Sídlí krása skutečně v oku či uchu pozorovatele, nebo existují normy, které ji definují?
„Krása je subjektivní“ se stalo oblíbeným tvrzením. Obvykle odkazuje na výtvarné umění, jehož estetická hodnota je považována za závislou na náhodném vkusu. Estetický relativismus se však týká i literatury. Kulturní a osobní rozdíly jsou často prezentovány jako jediná kritéria pro hodnocení literární hodnoty textu. Jak uvedl vlivný filozof A. J. Ayer ve své knize Language, Truth, and Logic (Jazyk, pravda a logika): „Estetická slova jako ‚krásný‘ a ‚ohavný‘ nejsou používána k vyjádření faktů, ale pouze k projevu určitých pocitů.“ Podle tohoto výkladu je efemérní uspokojení jediným měřítkem literární velikosti.
Kulturní a osobní rozdíly skutečně ovlivňují estetická měřítka, ale jejich přeceňování mnohé přesvědčilo, že „krása“ vůbec neexistuje a že vše, co zažíváme, je jen formou subjektivního potěšení. Je krása pouhé subjektivní uspokojení, podobné zábavě? Nebo je to něco kvalitativně odlišného a hlubšího? Pokud je jeden text krásnější než jiný, co tuto krásu určuje?
O vznešenu
Autor knihy O vznešenu (Peri hypsous), si kladl podobné otázky už v 1. století. Přestože skutečný autor tohoto řeckého pojednání z doby římské je stále neznámý, text je obvykle připisován Longinovi. Toto dílo zůstává jedním z nejtrvalejších v dějinách literární kritiky, neboť čerpá z Homéra, Platóna a dalších klasických autorů ve snaze definovat „vznešené“. Ať už je jméno Longinus za textem skutečné či nikoli, kniha nám mnohé prozrazuje o autorových motivech, mezi něž patřila i snaha oživit upadající literární kulturu.
Úpadek jazyka
Longinus byl fascinován jazykem. Psával rozsáhle o rétorice, která byla v pozdní římské republice mocným nástrojem politického a osobního obohacení. Jako každý autor zabývající se řečnictvím byl ovlivněn Ciceronem, jehož pojetí rétoriky je obdivováno dodnes.
Na rozdíl od Longina žil Cicero v republice, která řečníkům poskytovala relativní svobodu. Rétorici mohli zpochybňovat autoritu, aniž by čelili okamžitým následkům. V římské říši však byla situace jiná. Kariéry řečníků byly drasticky omezeny císařskými autoritami. Císařovu pověst nemohli ohrozit dovední řečníci schopní přesvědčit velké davy podmanivými argumenty. Prostřednictvím jemných komentářů Longinus obviňoval přísnou vládní kontrolu z toho, že psaní a veřejné řečnění redukovala na zbytečné cvičení ve stylu, na úkor krásy a smysluplného obsahu. Svobodu projevu považoval za nezbytnou pro tvorbu velkého umění.
Cenzura však nebyla jediným problémem, který Longina trápil. Věřil, že úpadek řečnictví byl nevyhnutelným důsledkem morálního úpadku: „Nejsme snad zotročeni?“ ptal se svých současníků. „Nejsou naše kariéry zcela ztroskotané kvůli touze po zisku, té horečce, která v nás všech neutišitelně zuří, a touze po rozkoši?—jedné z nejponižujících a druhé z nejnižších nemocí mysli.“
Umění, které formuje společnost, odráží její charakter. Longinus viděl, že „morální nákaza“ Říma znečišťovala jeho umělecká díla, včetně literatury. Místo „potěšení nebo potlesku“ vybízel své čtenáře k tomu, aby usilovali o „pevný prospěch, který stojí za to dosáhnout a ctít“: pravdu, ctnost a krásu.
Přes své obavy zůstal Longinus ohledně budoucnosti řečnictví a literatury optimistický. Domníval se, že studium děl starověkých autorů může pomoci učencům znovuobjevit velké texty a užitečné šablony k tvorbě nových děl hodných jejich předchůdců. V rámci svého akademického poslání Longinus vytvořil pět kritérií, která mají čtenářům pomoci rozlišit „vznešené“ texty od těch nedostatečných.
1. Vznešenost myšlenek
Longinus částečně definoval vznešené jako „určitou výsost a dokonalost jazyka“, která „vytrhuje čtenáře z jeho vlastního já. Vznešené, působící neodolatelnou silou, ovládne každého čtenáře, ať chce, nebo ne.“
Prvním z Longinových znaků, které dělají literaturu vznešenou, je „vznešenost myšlenek“. Jednoduše řečeno, velké literární dílo musí řešit hluboké myšlenky. Nejlepší autoři se snaží vyjádřit univerzální pravdy, což často vychází z jejich morální vize a filozofické hloubky.
Vznešenost můžeme zažít pouze tehdy, pokud překročíme všednost a obrátíme svou mysl k nadčasovým konceptům, jako je láska, spravedlnost, božské a další „ušlechtilé myšlenky“, které nám velký text nabízí jako dar.
2. Intenzivní vášeň
Podle Longina by velký text měl probouzet duši mocnými emocemi. Emoční intenzita je typická pro vznešené zážitky, které jsou zároveň uspokojující a děsivé. Když autoři „vloží sami sebe“ do svého díla, mají větší šanci vyvolat podobné emoce u svých čtenářů.
Nicméně „nepřiměřené a prázdné projevy emocí, kde nejsou na místě, nebo přílišné emoce, které situace nevyžaduje,“ mohou text učinit příliš sentimentálním a nezralým. Autor musí emoce vyjadřovat uvážlivě a střídmě, vyhýbaje se „únavným projevům ryze osobních pocitů, které nemají žádnou souvislost s tématem.“
3. Figury řeči
Řečnické figury, jako metafory, hyperboly a apostrofy, jsou pro vytvoření velkého literárního díla nezbytné. Nejsou pouhou ozdobou. Pokud jsou použity efektivně, zesilují figury řeči emoce. Stejně jako projevy čistého citu by však měly být používány s mírou. Figury řeči je třeba uplatňovat „ve správném místě a správným způsobem, při vhodné příležitosti a se správným záměrem.“
Jedním z Longinových oblíbených autorů byl řecký řečník Demosthenes (384–322 př. n. l.), proslulý psaním a přednášením podmanivých projevů po celé Řecku. Demosthenes byl obzvlášť efektivní při používání opakování, jak je vidět v tomto příkladu: „Ten, kdo dostane ránu, je zraněn mnoha způsoby, které by ani nedokázal popsat jinému – gestem, pohledem, tónem.“
Aby jeho řeč neztratila sílu, Demosthenes rychle změnil rytmus a k původnímu opakování přidal nové: „gestem, pohledem, tónem – když se k násilí přidá urážka, když nenávist, když je udeřen pěstí, když je udeřen jako otrok!“
Pro Longina tato hra mezi pravidelným opakováním a chaotickou nepředvídatelností představovala typ projevu, který musí vznešený text zahrnovat.
4. Ušlechtilá dikce
Čtvrtou charakteristikou vznešenosti je ušlechtilá dikce. Longinus chválil důstojný jazyk, který odpovídá tématu: „Volba vhodných a nápadných slov má úžasnou sílu a okouzlující půvab.“ Velcí autoři, jako například Platón, uměli využívat všestrannost jazyka – používali „impozantní jazyk“ ve vznešených projevech a obyčejné fráze pro „banální“ témata.
Longinus pečlivě odlišuje výmluvnost od přehnané zdobnosti. Elegance nevychází z přemíry ozdobného jazyka. To je obzvlášť obtížná lekce pro mladé autory, kteří si pletou výmluvnost s květnatým jazykem. Elegance naopak spočívá v pečlivém výběru slov, která mají váhu, důstojnost a poetickou rezonanci ve správném okamžiku. Pro Longina elegance prostupuje prakticky každým veršem Homérových básní.
5. Soudržná kompozice
Posledním kritériem je kompozice díla, která se projevuje v „uspořádání slov v určitém pořadí“. Toto uspořádání by mělo být harmonické, protože harmonie „je nástrojem, který má přirozenou sílu nejen získat si přízeň a potěšit, ale také ve značné míře povznášet duši a ovládat srdce člověka.“
Longinus rozebíral několik strategií, jak dosáhnout harmonické kompozice, včetně výběru vhodných rýmových schémat pro poezii, střídání výmluvnosti a stručnosti a zajištění logické propojenosti všech částí textu. Chaotická struktura snižuje účinek i těch nejhlubších myšlenek, zatímco soudržná harmonie povznáší vznešenost.
Longinova kritéria se mohou zdát příliš přísná. Je rozumné tvrdit, že literární dílo může být vznešené pouze tehdy, splňuje-li všechna jeho konkrétní požadavky? Možná to platilo pro texty starověkého Řecka a Říma, ale lze Longinovu předpisovou šablonu vztáhnout na veškerou literaturu?
Detaily mohou být předmětem debaty. Ale ve světě, který se zdá zapomněl na transcendentní krásu ve jménu solipsistického hédonismu, nás O vznešenu upozorňuje, že velká literatura spoléhá na formální struktury, které mají zprostředkovat imaginativní a uspořádaný význam. Jak Longinus napsal v úvodním odstavci: „Body, v nichž se podobáme božské přirozenosti, jsou dobročinnost a láska k pravdě.“ Literatura, stejně jako každé vznešené umění, povznáší božské v nás.
–ete–
