Když Prométheus obelstil Dia, bůh potrestal právě ty, kterým chtěl Prométheus pomoci.
V první části této série jsme si pověděli o Prométheovi, který stvořil a miloval lidstvo, jako o bytosti stojící na pomezí světů. Byl synem Titána, tedy nebyl ani bohem, ani člověkem. Snažil se pro své stvoření udělat to nejlepší, a tak obelstil Dia pomocí lsti. Reakce nejvyššího boha byla rychlá a zuřivá: zakázal lidem přístup k ohni. V reakci na toto nařízení Prométheus oheň ukradl z dílny Héfaista, boha technologie, a od bohyně Athény si vzal moudrost potřebnou k jeho použití.
Díky Prométheovu činu lidstvo nejen přežilo, ale získalo schopnost cílevědomě utvářet fyzický svět způsobem, jakého žádné jiné zvíře není schopné. Lidé se dokázali řídit sami, stavět města a nakonec vytvářet celé civilizace podle vlastního pohledu na svět, bez ohledu na vládnoucí bohy.
Vzpoura jako původ civilizace
Prométheův čin však v sobě nese myšlenku, že civilizace není darem bohů nebo jejich přízní, ale vzniká jako výsledek vzpoury.
Tato představa není výlučná pro řecké mýty. Hebrejská kniha Genesis říká v podstatě totéž. Ve 4. kapitole stojí: „I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Henocha. Kain budoval město a nazval je jménem svého syna Henoch.“
Právě Kainovým potomkem Tubal-kainem máme první zmínku o „kováři všech nástrojů z bronzu a železa“. Jelikož byl Kain vrahem, který zabil svého bratra a byl Bohem zavržen, lze usuzovat, že stavění měst a civilizací nebylo součástí původního plánu pro člověka v Ráji.
Zjevení 21 uvádí, že konečným Božím plánem bylo, aby „nový Jeruzalém“ sestoupil z nebe. Jinými slovy, město mělo pocházet od Boha, nikoliv být výtvorem lidských rukou.
Jaké bylo to lidské město, které Bůh nepřijal? Po prvním městě Henoch přichází v Bibli zmínka o nechvalně proslulém Babylóně. Aby Bůh zabránil dalšímu rouhání a lidské pýše (řecky „hybris“), rozdělil tehdy jednotný jazyk lidstva na mnoho jazyků. Lidé už si nerozuměli a nastal zmatek.
Z řeckého pohledu je zmatek nedostatkem řádu, který nastolila Diova nadvláda. V obou – řeckých i hebrejských – legendách není vzpoura lehkovážnou záležitostí, ale narušením samotného kosmu, a proto musí být potrestána.
Tresty
Co udělal Zeus po Prométheově vzpouře ve prospěch lidstva? Nejprve potrestal samotného Prométhea jako pachatele, poté lidstvo, které z jeho činu mělo prospěch.
Zeus potrestal lidstvo metodou „contrapasso“, kterou proslavil Dante ve své Božské komedii. Contrapasso je trest, který odpovídá zločinu – je mu přiměřený, tedy „měřeno stejnou mírou“. V dobře uspořádaném kosmu se očekává rovnováha a proporcionalita. V biblickém vyjádření jde o „oko za oko, zub za zub“ (Exodus 21).
Zeus nabídl Prométheovu bratrovi Epimétheovi nejúžasnější ženu – Pandoru – jako nevěstu. Prométheus však bratra varoval, aby za žádných okolností nepřijímal od Dia žádný dar. Bohužel jméno Epimétheus znamená „pomyšlení poté“ a on bratrovo varování neposlechl.
Jméno „Pandora“ znamená „všemi obdarovaná“. Zeus nařídil všem bohům, aby vytvořili ženu ohromující krásy – každý z nich jí dal něco ze své božské podstaty, včetně Afrodíty, takže se Pandora stala neodolatelnou.
Na rozdíl od Evy, která byla Adamovi dána jako pomocnice, byla Pandora dána Epimétheovi jako svatební dar – ale ve skutečnosti šlo o božsky posvěcenou kletbu vůči lidstvu. Contrapasso spočívá v tom, že Prométheus obelstil Dia tím, že mu nabídl bezcenné kosti ukryté ve šťavnatém tuku; Zeus pak obelstil Epiméthea (a tím i Prométhea a celé lidstvo) prostřednictvím zdánlivě okouzlující krásy Pandory. Pod jejím půvabem se však skrývala bezcennost – nebo přesněji: zásadní vada.
Podvodník Prométheus je tedy sám obelstěn. Jinými slovy: Prométheus dal lidem to, co jim dát nesměl, zatímco Zeus jim dal to, co neměli dost moudrosti odmítnout. Tím, že Pandora – žena – byla lidstvu představena prostřednictvím manželství, její dopady se staly všeobecnými: její přítomnost přinesla práci, utrpení, nemoci a nakonec i nevratnost lidské smrtelnosti – smrt.
Ačkoliv je tento mýtus ve své podstatě mnohem temnější než příběh o rajské zahradě (protože Bůh na lidstvo pohlíží jako na „velmi dobré“ a žehná mu, zatímco Zeus ne), šíří myšlenku, že kvůli ženě (a tedy ženám obecně) lidé upadli do smrti.
Otevření nádoby (nebo Pandořiny skříňky), která obsahovala všechno zlo světa, přesto ponechává naději – i přes budoucnost plnou úpadku a záhuby.
Tak tedy dopadla ochrana ze strany Prométhea; nedokázal ochránit lidi, které tak miloval. A brzy poté sám zakusil ještě strašnější trest.
Omezený způsob myšlení
Prométheova vzpoura má ještě jiný rozměr – provinění proti Diovi a proti kosmickému řádu. Jméno Prométheus znamená „předvídání“, tedy souvisí s myšlením. Prométheus je jakýmsi symbolickým ztělesněním naší věčné schopnosti myslet.
Epimétheus také myslí, ale mnohem hůře. Byl pověřen vytvořením zvířat na světě a každému přidělil zvláštní vlastnosti, které mu umožnily přežít – některým rychlost, jiným schopnost létat atd. Když však došel k člověku, nezbyly už žádné vlastnosti, které by mu umožnily přežít mezi divokými zvířaty. Epimétheus nedokázal vidět pod povrch věcí. V případě Pandory reagoval emocionálně a teprve poté si uvědomil, že udělal chybu.
Myšlení je však jen jednou z forem poznání. Iain McGilchrist ve své knize The Master and His Emissary (Pán a jeho vyslanec) hovoří o čtyřech způsobech poznávání pravdy: věda, rozum, intuice a představivost. Je zřejmé, že Prométheus (a v menší míře i Epimétheus) ztělesňuje myšlení typu věda anebo rozum, neboť technologie závisí na vědě, a lest, kterou zosnoval vůči Diovi, je právě rozumového rázu – promyšlený plán nebo „loupež“.
Ale kde v Prométheově „předvídání“ je intuice a představivost? Podle McGilchristových myšlenek je opomenutí intuice a představivosti proviněním levé mozkové hemisféry, která přebírá vládu nad pravou. Pravá hemisféra (intuice a představivost) by měla být pánem, zatímco levá vyslancem. Když se vyslanec ujme vlády, dominují věda a rozum.
A právě zde je podstata věci: to samé se stalo v Rajské zahradě. Nejprve Eva, pak Adam, sehráli roli Epiméthea: snědení plodu bylo výsledkem poznání povrchového (vypadalo chutně), emocí (touha být moudrý) a bohužel i postojem „na následky se díváme až potom“ (pomyšlení poté).
Prométheův mýtus tedy částečně odráží knihu Genesis. Bible tvrdí, že pád se stal jednou konkrétním způsobem; příběh Prométhea naznačuje, že k němu docházelo i ve starověkém Řecku. Zdá se tedy, že od počátku lidských dějin bylo spácháno jakési prapůvodní provinění. Jak definuje mýtus odbornice na srovnávací religionistiku Karen Armstrongová: „Mýtus, jak si připomeneme, je událost, která se v jistém smyslu stala jednou – ale zároveň se děje neustále.“
V závěrečné části této série se podíváme na to, jaký trest Zeus Prométheovi udělil, co nám to říká o uspořádání vesmíru – a také o jeho budoucnosti.
První článek této série najdete pod názvem „Prométheus, část 1: Hrdina mezi světy a jeho poselství pro lidstvo“.
Máte nápady nebo podněty k tématům z oblasti kultury a umění? Napište nám na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
