V první části této série se seznamujeme s Prométheem, který se postavil na stranu Dia proti svému vlastnímu rodu – Titánům.
Jednou z nejfascinujících postav celé starořecké mytologie je Prométheus.
Psal jsem o bozích i o hrdinech, ale mnohem méně o bytostech, které zaujímají liminální – přechodové – postavení mezi bohy a lidmi. Prométheus není ani bůh, ani člověk: je to Titán, přesněji řečeno syn Titána. Patří ke starému řádu bytostí, které svrhl nejvyšší bůh Zeus.
Řád starého světa byl vlastně neřádem – tedy chaosem –, který Zeus překonal. V podstatě vláda Krona (Diova otce a krále Titánů) byla vládou silnějšího, vládou typu „silnější přežije“. Kdo byl dost silný, dělal, co chtěl.
Zeus zničil moc a vládu Titánů po desetileté válce zvané Titanomachie. Je pravděpodobné, že právě desetileté trvání této války nebylo náhodné. Napříč starověkými kulturami číslo deset často symbolizovalo završení a kosmický řád. V hebrejské tradici podobně Desatero přikázání značí přechod od chaosu ke smlouvě – od poroby k etické civilizaci – a vyzdvihuje božskou autoritu prostřednictvím stručného právního kodexu.

Ať už v mýtické válce, nebo v posvátném zákonodárství, číslo deset označuje celý cyklus, období zkoušek zakončené založením nového světa. Také staří Řekové – prostřednictvím pythagorejského učení – považovali desítku za číslo dokonalosti. Je to součet prvních čtyř celých čísel (1 + 2 + 3 + 4 = 10), tvořících takzvanou tetraktydu – symbol harmonie a rovnováhy.
Jak Zeus, tak Hospodin jsou zobrazováni jako zákonodárci, jejichž autorita nevzniká nahodile, ale prostřednictvím číselně významného období konfliktu a jeho rozřešení.
Poté, co Zeus uvrhl Titány do Tartaru – pekla nacházejícího se pod samotným Hádem –, ustanovil skutečný řád. Jeho charakteristickými rysy byly racionalita, hierarchie, zákon, spravedlnost, mír, stabilita a – překvapivě – také krása, mimo jiné. Ještě překvapivější však bylo, že ačkoliv byl Zeus nejvyšší, všemocný bůh, i on byl tímto řádem vázán: pořádek, spravedlnost, zákony, které sám ustanovil, platily i pro něj.
Jakmile Zeus uvěznil poražené Titány v Tartaru, síly chaosu ztratily svou moc i význam. Jak je tedy možné, že Prométheus tam neskončil také? Část odpovědi spočívá v tom, že jméno Prométheus znamená „předvídavost“: byl to někdo, kdo viděl dopředu – a co viděl, bylo, že Titáni válku s Diem prohrají. Postavil se na Diovu stranu a stal se jeho spojencem.
Hybris a odplata
Spojenectví mezi Prométheem a Diem však netrvalo dlouho, protože Prométheus se dopustil dvou závažných činů hybris, které jsou pro lidstvo obzvláště zajímavé. Nejprve Prométheus při obětní slavnosti oklamal Dia tak, že zabalil kosti do tučného loje a jedlé maso skryl pod vnitřnosti. Když si Zeus vybral horší část, vznikl tím rituální precedens, podle nějž si lidé ponechávali kvalitní maso. Tento mýtus vysvětluje, proč bohové dostávají při obětech jen kouř a kosti. Je to také raný příklad toho, jak Prométheus – stvořitel lidí – přelstil božskou autoritu ve prospěch lidí.
Jenže oklamat krále bohů není jednoduché, zvlášť když vezmeme v úvahu, že Zeus kdysi spolkl Titánku Métis – bytost, která sama ztělesňuje mazanost. Pokusem oklamat Dia ve prospěch lidstva Prométheus přivolal hněv nejen na sebe, ale i na své milované lidi.
Tentokrát se Diův hněv obrátil proti lidem: potrestal je tím, že jim odebral oheň. Skutečnost, že bohové dostali horší část oběti, ve skutečnosti nevadila, protože beztak maso nejedli. Pili nebeský nektar a ambrosii; jen lidé potřebovali maso ke svému přežití. Ale odebrání ohně snížilo lidstvo na úroveň zvířat, která musela jíst – a jedla – syrové potraviny. Hybris tedy nespočívala v kvalitě jídla obětovaného bohům, ale ve snaze je oklamat a ošidit.
Dar ohně
Liminální bytostí nebyl jen Prométheus – tedy někdo, kdo nestojí zcela na straně bohů ani lidí. Také lidé jsou liminálními bytostmi: nejsou ani bohové, ani zvířata. Jenže Diův trest měl tuto přechodovost ukončit – lidé se měli vrátit do stavu čisté živočišnosti.
V samotné podstatě liminálního stavu se objevuje cosi hrozivého a cizího. Shakespeare se k tomu odkazuje v Hamletovi, když slavně poznamenává, že člověk se „činy podobá andělu, chápáním bohu“ – a přece je nakonec jen „kvintesencí prachu“. Tato věta shrnuje naši paradoxní povahu – jsme zavěšeni někde mezi božským a smrtelným, mezi Prométheovým ohněm a hlínou, z níž nás podle některých verzí mýtu vytvořil. Stejně jako Hamlet i Prométheův mýtus nám připomíná, že lidská velikost – náš rozum, tvořivost a touha po vzestupu – existuje vedle křehkosti, utrpení a nevyhnutelného konce v prach. Saháme po nebesích, a přitom jsme připoutáni k zemi.
V tomto okamžiku, když Prométheus (Předvídavost) vidí, že jeho lest strašlivě selhala, rozhodne se jít ještě dál. Jeho drahocenní lidé nesmějí zahynout pro nedostatek ohně ani být odsouzeni k tomu, aby se stali zvířaty. A tak Prométheus krade oheň bohům. Konkrétně ho získá z dílny Hefaista, boha kovářů, a tím lidstvu daruje základní nástroje technologie a přežití.

V hlubším symbolickém smyslu krade také od Athény, bohyně moudrosti, řemesel a občanského řádu. Oheň, který Prométheus přináší, není jen teplo nebo plamen – je to jiskra techne a logos, dovednosti a rozumu. Oheň představuje světlo a – v mentálním smyslu – osvícení.
Zajímavé je, že Prométheus nepřenáší oheň k lidem v nějaké slavné nádobě nebo jako ukradený poklad, ale ve stonku dutého fenyklu – narthexu. Tento skromný detail, který bývá často přehlížen, je přitom významuplný. Ve starověkém Řecku byl narthex vláknitý, ohnivzdorný rostlinný stonek, běžně používaný k uchování a přenášení žhavých uhlíků. Tím, že Prométheus zvolí právě tento obyčejný přírodní předmět, vystupuje jako mazaný podvodník, který spoléhá na mazanost místo síly – a proměňuje rostlinu v symbol technologické a kulturní revoluce.
Fenyklový stonek se tak stává pokorným prostředníkem, skrze nějž se božská moc pašuje do lidských rukou. Ve starší řecké rituální tradici, zejména v dionýských mystériích, se narthex znovu objevuje jako thyrsos – hůl extatické proměny – což naznačuje další spojení mezi ohněm, inspirací a duchovním probuzením. Prométheovo použití tohoto nástroje naznačuje hlubší pravdu: civilizace je často budována na drobných, praktických skutcích, které mění obyčejné ve výjimečné.

Je zřejmé, že trest, který se Zeus chystá za tento přestupek udělit, bude mnohem tvrdší než jeho původní odebrání ohně lidstvu – co to bude a co to bude znamenat, si povíme ve druhé části tohoto článku.
Prozatím zakončeme tím, že doplníme trochu z Prométheova příběhu v pozadí a vysvětlíme, proč je otázka ohně tak nesmírně důležitá. V tomto příběhu sehrává roli Epimétheus, Prométheův bratr.
Epimétheus znamená „zpozdilá myšlenka“, opak předvídavosti: Epimétheus bohužel nedokáže domýšlet důsledky svých činů předem. Když dostane za úkol stvořit zvířata světa, rozděluje jim jednotlivé schopnosti, díky nimž mohou přežít: některým dá rychlost, jiným schopnost létat, dalším maskování nebo ostré drápy, jiným velikost či sílu – a tak dále. Pointa je, že když se dostane k člověku, v oné pomyslné krabici už žádné vlastnosti nezbývají, které by lidem umožnily obstát mezi divokými zvířaty. Bez ohně je tedy lidstvo odsouzeno k záhubě!
V tomto kontextu je nezbytné, aby lidé měli oheň – a proto jej Prométheus, milující lidstvo, musí ukrást, i když jistě ví (díky své předvídavosti), jaké důsledky to pro něj bude mít, až se bude muset postavit Diovu hněvu.
V druhé části se podíváme na to, co Zeus učiní a jak budou tresty odpovídat spáchanému zločinu – pro Prométhea i pro lidstvo.
Máte nápad, jaká další témata z oblasti umění a kultury bychom měli zpracovat? Pošlete nám své tipy nebo připomínky na e-mail: namety@epochtimes.cz
–ete–

