Když se národní identita tříští a ideologie sílí, historické nuance se ztrácejí v troskách.
Ve svém úvodu k jedenáctisvazkovému dílu The Story of Civilization (Příběh civilizace) napsal Will Durant: „Civilizace není něco vrozeného ani nezničitelného; každá generace si ji musí znovu osvojit a každé vážné narušení jejího financování či předávání může znamenat její zánik. Člověk se od zvířete liší jen vzděláním, které lze definovat jako techniku předávání civilizace.“
Učitel a historik Wilfred M. McClay vyjadřuje podobné varování přímočařeji ve své knize Land of Hope: An Invitation to the Great American Story (Země naděje: Pozvání do velkého amerického příběhu). „Kultura bez paměti bude nutně barbarská a snadno ovladatelná,“ píše, „i když bude technologicky vyspělá.“
Stejně jako většina historiků i Durant a McClay uznávají nezbytnost předávání štafety mezi generacemi. Ačkoli toto předávání může probíhat skrze výchovu v rodině, jazyk, zvyky, literaturu, umění a hudbu, oba by pravděpodobně zdůraznili i ústřední roli Kleió, múzy dějin, jakožto vůdčí postavy naší kultury a hlavní ochránkyně knihoven, muzeí a humanitních věd.
Jak tedy vykládáme poklady i drobnosti historie – tohoto nejrozsáhlejšího půdního prostoru – je klíčové pro přežití civilizace. Dějiny, plné válek a zpráv o válkách, se samy mohou stát bitevním polem. A dnes se jím skutečně staly.
Bitevní pole dějin
V roce 2019 spustil magazín The New York Times Magazine projekt 1619, který připomínal 400 let od příchodu otroctví do Ameriky skrze kolonii ve Virginii. Web projektu otevřeně uvádí své cíle: „Usiluje o přeformulování dějin země tak, aby důsledky otroctví a přínos černošských Američanů stály v samotném jádru našeho národního příběhu.“ Společně s Pulitzerovým centrem vytvořil projekt 1619 výukový program a materiály, které mají zásadně změnit způsob, jakým se americké dějiny učí od základních škol až po univerzity.
Tento pokus o přesměrování výkladu amerických dějin od takových základních symbolů, jako jsou Deklarace nezávislosti a Ústava, vyvolal rychlou reakci. Historici napříč politickým spektrem projekt odsoudili kvůli historickým nepřesnostem, zatímco jiní jej hájili a podporovali. Mezi odpůrci byl i Robert Woodson, černošský aktivista a komunitní organizátor, který založil projekt 1776 Unites, jenž odmítá rozdělující povahu iniciativy 1619 a její překrucování dějin. Naopak si klade za cíl prosazovat „hodnoty, které nás dříve spojovaly a chránily před vnitřními i vnějšími nepřáteli“.
V poslední době se spor přesunul na jiné pole. Dne 27. března 2025 vydal americký prezident Donald Trump výkonné nařízení, kterým nařídil „odstranit to, co označil za nevhodnou, rozdělující nebo protiamerickou ideologii“ z institucí spravovaných Smithsonovým institutem. Podle novinářky Aldgry Fredlyové má na odstranění těchto ideologií z muzeí, výzkumných center a Národní zoo dohlížet viceprezident J. D. Vance, který je členem správní rady institutu. Fredlyová dále uvádí, že tento příkaz rovněž zmocňuje ministra vnitra Douga Burguma, aby „obnovil federální parky, památníky, sochy a pamětní desky, které byly v posledních pěti letech ,nesprávně odstraněny nebo pozměněny za účelem šíření falešného přepisu dějin či znevažování určitých historických osobností nebo událostí.‘“
Tyto a další spory o výklad americké minulosti vyvolávají otázky, například: lze historii v muzeích a ve školách představit v nějaké čisté, objektivní podobě? Jaké jsou náklady a přínosy revizionistických přístupů? A má výuka amerických dějin v knihách, muzeích a třídách podporovat vlastenectví?
Historický výklad je balancování na laně
Krátká odpověď na první otázku zní: rozhodně ne. Můžeme se naučit a předávat fakta – data španělsko-americké války, konstrukci vozu Conestoga (typ krytého povozu používaného v 18.–19. století především při osidlování amerického Západu), počet amerických vojáků, kteří se zúčastnili invaze v Normandii – ale tato fakta jsou samy o sobě jen zajímavosti. Jsou příjemná k vědění, ale mají malou hodnotu, pokud jde o hlubší porozumění americkému dědictví. Jakmile se těchto faktů chopí historici coby detektivové, hraje roli lidská subjektivita.
Existuje však řešení. Historici, kurátoři a učitelé mohou vědomě odložit své předsudky a usilovat o objektivitu. Mohou se ponořit do minulosti s otevřenýma očima, plně si vědomi jejích nuancí a kulturních specifik, a tyto skutečnosti zakomponovat do výkladu postav a událostí. Mohou otroctví označit za národní hanbu, ale pak je nezbytné také upozornit na síly, které otroctví odstranily – což je jedním z největších úspěchů USA.
Zde je aktuální příklad škod, které může minulosti způsobit ideologie, nevyváženost a nedostatek nuancí. V posledních letech byly sochy Roberta E. Leeho, velitele vojsk Konfederace během americké občanské války, odstraněny z veřejného prostoru, strhávány a v nejméně jednom případě zničeny. Důvodem byla tvrzení historicky neznalých kritiků s vyhraněnými politickými postoji, kteří Leeho označili za zrádce Unie, jenž bojoval za otroctví. Jen málo lidí se tehdy postavilo na obranu soch nebo Leeho pověsti – a přitom jde o muže, kterého ve své době chválili i Franklin Roosevelt, Winston Churchill nebo Dwight Eisenhower.
Toto je učebnicový příklad tzv. presentismu – tedy posuzování a výkladu minulosti výhradně prizmatem současnosti. Ti, kdo volali po odstranění soch (a ti, kdo jim ustoupili), často nevěděli nic o osobní historii Roberta E. Leeho a už vůbec ne o jejích nuancích.
Tato ikonoklasie je také ukázkovým případem revizionismu, který se vymkl kontrole.
Úpravy a přepisování
Nejhorším scénářem presentismu je extrémní revizionismus, nebo dokonce pokusy zcela vymazat minulost. Kulturní revoluce, kterou v polovině 60. let rozpoutala Komunistická strana Číny, je klasickým příkladem snahy o vymazání minulosti za účelem vytvoření konkrétní přítomnosti. Režim a jeho přívrženci – často mladí lidé – vedli válku proti „čtyřem starým“: starým myšlenkám, staré kultuře, starým zvykům a starým návykům a usilovali o úplné odstranění klasické čínské civilizace. Tento násilný očistný proces vedl i k popravám až dvou milionů lidí.
Ve svém článku Behind Beijing’s Blackmail (Za pekingským vydíráním) Leeshai Lemish odhaluje současné snahy čínského režimu pokračovat v této kulturní destrukci – tentokrát útoky a očerňováním taneční společnosti Shen Yun Performing Arts, která se staví proti komunismu. Shen Yun, založený v New Yorku, působí mezinárodně a propaguje tradiční čínské hodnoty a kulturu.
Na druhou stranu, oprávněné přehodnocení je nezbytnou a nepřetržitou součástí historického výkladu. Pro příklad nové důkazy z archivů nebo nové metody výkladu dat mohou vrhnout nové světlo na minulé události a změnit jejich význam. Revizionismus se stává nebezpečným pro kulturu a civilizaci teprve tehdy, když se odtrhne od historické reality a zdravého rozumu a stane se ideologickým či nevědomým.
Co jsme tak hrdě zpívali
A co vlastenectví? Mají naše učebnice, muzea a vzdělávací instituce podporovat hrdost Američanů na vlastní zemi – nebo je láska k vlasti jakousi zradou intelektu?
Na zadní straně knihy McClaye Land of Hope (Země naděje) prominentní historik a pedagog Gordon S. Wood píše: „Tento velkorysý, ale nikoli nekritický příběh našich dějin by si měl přečíst každý Američan. Vysvětluje a obhajuje ten správný druh vlastenectví.“
Tím „správným druhem vlastenectví“ má Wood pravděpodobně na mysli nejen celou knihu Land of Hope, ale především její závěrečnou kapitolu nazvanou The Shape of American Patriotism (Podoba amerického vlastenectví). V ní McClay toto téma podrobně rozebírá. Uvádí, že někteří dnes považují „vlastenectví za nebezpečný cit“ – což podle něj představuje „vážné nedorozumění“ – a rozlišuje mezi dvěma pojetími amerického vlastenectví. První tvoří univerzální ideály, které lze vztáhnout na „blaho celého světa“ – myšlenka, jejíž kořeny sahají až k Alexandru Hamiltonovi ve Federalistovi č. 1 (esej z roku 1787 obhajující přijetí americké ústavy). Druhý směr představuje to, co McClay nazývá particularistickými city – tedy sdílené prvky, jako jsou dějiny, tradice, kultura a samotná země.
McClay následně ukazuje, jak se tyto dvě roviny vlastenectví často prolínají, a uvádí příklad písně God Bless America (Bůh žehnej Americe) od Irvinga Berlina. Tato populární píseň s dojemnými verši – „Země, kterou miluji!“ a „Můj domov sladký domov!“ – byla složena Židem narozeným v carském Rusku, který imigroval do Spojených států a osobně zakusil univerzální ideály americké svobody. Sama píseň i její autor tak vyjadřují jak univerzálnost amerických ideálů, tak i citové vlastenectví vůči zemi, která je umožnila.
Kupředu
Ve své dřívější úvaze definoval Will Durant vzdělání jako „techniku předávání civilizace“. Pokud chceme, aby naše děti zdědily americké hodnoty a lásku k vlasti, musíme následovat příklad těch, kdo byli před námi, a zajistit, aby mladí lidé dobře znali historii naší země. Nemohou totiž milovat to, co neznají.
A stejně tak nemohou milovat svou vlast, pokud jsou učeni zlehčovat či přehlížet její úspěchy a nechat chyby minulosti přehlušit její krásy. Právě zde musejí muzea, historici, učitelé – a vlastně my všichni – vystupovat jako ochránci a šiřitelé dědictví a ideálů života, svobody a úsilí o štěstí, které jsou jádrem amerického příběhu – a zároveň představují hodnoty, na nichž stojí každá svobodná společnost.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste u nás rádi viděli? Zašlete své tipy nebo zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz.
–ete–
