Catilinovo spiknutí varovalo naše předky před nebezpečím machiavellistické politiky.
V roce 1800 napsal Alexander Hamilton soukromý dopis Oliveru Wolcottovi v očekávání nadcházejících prezidentských voleb. V něm se letmo vyjádřil o Aaronu Burrovi, který byl protikandidátem Thomase Jeffersona: „Je to skutečný Catilina Ameriky.“
Hamiltonova poznámka svědčí o intelektuální hloubce, která definovala americké otce zakladatele. Letmá poznámka o Catilinovi – zavrhovaném a kontroverzním starořímském státníkovi – rezonovala u členů americké vládnoucí třídy, protože byla ostrým varováním před Burrovou politikou a osobou.
Hamiltonova zmínka o Catilinovi odhaluje zásadní souvislost mezi římskými a americkými dějinami a nadčasové poučení o moci v politice.
Catilinovo spiknutí
Catilina byl římský patricij. Na rozdíl od někdejších patricijů se Catilinova rodina netěšila dobré pověsti. Jejich finanční situace se prudce zhoršila, a tím utrpělo i jejich postavení. Prozíravý politik byl odhodlán znovu nabýt svého věhlasu a bohatství, a proto se zaměřil na post konzula.
Římskou republiku řídili dva konzulové ročně. Tento systém měl zabránit tomu, aby drakoničtí státníci získali nadměrnou moc. Zajišťoval rovnováhu v republice, ale také motivoval k neustálým a často bezcitným kampaním za získání hlasů.
Catilina kandidoval na konzula v roce 64 př. n. l. Už tehdy měl pověst bezohledného člověka. V občanské válce, která otřásla republikou v letech 83 až 81 př. n. l., se postavil na stranu diktátora Lucia Cornelia Sully. Jako poručík v Sullově vysokém postavení nezákonně konfiskoval majetek a některé své odpůrce dokonce zavraždil.
Když byly hlasy sečteny, první místo konzula získal Gaius Antonius, spojenec Sully a Catiliny. K překvapení Catiliny druhé místo obsadil Marcus Tullius Cicero, který se brzy stal jeho nepřítelem.
Catilina, roztrpčený svou prohrou, kandidoval o rok později znovu. Tentokrát zosnoval pokus o puč. Svým potenciálním stoupencům dával absurdní sliby a shromáždil neoficiální armádu, kterou plánoval využít v případě další porážky.
Cicero se dozvěděl o spiknutí Catilina, jehož cílem bylo obejít volební proces. V epickém projevu 3. prosince 63 př. n. l. Marcus Tullius Cicero zcela přemohl Catilinu ohromným množstvím usvědčujících důkazů. Trestem za spiknutí proti trůnu byla smrt.
Catilinovi se podařilo uprchnout a se zbytkem své domobrany se stáhl do severní Itálie. Senát ho pronásledoval. Zpočátku jim úspěšně unikal, ale brzy byl nucen čelit armádě republiky. Zemřel v bitvě, pro jedny hrdina, pro druhé válečný štváč toužící po moci.
Navzdory relativní právní stabilitě římského republikánského systému v 1. století př. n. l. jeho spoléhání se na surovou vojenskou moc umožnilo agresivním elitám rozpoutat sérii destruktivních občanských válek. Catilinovo spiknutí bylo jedním z nejvýznamnějších. Pozdější zobrazení jeho neúspěšného, ale dobře organizovaného puče varovala potenciální padouchy a inspirovala ambiciózní diktátory. Catilinova touha po slávě mohla být uspokojena mírumilovněji, aby se zabránilo oslabení základů Říma. Jeho chamtivost však nakonec zvítězila.
Velký souboj v rané americké republice
Alexander Hamilton byl 11. července 1804 zastřelen. Jeho rival Aaron Burr ho vyzval na souboj v reakci na veřejná obvinění a urážky.
Oba se setkali ve Weehawkenu ve státě New Jersey se skupinou příznivců na obou stranách. Oba vystřelili z pistolí, ale pouze jeden z nich zasáhl cíl. Hamilton byl zraněn do břicha a následujícího dne zemřel.
Burr a Hamilton se účastnili série veřejných sporů, podobně jako Cicero a Catilina. Hamilton, který měl velký respekt ke klasikům, považoval Catilinu za typického populistu: muže, který okouzloval publikum svými rétorickými sliby, ale ve skutečnosti se zajímal jen o svůj vlastní prospěch. To samé si myslel i o Burrovi.
Hamilton se domníval, že Burr je „ten, kdo dodržuje všechna pravidla (maxima) Catiliny, a přitom s pohrdáním hrál celou hru na demokracii.“ Byl přesvědčen, že „každý krok v Burrově kariéře dokazuje, že se modeloval podle Catiliny, a že je příliš chladnokrevný a příliš odhodlaný spiklenec na to, aby změnil někdy svůj plán.“
V roce 1800 kandidoval Burr po boku Jeffersona na prezidentské kandidátce demokratů a republikánů. V té době se kandidát s největším počtem hlasů stával prezidentem, zatímco kandidát na druhém místě zastával funkci viceprezidenta. Burr a Jefferson se o prezidentský úřad utkali nerozhodně. Když se Burr snažil získat podporu, aby získal většinu hlasů, údajně podplatil frakci federalistů a demokratických republikánů, aby se distancovali od Jeffersona. Historici diskutují o důkazech o záměrné „konspiraci“ ze strany Burra. Přesto jeho agresivní kampaně přiměly Hamiltona, aby odpověděl se stejnou razancí.
Není jasné, zda byl Hamilton oprávněn popisovat Burra jako „moderního Catilinu“. Je možné, že jeho urážky byly přehnané z politických důvodů. Co je však jasné, je to, že Hamilton se postavil proti tomu, co považoval za hrozbu pro integritu nově vzniklého národa. Hledal v minulosti zdroj poznání pro současné záležitosti. Zohlednil historii, jejíž lekce mohly nasměrovat Americkou republiku tím správným směrem.
Významné ponaučení o moci
Část vysvětlení pádu římské republiky spočívá v chátrající koncepci moci. Jakmile Řím získal bezkonkurenční nadvládu v oblasti Středozemního moře, jeho vládnoucí třída se stala příliš samolibou, hedonistickou a despotickou. Jak říká Josiah Osgood, autor knihy How to Stop a Conspiracy: An Ancient Guide to Saving a Republic (Jak zastavit konspiraci: Starověký průvodce záchránou republiky): „Hodnoty se zvrátily: chudoba byla nyní považována za hanbu, ctnost za slabost a integrita za formu nepříjemnosti vůči ostatním.“
Vlivné postavy, jako byl Catilina, využívaly relativní vnitřní stability Říma. Catilina se stal politikem nikoli proto, aby sloužil občanům Říma, ale aby rozšířil svůj majetek a získal slávu. Jeho cílem byla moc pro moc samotnou. Důsledky? Válka a smrt.
Podobný osud hrozil Spojeným státům na několika křižovatkách své mladé, ale bohaté historie. Otcové zakladatelé totiž nepotřebovali připomínat Catilinův neblahý odkaz. V době prezidentských voleb v roce 1800 se právě osvobodili od monarchie, jejíž autoritářství je činilo opatrnými vůči moci pro moc samotnou.
Závazek americké republiky k reprezentativní demokracii a systémům brzd a protivah, ačkoliv nedokonalý, zajišťoval stabilní přechody moci. Burrův konflikt s Hamiltonem byl vyřešen kulkami, ale odehrál se v politickém prostředí, které bylo mnohem více regulované než to římské. Přesto v 19. století zaznívaly ozvěny historie silně a stále hrají význam. Catilinův příběh nabízí stejně živé a nadčasové poučení, jaké nabídl Hamiltonovi: Když do politiky pronikne moc, národ nese důsledky.
–ete–
