Právě se chystám zavřít víko klaviatury ve své hodině hudební výchovy v šesté třídě, když ke mně přiběhne mimořádně živá žákyně a nadšeně mi oznámí: „Pane učiteli, já umím zahrát ‚Pro Elišku‘!“ Povzbudím ji, aby mi skladbu zahrála, ale výsledek tvoří jen slavné první čtyři tóny – e a dis pod ním, stále dokola opakované v nekonečném houpání sem a tam.
Řeknu jí, že skladba podle mě obsahuje ještě něco víc, ale ona je spokojená už jen s tím, že zná úvodní noty. Není nijak zvlášť hudebně nadaná a mimo popovou hudbu toho příliš neposlouchá, přesto ji tato drobná klasická klavírní skladba napsaná před více než 200 lety okouzlila. A stejně tak okouzlila miliony dalších lidí.
Popularita Beethovenovy bagately střední obtížnosti – tedy něčeho jako „drobnosti“ či „jednoduché skladbičky“ – je ohromující. Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolik mých začínajících žáků hry na klavír se mě v určité chvíli nezeptalo: „Kdy už budu moct hrát ‚Pro Elišku‘?“ K 1. lednu 2020 Google evidoval každý měsíc miliony vyhledávání výrazu „Für Elise“. Jedno provedení skladby na YouTube, zveřejněné před 14 lety, zaznamenalo 59 milionů zhlédnutí a instruktážní video k této skladbě nasbíralo 53 milionů přehrání.
V čem spočívá kořen její bezkonkurenční popularity? Proč právě tato skladba, a ne některé Chopinovo preludium, Bachův menuet, nebo dokonce první věta Beethovenovy „Měsíční sonáty“? To si žádá bližší pohled. Začněme trochou historie.
Není jí mnoho a i to málo je zahaleno mlhou. Z názvu víme, že skladba byla napsána „pro Elise“, ale kdo to byla? Původní rukopis nese věnování: „Für Elise am 27 April [1810] zur Erinnerung.“ Česky: „Pro Elise dne 27. dubna na památku“, případně „jako připomínka“. Moje němčina je příliš omezená na to, abych rozhodl, která možnost je nejpřesnější.
V každém případě tato slova, která se při psaní o skladbě zmiňují jen zřídka, naznačují minulý vztah s „Elise“. Jaký vztah to ale byl? Dvě možnosti, které se nabízejí nejrychleji, jsou „žákyně“ a „romantický zájem“. V roce 1810 byla osmnáctiletá Therese Malfattiová obojím, což z ní činí hlavní kandidátku.
Cože? Myslel jsem, že hledáme někoho jménem „Elise“?
Tady se to začíná komplikovat.
Beethoven si zjevně příliš nepovažoval skladby, která se o dvě století později stala klavírním „hitem“ mimořádných rozměrů. Nikdy ji nedal vydat, přestože po jeho hudbě byla velká poptávka. Skladatel zemřel v roce 1827, tedy 17 let po vzniku „Pro Elišku“, a skladba ležela dalších 40 let bez povšimnutí, než ji v roce 1867 vydal muzikolog Ludwig Nohl. Nohl tvrdil, že mu jistá slečna Babeth Bredlová z Mnichova předala podepsaný rukopis skladby a že Bredlová jej podle svých slov získala po smrti Therese Malfattiové v roce 1851 právě od ní.
V roce 1810 byla Malfattiová Beethovenovou žákyní. Skladatel se do ní údajně zamiloval – což u něj nebylo zrovna vzácné – a požádal ji o ruku. Ona odmítla, Beethoven byl totiž více než dvakrát starší než ona. Rukopis pocházející od Bredlové a Malfattiové neměl název, pouze věnování. Nohlovi klavírní rondo – skladba se strukturou A–B–A–C–A – připomínalo jednu ze skladatelových bagatel, kterých Beethoven napsal 24. Vydal ji tedy jako „Bagatelu č. 25 a moll“. Nad název vepsal věnování tak, jak je četl v autografu: „Für Elise.“ A zbytek je historie.
Tedy ne tak úplně. Někteří badatelé spekulovali, že Nohl věnování špatně přečetl a že ve skutečnosti znělo „Für Therese“, což by posilovalo teorii, že adresátkou byla Therese Malfattiová. Koneckonců rukopis se v době její smrti nacházel v jejím držení. Ačkoli je těžké si představit, jak by kterýkoli čtenář mohl přehlédnout výrazná počáteční písmena „Th“, a stejně obtížné je pochopit, jak by bylo možné přečíst „r“ jako „l“ a „e“ jako „i“, je pravda, že Beethovenův rukopis byl stejně nechvalně proslulý svou nepořádností jako jeho domácnost.
Kéž bychom mohli původní podepsaný rukopis prozkoumat.
Jenže nemůžeme. Ztratil se.
„Für Therese“?
To vrhá na celou věc stín pochybnosti. Jak mohl někdo ztratit tak důležitý rukopis? Mohl být „ztracen“ záměrně, aby zakryl podvod? Jeden současný muzikolog, Luca Chiantore, dokonce vyslovil domněnku, že žádný autograf nikdy neexistoval a že Nohl skladbu jednoduše poskládal z některých Beethovenových náčrtů. Tuto tezi podporuje zvláštní skutečnost, že Theresa Malfattiová – pokud tedy skutečně měla autograf ve svém držení – jej sama nevydala. Jako baronka by si to jistě mohla dovolit, a představme si tu prestiž, která by se pojila s posmrtným vydáním Beethovenovy skladby věnované právě jí. Kdyby to udělala, možná bychom dnes všichni hráli „Für Therese“.
Když se ponoříme hlouběji, jednotlivé vrstvy přinesou ještě více záhad. Byl objeven náčrt z roku 1808, který představuje poměrně úplnou verzi „tématu A“, tedy úvodní melodie, z níž moje žákyně znala první čtyři tóny. Ponechal si Beethoven tento náčrt až do roku 1810 a teprve poté přidal další dvě části?
Ukazuje se, že rok 1810 nelze jako rok vzniku skladby potvrdit s naprostou jistotou, i když je na základě dostupného bádání nejpravděpodobnější. A konečně – či přibližně konečně – beethovenovský badatel Barry Cooper objevil revizi „Pro Elišku“ z roku 1822, pokud tedy nějaká dřívější dokončená verze vůbec existovala. Obsahuje většinu prvků skladby, jak ji známe, ale jsou divoce přeházené. Pro desítky milionů lidí obeznámených se známou verzí bude revize z roku 1822 působit mimořádně podivně. Pianista Mark S. Zimmer ji nahrál. Poslechněte si ji, troufnete-li si.
A vítězem se stává…
A přesto se ptáme dál: Kdo byla Elise? Pokud se budeme držet přijímaného, byť ne stoprocentně potvrzeného roku 1810, a vyřadíme Theresu Malfattiovou, protože se nejmenovala Elise a chyby v rukopisu mohou vysvětlit jen určitou část problému, zůstávají nám dvě kandidátky:
Elisabeth Röckelová. V roce 2010 muzikolog Klaus Martin Kopitz předložil důkazy romanticky spojující Beethovena v době vzniku skladby s Röckelovou, sopranistkou. Přátelé zpěvačce někdy říkali „Elise“.
Elise Barensfeldová. V roce 2014 muzikoložka Rita Steblinová předložila argumenty ve prospěch jediné kandidátky, jejíž křestní jméno skutečně bylo „Elise“. V roce 1810 bylo Barensfeldové 13 let a žila poblíž Beethovena v domě Johanna Maelzela, Beethovenova přítele, který později vynalezl moderní metronom. Elise byla považována za klavírní zázračné dítě a možná u Beethovena brala hodiny. Pokud tomu tak bylo, mohl skladbu velmi dobře napsat jako připomínku jejich společného času učitele a žákyně.
Osobně hlasuji pro Elise Barensfeldovou. Nejenže je jediná, která se tak skutečně jmenovala, ale „Pro Elišku“ nepůsobí jako romantická skladba. Má spíše charakter portrétu osobnosti.
Moje interpretace zní takto: Část A je portrétem žákyně Elise. Zachycuje její mládí a svěžest. Část B je možná skladba zadaná žákyni. Když ji začne frustrovat, přejde do „rozzlobených“ dvaatřicetinových not, které tuto část uzavírají před návratem k části A. Část C je jistě samotný Beethoven – usměvavý autoportrét jeho vznětlivé pověsti. Po několika žákovsky znějících arpeggiích a chromatické stupnici se naposledy vracíme k části A.
To, že „Pro Elišku“ je portrétem žákyně bez romantického podtextu, podporuje i skutečnost, že jde o oblíbenou skladbu studentů, nikoli o melodii na Valentýna či píseň k námluvám. Je to klavírní skladba o hraní na klavír. Mladí pianisté v ní slyší sami sebe a radují se z ní. Za to můžeme děkovat Beethovenovi – ať už byla „Elise“ kdokoli.
–ete–
