Svatý a filozof Tomáš Akvinský spojil myšlenky starověkého Řecka s křesťanstvím. Jeho postřehy jsou nadčasové a oslovují i dnešní dobu.
Podle anglického filozofa Anthonyho Kennyho byl svatý Tomáš Akvinský „jedním z dvanácti největších filozofů západního světa“. Tento dominikánský mnich 13. století nebyl jen vynikajícím spisovatelem a logikem, ale také talentovaným učitelem a básníkem.
Ve svých dílech formuloval Tomáš Akvinský soudržný křesťanský pohled na svět, ve kterém se víra a rozum vzájemně doplňují, aby umožnily etický život. Jeho pojetí ctnosti jako rovnováhy mezi extrémy nám může pomoci jasněji vidět naše nedostatky a také nás nasměrovat k lepšímu způsobu života.
Inspirace Tomáše Akvinského: Aristotelés a lidská přirozenost
Tomáše Akvinského nemůžeme plně pochopit, aniž bychom nejprve zvážili jeho nejoblíbenějšího filozofa: Aristotela. Tento starořecký polyhistor položil tři základní otázky, které formovaly Akvinského myšlení: Kdo jsem? Jak mám žít? Kam směřuji?
Aristotelés na tyto otázky odpověděl slovy, že „člověk je svou přirozeností společenský tvor“ a že „člověk jako jediný ze zvířat má schopnost řeči“. Touto „řečí“ se rozumí schopnost rozumu, rozlišování mezi správným a špatným a využívání těchto poznatků k řízení každodenního života. Abychom dosáhli svého cíle – eudaimonie, tedy plnohodnotného a šťastného života – musíme žít podle rozumu v komunitách, které podporují naši sdílenou lidskost.
Eudaimonie se často překládá jako „štěstí“ nebo „radost“, ale její význam je hlubší. Doslovně znamená „mít dobrého vnitřního ducha“. Jde o trvalý stav blaha, který spojuje emocionální pohodu a duchovní povznesení.
Aristotelés připouští, že eudaimonie je částečně mimo naši kontrolu. Podle něj zdraví, bohatství, místo narození a dokonce fyzická atraktivita ovlivňují míru, do jaké ji můžeme dosáhnout – i když nemáme možnost tyto aspekty přímo ovlivnit.
Přesto nebyl Aristotelés deterministou. Věřil v lidskou schopnost volby. V Nikomachově etice popsal cestu, jak pěstovat konkrétní ctnosti prostřednictvím neustálého a vědomého úsilí.
Neřest, ctnost a zlatá střední cesta
Podle Aristotela vše, co děláme – od přípravy na zkoušku až po budování vztahu s životním partnerem – směřuje implicitně k nějakému dobru. A všechna dobra směřují k eudaimonii. Jelikož jsme racionální bytosti, můžeme používat rozum k tomu, abychom vedli své úsilí o dosažení eudaimonie. Můžeme se stát vědomějšími ohledně svých činů a aktivně sledovat vzorce chování, které lépe odpovídají ctnosti. K tomu Aristotelés doporučuje zaměřit se na „zlatou střední cestu“.
Například často čelíme věcem, které v nás vyvolávají strach. Ctnost, která nám pomáhá strach překonat, je odvaha. Pokud máme odvahy příliš málo, jednáme zbaběle – odmítáme čelit svému strachu, i když bychom měli.
Nicméně můžeme mít i příliš mnoho odvahy, což Aristotelés nazýval ukvapeností. To nastává, když ignorujeme strach, kterému bychom měli věnovat pozornost – například rozhodnutí sejít z bezpečných turistických cest v odlehlé divočině.
Dalším příkladem zlaté střední cesty je „uměřenost“. Na jedné straně uměřenosti je „nestřídmost“ – tendence oddávat se požitkům bez zábran. Příkladem je nadměrné pití alkoholu.
Druhým extrémem je „necitlivost“ – neschopnost vychutnat si správné požitky správným způsobem a ve správný čas. Příkladem může být člověk, který je přísně proti základním radostem, které získáváme z nezbytných potřeb, jako je jídlo, pití vody nebo pohyb.
Ať už jsou extrémy nadměrné nebo nedostatečné, vylučují ctnost. Ctnostného jednání dosahujeme pouze tehdy, když se držíme blízko zlaté střední cesty. K tomu bychom měli na situace aplikovat rozum a volit nejlepší možný postup: Měli bychom se snažit překonat svůj strach, nebo je lepší dbát jeho varování? Vyžaduje daný okamžik umírněné potěšení, nebo je vhodnější zdrženlivost? Čím více jednáme v souladu s rozumem, tím více se přibližujeme ctnosti.
Na Neapolské univerzitě se Tomáš Akvinský poprvé setkal s Aristotelovou Etikou Nikomachovou. Později věnoval velkou část své profesní dráhy snaze propojit Aristotelovo pojetí ctnosti se svým vlastním křesťanským pohledem na svět.
Když Akvinský hovořil o „hříchu“ v každodenním životě, měl obvykle na mysli Aristotelovu zlatou střední cestu. Například v Summi Theologica se zabývá univerzální touhou po poznání, které umožňuje dobrý život. Tento koncept nazval latinsky studiositas.
Studiositas nám pomáhá rozvíjet uspořádanou touhu po poznání. Tato ctnost zajišťuje, že usilujeme o poznání ze správných důvodů, jako je pochopení pravdy a rozvoj moudrosti. Pro Akvinského tato umírněná touha po poznání slouží Bohu, protože uctívání Boha podporuje náš morální rozvoj.
Nedostatek studiositas odhaluje nezájem stát se lepším člověkem. Tento nedostatek představuje jeden extrém, podobně jako u Aristotela zbabělost popisuje absenci odvahy. Akvinský tento nedostatek podrobně nerozebíral, protože považoval za zřejmé, že kdokoli, kdo se nechce vydat na etickou a duchovní cestu, se vzdává dobrého života.
Druhým extrémem studiositas je curiositas, kterou Akvinský popsal jako přemíru touhy po poznání. Pokud studiositas přeroste do nadbytku, naše touha po poznání je poháněna špatnými motivy nebo je hledání poznání prováděno škodlivými způsoby. V Aristotelových pojmech je curiositas neřest, která zkresluje naše úsilí o poznání ve jménu pýchy, marnivosti, moci nebo jiných škodlivých úmyslů. Akvinský ji považoval za hřích, neboť curiositas nám brání vést život víry, který umožňuje ctnost a duchovní blaho.
O milosti
Tomáš Akvinský souhlasil s Aristotelem, že dosažení eudaimonie je částečně mimo lidskou kontrolu, ale jeho vysvětlení bylo odlišné. Teolog tvrdil, že dokonalé eudaimonie nelze v tomto životě nikdy dosáhnout. Ctnost na zemi je možná a nezbytná, ale nakonec nedostačující. Dokonalá eudaimonie spočívá v blaženosti, tedy v jednotě s Bohem, která může být naplněna pouze za hranicemi naší smrtelnosti.
Kromě ctností potřebujeme Boha, aby proměnil naši přirozenost, a tak nám umožnil účast na božské blaženosti. Proto Akvinský upravil Aristotelův rámec těmito slovy: „Ctnost je dobrá vlastnost mysli, díky níž žijeme spravedlivě, kterou nelze zneužít a kterou Bůh působí v nás, bez nás.“
Navzdory kritice, kterou některé jeho myšlenky vyvolaly, Akvinského intelektuální úsilí pomohlo vytvořit mosty mezi antickým světem a křesťanstvím. Padesát let po jeho smrti byl papežem Janem XXII. kanonizován. Jeho genialita mu také zajistila místo v Božské komedii od Danta Alighieriho, kde je duše tohoto světce zbožštěna a přebývá v Nebi Slunce po boku dalších mudrců.
Jako teolog se Akvinský často věnoval abstraktnímu myšlení. Přesto věděl, že nejdůležitější v životě je jednat podle pevných zásad a přesvědčení. Proto hluboce přemýšlel o morální integritě, aby i budoucí generace mohly žít ctnostně a s dobrou vírou.
–ete–
