S odkazem sahajícím až k Aeneidě vysvětluje básník 20. století T. S. Eliot dnešním čtenářům, jak rozpoznat literární klasiku.
Často hovoříme – zvláště zde v Epoch Times – o velkém pokladu klasické literatury. Co přesně však znamená pojem klasika? Jak jej definovat? A jak může jeho vymezení prohloubit naše porozumění této skupině děl a zvýšit naše ocenění jejich hodnoty?
Britsko-americký básník, dramatik a esejista T. S. Eliot (1888–1965) se touto otázkou zabýval v roce 1944 ve svém projevu před Virgiliovou společností. O rok později byl tento projev vydán tiskem. Eliot v něm světu předložil cennou definici a obhajobu pojmu „klasika“. Jeho rozbor stojí za pozorné čtení pro každého, kdo se snaží pochopit, co klasika je a proč na ní záleží.
Ve své přednášce What Is a Classic? si Eliot bere jako model pro vysvětlení vlastností klasiky Vergiliovu Aeneidu, zároveň však odkazuje i na další velké autory, jako jsou Geoffrey Chaucer, Dante Alighieri a William Shakespeare. Pojem „klasika“ zde Eliot používá v užším smyslu – nikoli jako označení každého velkého literárního díla, ale konkrétního typu velikosti.
Jak vysvětlil (všechna kurzívou vyznačená slova v tomto článku pocházejí přímo od Eliota):
„Klasické dílo musí v rámci svých formálních omezení vyjádřit co největší možný rozsah citového spektra, které představuje charakter lidu, jenž tímto jazykem hovoří. Učiní tak v jeho nejlepší podobě a zároveň osloví nejširší okruh lidí, k nimž náleží; najde odezvu u všech tříd a ve všech životních podmínkách.“
Jinými slovy: klasika je dílo, které plně zachycuje identitu a kulturu určitého národa a využívá jeho jazyk v nejvyšší možné míře. Poskytuje tak danému společenství hluboké a bohaté porozumění vlastní minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Klasika vzniká v klíčovém historickém okamžiku, kdy jsou všechny podmínky příznivé; ztělesňuje jazyk i kulturu a stojí jako trvalé svědectví toho nejlepšího, co daná kultura a její slova dokázala vytvořit.
Právě proto oslovuje široké spektrum lidí. Klasika určitého národa promlouvá ke všem věkovým skupinám a společenským vrstvám uvnitř tohoto národa. Skutečně univerzální klasika pak promlouvá ke všem lidem bez ohledu na věk, společenské postavení či národnost. Jak Eliot poznamenává: „Když literární dílo vedle této všezahrnující vazby ke svému vlastnímu jazyku získá stejný význam i ve vztahu k řadě cizích literatur, můžeme říci, že má také univerzální platnost.“
Jednou z vlastností klasiky je její schopnost dojímat, oslovovat a osvětlovat životy velkého množství lidí v rámci jedné kultury, a dokonce i napříč kulturami. Podle Eliota musí klasika také vyrůstat ze smyslu pro dějiny a tradici, vyváženého „originalitou žijící generace“. Má kořeny zapuštěné do půdy minulosti a rozprostírá své větve do budoucnosti. Jinými slovy, největší klasická díla překračují nejen kulturní hranice, ale i hranice času.
Možná právě proto Eliot tvrdil, že „klasiku lze jako klasiku poznat pouze zpětně, z historické perspektivy“. Svědectví času a následných generací nám pomáhá rozpoznat skutečné klasiky – díla, která nejsou omezena na jedno místo nebo jednu epochu. Vyjadřují podstatu určité kultury, avšak autentický hlas konkrétní kultury není vždy možné rozpoznat okamžitě; často se tak děje až s odstupem.
Zralost jazyka
Jaké okolnosti se tedy podle Eliota musí sejít, aby mohla vzniknout klasika? Ve svém rozboru označuje za klíčový prvek to, čemu říká „zralost“, která se musí současně projevit v kultuře, jazyce i v samotném autorovi. Píše:
„Jestliže existuje jediné slovo, na něž se můžeme zaměřit a které vystihne maximum toho, co mám na mysli pojmem ‚klasika‘, pak je to slovo zralost. … Klasika může vzniknout pouze tehdy, když je civilizace zralá; když je zralý jazyk i literatura; a musí být dílem zralé mysli.“
Eliot se přímému vymezení toho, co přesně míní pojmem „zralost“, vyhýbá. Uvádí pouze: „Jsme-li skutečně zralí, a zároveň vzdělaní lidé, dokážeme rozpoznat zralost v civilizaci a v literatuře podobně, jako ji rozpoznáváme u jiných lidských bytostí, s nimiž se setkáváme.“ Z celkového ladění Eliotova uvažování lze nicméně odvodit některé rysy této zralosti: zahrnuje vědomí minulosti a vlastního místa v dějinách, zájem o závažná témata a také eleganci a složitost jazyka.
Myšlenka, že samotný jazyk může v průběhu staletí dozrávat, patří k Eliotovým překvapivějším a zároveň nejpronikavějším postřehům. Tvrdí:
„Zralá literatura má tedy za sebou dějiny: dějiny, které nejsou pouhou kronikou, hromaděním rukopisů a různých typů písemností, nýbrž uspořádaným, i když nevědomým postupem jazyka k uskutečnění vlastních možností v rámci jeho vlastních omezení.“
Zralý jazyk se vyvinul do bodu, kdy dosahuje svého nejplnějšího výrazu a naplňuje všechny své vnitřní možnosti.
Eliot upozorňuje, že různé stupně zralosti mohou vykazovat jak jednotliví autoři, tak celá literární období. Do určité míry je každé dílo omezeno kontextem, v němž vzniká. Spisovatelé odrážejí kulturu, ve které píší.
„Zralost literatury je odrazem zralosti společnosti, v níž vzniká; jednotlivý autor – zejména Shakespeare a Vergilius – může mnoho učinit pro rozvoj svého jazyka, avšak nemůže jej přivést ke zralosti, pokud práce jeho předchůdců nepřipravila jazyk pro jeho závěrečný dotek.“
Po vyložení obecných zásad Eliot přechází k vysvětlení, proč je Vergiliova Aeneida klasikou par excellence. Přesvědčivě dokládá, že Vergiliova báseň o legendárním založení Říma Aeneem vykazuje všechny typy zralosti, jež jsou pro klasiku nezbytné, a zároveň dává výraz samotnému jádru římské civilizace.
Vergilius měl k dispozici především dostatečně dlouhé římské dějiny, aby si byl vědom celkové role Říma ve světových dějinách – tedy širšího obrazu jeho významu a příběhu. Chápal vztah Říma ke starší řecké civilizaci i jeho schopnost v budoucnu vnést řád do známého světa. Měl smysl pro římské poslání na světové scéně. Právě to je jedním z prvků, které činí jeho dílo jedinečným a klasickým.
„Právě tento vývoj jedné literatury či jedné civilizace ve vztahu k jiné dává tématu Vergiliova eposu zvláštní význam … za příběhem Aenea stojí vědomí ještě zásadnějšího rozlišení – rozlišení, které je zároveň vyjádřením vzájemné příbuznosti – mezi dvěma velkými kulturami a nakonec i jejich smíření před všeobjímajícím osudem. … Vergiliova zralost mysli a zralost jeho doby se projevují právě v tomto vědomí dějin.“
Spisovatel na rozcestí
Spolu s tímto vědomím civilizačních dějin čerpal Vergilius i z literární tradice, která sama dospívala ke zralosti. Jeho styl se opíral o dřívější vývoj. Zároveň však působil jedinečnou silou na budoucí básníky; v jistém smyslu jeho verše dosáhly vrcholu toho, čeho byla latinská poezie schopna. „Pozdější básníci žili a tvořili ve stínu jeho velikosti: a my je proto chválíme či kritizujeme podle měřítek, která on sám stanovil,“ píše Eliot.
Eliot dále poukazuje na to, že latina a řečtina poskytují nejlepší základ pro vznik skutečně univerzální „klasické“ literatury, protože tvoří společné dědictví západní kultury. Nepatří jednomu národu ani jednomu lidu – náležejí všem. Vergiliova Aeneida vznikla v mimořádně klíčovém bodě, kde se protínaly literatura, dějiny a kultura. Jako vrcholné římské dílo stojí jako nejzazší hlas civilizace, z níž se zrodila i ta naše.
Eliot uzavírá: „[Vergiliova] všezahrnující povaha je dána jedinečným postavením Římské říše a latinského jazyka v našich dějinách – postavením, které lze označit za soulad s jejich osudem. … Jako je Aeneas pro Řím, tak je starověký Řím pro Evropu. Vergilius tak získává ústřední postavení jedinečné klasiky; stojí ve středu evropské civilizace.“
Eliotovo pronikavé porozumění významu Vergilia a samotné podstatě klasiky nám pomáhá lépe ocenit velká díla minulosti – zejména ta, která nám, podobně jako Aeneida, pomáhají porozumět tomu, odkud přicházíme a kým dnes jako kultura jsme.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se měli věnovat? Své náměty či zpětnou vazbu nám posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
