Mýty starověkých světů, jak jsme již dříve připomínali, v sobě nesou hluboké pravdy a postřehy, které k nám promlouvají i dnes – pokud jsme ochotni jim naslouchat. Jeden z nich, který považuji v této konkrétní historické chvíli za mimořádně aktuální, je příběh lernajské hydry, zkráceně hydry.
Pro připomenutí: hydra byla hadovité monstrum, které mělo podle nejautoritativnějších pramenů devět hlav, z nichž jedna byla nesmrtelná. K tomu všemu byl dech této bytosti smrtícím jedem a hydra plivala tak prudký jed, že proti němu neexistoval žádný lék.
Hydra byla potomkem odporné nestvůry Echidny, jež se spojila s ještě zuřivějším Tyfónem. Právě Tyfón téměř porazil samotného krále bohů Dia a v případě úspěchu by byl zničil celý stvořený řád. Hydra žila u jezera Lerna a střežila hrozivou bránu vedoucí do podsvětí.
Tak není žádným překvapením, že stejně jako král nebes bojoval a porazil Tyfóna v horním světě, připadlo zde dole na zemi jeho synovi, lidskému hrdinovi Héraklovi (Herkules), porazit Tyfónova potomka, hydru. Stalo se tak v rámci Héraklova druhého úkolu.
Héraklovi uložil zrádný a slabý král Eurystheus hydru zničit, ačkoli skutečným cílem všech dvanácti slavných Héraklových úkolů bylo, aby byl Héraklés sám zahuben. Každý z úkolů se totiž stával stále obtížnějším, ne-li přímo nesplnitelným. Jenže Héraklés byl napůl člověk a napůl bůh; jeho otcem byl Zeus. Nebyl to obyčejný smrtelník.
Ani polobožský původ však Héraklovi zpočátku nestačil, aby hydru přemohl vlastními silami. Jakmile usekl nebo zabil jednu hlavu, na jejím místě okamžitě vyrašily dvě nové. Hydra tak sílila a Héraklés byl nucen ustoupit.
Naštěstí však Hérakla doprovázel jeho synovec Iolaos a společně se k boji vrátili. Jakmile Héraklés jednu hlavu zničil a dříve, než se mohla znovu rozrůst ve dvě, Iolaos vypálil pahýl krku rozžhavenou pochodní a zabránil tak dalšímu růstu.
Nakonec, když jedna hlava po druhé hynula, zahynula i celá nestvůra, zůstala jen nesmrtelná hlava. Tu Héraklés usekl a zakopal u cesty. Hydra byla poražena a mrtvá.
Tak jaký má tento příběh význam pro nás dnes?
Mnohohlavý had vědy
Hydra je podle mého názoru symbolem lidské snahy – často až monstrózní – řešit vlastní problémy. Mohli bychom to nazvat naší filozofií „pokroku“, a konkrétně řešením potíží prostřednictvím vědy a technologií.
Při čtení jednoho klíčového článku ve vydání Epoch Times nacházím dokonalou ilustraci toho, co mám na mysli. V odstavci se píše: „Úřady v Norsku uvedly, že vyšetřují úmrtí zhruba dvou desítek starších pacientů, kteří dostali vakcínu Pfizer/BioNTech, a zkoumají možnost, že nežádoucí reakce na vakcínu ‚mohly přispět k fatálnímu výsledku u některých křehkých pacientů‘.“ Vytvoříme vakcínu, abychom zachraňovali životy, a okamžitě nastane opak – objeví se další hlava hydry právě ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že problém je vyřešen.
Podrobnosti uvedeného případu zde nejsou podstatné – může se ukázat, že všichni zemřeli například na otravu jídlem. Tento výsledek je však typický pro projevy hydry: jde o zákon nezamýšlených důsledků. A nejen nezamýšlených, ale i nepředvídaných. Jak poznamenal G. K. Chesterton: „Věda vynalézá pohodlí záměrně a nepohodlí náhodou.“
Dokonce i vznik zjevně brilantních nových technologií v sobě při bližším pohledu nese jakýsi skrytý jed v ocase – nebo, řečeno naší metaforou, vytváří novou hlavu hydry, která na nás nějakým způsobem útočí. Kdo by například mohl popřít, že vynález abecedy a písma byl velkolepou technologickou novinkou? Nejsme snad dodnes příjemci jeho síly a přínosu? Bez něj si lze jen stěží představit, jak by se mohlo vyvinout jakékoli poznání, natož věda.
A přesto to byl Sokrates, kdo v Platónově dialogu Phaidros (kolem roku 370 př. n. l.) říká: „Objev písma způsobí zapomínání v duši těch, kdo se mu učí, protože nebudou používat svou paměť; budou se spoléhat na vnější psané znaky a nebudou si pamatovat sami ze sebe.“
Dnes se může zdát, že oslabení paměti je malou cenou za možnost psát, zaznamenávat a předávat informace budoucím generacím způsobem, který nám písmo umožnilo. Jenže problém spočívá v tom, že vedle velmi malých hyder existují i hydry velmi veliké.
Od počátku průmyslové revoluce v 19. století jsme se stali natolik závislými na technologiích, že si své závislosti sotva uvědomujeme… dokud se něco nepokazí – jako například v případě covidu. Tehdy si náhle až příliš dobře uvědomíme, že globalizace, o níž nám bylo v 90. letech řečeno, že je nezastavitelná, nevyhnutelná a víceméně výhradně prospěšná, má i velmi vážné stinné stránky: masové cestování napomáhá šíření viru a dodavatelské řetězce jsou zranitelné, přičemž nejtvrději to dopadá na nejchudší vrstvy společnosti.
A pokud se zamyslíme nad vyšetřováním norských úřadů, můžeme dojít k závěru, že takzvaně bezpečné vakcíny ve skutečnosti nemusely být dostatečně prověřeny. Jak řekl Carl Sagan: „Žijeme ve společnosti, která je mimořádně závislá na vědě a technologiích, a přitom téměř nikdo o vědě a technologiích nic neví.“ Na rozdíl od Hérakla jsme všichni bezmocní konzumenti, kteří musí přijímat to, co je jim předkládáno.
Když vezmeme v úvahu toto všechno, spolu s hydrami jaderné energie, biologických experimentů (jejichž důsledkem může být klidně i samotný covid), znečištění a podobně, musíme si položit otázku: Co s tím lze dělat? Dává nám mýtus nějaké vodítko? Odpověď zní ano, dává.
Zkrocení vědy skrze božský rozměr
Musíme najít hrdinu (nebo hrdinku), který se těmto hydram postaví. Podstata hrdiny však spočívá v tom, že je polobožský. Jinými slovy, řešení lidských problémů je přinejmenším z poloviny záležitostí duchovní, protože právě to znamená „božský“. Věda a technologie samy o sobě naše problémy nevyřeší; nemohou je vyřešit!
Jak poznamenal Robert Pirsig ve své slavné knize Zen a umění údržby motocyklu: „Problém technologie spočívá v tom, že není žádným skutečným způsobem propojena se záležitostmi ducha a srdce. A tak zcela náhodou páchá slepé, ošklivé věci a je za ně nenáviděna.“
Technologie je ze své podstaty bezduchá. Héraklés však ne; je napůl božský a napůl lidský. A všimněme si také, že Héraklés spolupracuje s dalším člověkem a že hydru překonávají jako tým.
Ve své fascinující knize Budoucí hype: Mýty technologických změn hovoří Bob Seidensticker o „záludných problémech“ – a právě ty označuje jako hydry. „Záludné problémy mají složité vztahy příčiny a následku, zahrnují lidskou interakci a vyznačují se ze své podstaty neúplnými informacemi. Vyžadují kompromisy. … Rozdíl mezi tím, co funguje v laboratoři, na papíře nebo v něčí hlavě, a tím, co funguje v reálném světě a je praktické pro skutečné lidi, je typickým rysem právě záludných problémů.“
Právě proto je klíčové znovu do boje s problémy naší doby vnést to lidské a duchovní; jen tak lze zabránit vzniku dalších hyder.
Bohužel však mýtus ukazuje ještě jednu hydru, jíž je třeba čelit. Dokonce i pro Hérakla existovala hydra, kterou nepředvídal.
Vzpomínáme si, že Héraklés usekl i nesmrtelnou hlavu hydry a pohřbil ji. Než tak učinil, odebral však značné množství jejího jedovatého sekretu, jímž potíral své šípy – a činil je tak smrtícími. Sebemenší škrábnutí dokázalo zabít jakoukoli živou bytost. Tímto způsobem zabil mnoho nepřátel.
Nakonec se však Héraklés stal obětí vlastní technologie. Jed byl vetkán do košile, kterou mu jeho žena neúmyslně podala, a on zemřel v hrozných bolestech. Ani velký Héraklés nedokázal hydře uniknout. Možná by pro něj bývalo lepší technologii pohřbít, než se domnívat, že ji dokáže využít ke svým vlastním cílům. Připomíná to Pána prstenů a prsten moci, který vždy zradil ty, kdo se jej snažili ovládnout (s výjimkou jeho stvořitele, Temného pána).
Potřebujeme více hrdinů, lidských i božských, máme-li překonat problémy, jimž dnes svět čelí.
James Sale vydal více než padesát knih, naposledy „Mapping Motivation for Top Performing Teams“ (Routledge, 2021). Získal první cenu v každoroční soutěži The Society of Classical Poets v roce 2017 a v roce 2019 vystoupil v New Yorku. Jeho nejnovější básnická sbírka nese název „HellWard“. Více informací o autorovi a o jeho projektu věnovaném Dantovi najdete na webu TheWiderCircle.webs.com.
–ete–
