou zpívány v mollové tónině s výjimkou Erlkinga, jehož postava je zpívána v durové tónině.
Uslyšíte také zárodky dramatického použití klavíru, které později doprovázelo mnoho prvních černobílých filmových melodramat. Klavír simuluje cválání koňských kopyt s výraznou triolovou pasáží a leitmotivem basové linky (opakující se hudební téma).
Smrt a dívka
Smyčcový kvartet č. 14, známý také pod názvem Smrt a dívka, vznikl v roce 1824 poté, co se Schubert dozvěděl o své blížící se smrti. Kvartet byl inspirován jednou z jeho dřívějších písní, která používala stejný název, a původně byl složen na báseň německého básníka Matthiase Claudia. Tématem kvartetu je posmrtné vyznání o hrůze z umírání a nadějném očekávání útěchy a klidu, které následují. V dialogu mezi pannou a smrtí mladá žena s obavami odhání smrt a volá: „Jdi, divochu z kostí! Jsem ještě mladá – jdi!“
Verš, který zpívá Smrt v Schubertově lži, zní:
„Podej mi ruku, ty krásné a něžné stvoření;
Jsem přítel a nepřišel jsem tě trestat.
Buď dobré mysli! Nejsem divoch,
Něžně budeš spát v mém náručí.“
Navzdory Schubertově nemoci a depresím pokračoval v psaní melodické, lehké hudby, která vyvolávala hřejivost a útěchu. Smyčcový kvartet č. 14 byl poprvé zahrán soukromě v roce 1826 a vydán až v roce 1831, tři roky po jeho smrti.
Nedokončená symfonie
Aby si Schubert udělal čas na napsání Wanderer-fantasie pro bohatého mecenáše Carla Emanuela Liebenberga von Zsittin, přerušil psaní symfonie, která se později stala známou jako Nedokončená. Bohužel opravdu zůstala nedokončená a Wanderer-fantasie byla veřejně provedena až v roce 1832, dlouho po skladatelově smrti.
Pokud existovaly nějaké pochybnosti o Schubertově ryzí emocionalitě, drama Nedokončené, známé také jako Symfonie č. 8, všechny pochybnosti rychle rozptýlí. Přestože symfonii chybí finále, které by završilo hudební formu, v žádném jiném smyslu nestrádá.
Nedokončená 8. symfonie je díky lyrickému náboji dramatické struktury často označována za vůbec první romantickou symfonii, která upevňuje Schubertovo místo v dějinách hudby. Odvážný symfonický rozsah Schubertovy hudby, stejně jako její dramatická síla a emocionální napětí, jej oslavují jako „romantika“, který ovlivnil další skupinu hudebních legend, jako byli Franz Liszt a Richard Strauss.
Je snadné pochopit, proč je jeho dílo považováno za rovnocenné s díly Mozarta, Bacha nebo Beethovena. Schubertovy skladby dodnes objevuje publikum, které oceňuje jejich hloubku a emotivní výraz. Kéž by jen tušil, že jeho jméno budeme znát i po téměř 200 letech.
–ete–
