V tomto závěrečném článku o Prométheovi vidíme, jak nakonec i samotný vesmír potřeboval jeho pomoc.
V 1. a 2. části této série jsme se věnovali tomu, jak Prométheus (v řečtině „předvídavý“), Titán, stvořil a miloval lidstvo. Snažil se přelstít vládce bohů Dia lstí, aby přinesl lidstvu prospěch. Ale Prométheus poznal – a draze za to zaplatil – že přelstít Dia není nic snadného. Za Prométheův zločin, kterým bylo ukradení ohně a jeho darování lidstvu, Zeus potrestal lidstvo. Dar v podobě Pandořiny skříňky uvolnil na muže a ženy všechny pohromy života a ponechal pouze Naději. Tato „skříňka“ (nebo „nádoba“ v původní řečtině) představovala samotnou duši lidstva.
V tomto článku se dostáváme k trestu, který Zeus vymyslel pro samotného Prométhea.
Prométheus, skutečně liminální bytost
Prométheus je liminální – tedy přechodová – postava, není ani bůh, ani člověk; je rovněž liminální v tom smyslu, že je morálně ambivalentní – není jednoznačně dobrý ani špatný. Bylo by těžké říci, zda je hrdina, nebo padouch. Je dobrý, nebo zlý? Stvořil lidstvo a snažil se mu pomáhat, ale na druhé straně to byl podvodník, neboť otevřeně vzdoroval králi bohů.
Zeus zosobňoval řád a spravedlnost, a spravedlnost vyžaduje, aby trest odpovídal provinění – tento princip se nazývá „kontrapasso“. Pandořina skříňka byla trestem kontrapasso, protože šlo o lest odpovídající původní lsti, kterou Prométheus spáchal na Diovi.
Zpochybňovat Dia znamenalo zpochybňovat samotný kosmos. Nebyla to žádná maličkost – mělo to obrovské kulturní dopady na Západ, a zejména na romantiky na počátku 19. století. Pro ně se Prométheus, trpící rukou Dia, stal mocným symbolem pro autory jako Goethe a Byron. Viděli v něm obraz osamělého génia, jenž vzdoruje tyranii.
Nejznáměji se tento vliv projevil u Mary Shelleyové, která svůj román Frankenstein podtitulovala jako „Moderní Prométheus“. Viktora Frankensteina vylíčila jako tragickou postavu, jejíž touha po zakázaném poznání (což v mýtu představuje oheň) uvolní síly, které sám nedokáže ovládat. Její příběh varuje před nebezpečím svobody odpoutané od morální odpovědnosti.
A tak i dnes zůstává Prométheus zrcadlem naší doby. „Frankensteinovská monstra“, která vznikají z toho, že člověk dostal oheň – covid-19, jaderné zbraně, nerozložitelné plasty, umělá inteligence a podobně –, jsou početná a obklopují nás. Přesto tento mýtus přetrvává, protože v sobě uzavírá paradox: naše touha po individuální svobodě a možnosti tvořit si vlastní utopie stojí proti naší současné potřebě skutečného řádu a spravedlnosti.
Mýtus o Prométheovi nejsilněji vystihuje trvalý zápas mezi svobodou a autoritou. Tím, že ukradl oheň bohům a daroval jej lidstvu, se Prométheus stal archetypem rebela a osvoboditele – potrestaným ne za to, že ublížil smrtelníkům, ale za to, že je posílil.
Prométheův trest
Zeus nechal Prométhea připoutat ke skále v Kavkazském pohoří, kde mu každý den orel kloval játra. Jako nesmrtelná bytost nemohl zemřít, a tak se mu játra každou noc znovu obnovovala, což vytvářelo každodenní a věčné utrpení.
Kavkazské hory – divoké a odlehlé pohraniční území v řecké geografii – byly dokonalým pozadím pro Prométheův trest. Vyhnanství na okraji světa (nebo liminální prostor), které symbolizovalo nejen jeho osobní trápení, ale i nebezpečnou cenu za vzdorování kosmickému řádu. Byl doslova vyvržen na samý okraj společenské existence. Romantici v tom jasně viděli obydlí Satana, jak je vykreslil Milton ve Ztraceném ráji.
Byl to orel – Diův posvátný pták – kdo trhal Prométheova játra. Orel byl symbolem Diova království, moci a panství – vtělením jeho autority. Denní provádění trestu tedy nebylo náhodné; bylo to viditelné znamení, že sám Zeus nad ním dohlíží a vykonává trest. Orli jsou největšími predátory oblohy a tudíž ztělesňují nevyhnutelný dosah Diovy moci až na hranice světa. To se podobá tomu, co Satana potkává v Miltonově Pekle – i tam k němu může Bůh dosáhnout.
Kromě toho je významné, že to byla právě játra – a ne například srdce –, která byla ničena. V řecké medicíně a mytologii byla játra považována za jeden z nejdůležitějších orgánů, spojený s životní silou a obnovou (podobně jako srdce v pozdější křesťanské symbolice). Toto každodenní zraňování a uzdravování podtrhovalo nevyhnutelnou, sebeobnovující povahu kosmického trestu.
V mnoha starověkých kulturách, včetně mezopotámské a řecké, byla játra považována za božský nebo prorocký orgán. Hepatoskopie – výklad znamení z jater obětovaných zvířat – byla důležitou praktikou. Tím, že Zeus útočil na Prométheova játra, zasahoval také samotný zdroj Prométheovy prozíravosti a důvtipu. Opravdu kontrapasso!
Na shrnutí: Orel, Diův posvátný pták, den co den trhal Prométheova játra – symbol života a prozíravosti. Byl to trest věčného opakování, živoucí připomínka, že ani dar ohně nemohl uniknout bdělému oku božské autority.
Kde byla naděje, která zůstala v lidské duši, když její vlastní stvořitel byl bezmocně připoután ke skále a jeho podstata byla denně ničena?
Kosmické hrozby
Řád vesmíru, který Zeus ustanovil, nebyl tak dokonalý, jak by si přál. Objevily se dvě hrozby, které mohly narušit a zničit kosmos. Podle některých tradic obě tyto hrozby Prométheus předvídal.
První hrozbou bylo, že stejně jako bohové porazili Titány, budou sami bohové poraženi obry – ledaže by se narodil smrtelník, který by pomohl v boji proti obrům. Tím smrtelníkem, kterého Zeus nechal zrodit tím, že jej sám zplodil, byl Héraklés. Héraklés – napůl božský, napůl smrtelný – byl rovněž liminální bytostí a někým, kdo mohl zachránit kosmos.
Jistě, mezi Héraklem – válečným hrdinou – a Kristem – knížetem pokoje – existuje mnoho rozdílů, ale v tomto mytickém smyslu spásy kosmu a spojení božského s lidským zde existuje paralela.
Druhá hrozba se týkala proroctví. Aby byl vesmír zachráněn, musel Prométheus odhalit tajné proroctví: pokud by se Zeus spojil s mořskou bohyní Thetidou, jejich syn by přerostl svého otce. V takovém případě by byl narušen řád, zákon a spravedlnost vesmíru.
Aby se dozvěděl toto tajemství, vysílá Zeus Hérakla na klíčovou misi: má s Prométheem vyjednávat o výměně informace a tím zabránit naplnění proroctví. Jedna liminální bytost přichází zachránit druhou. Prométheovo osvobození Héraklem nebylo pouhým činem božského milosrdenství, ale těžce vydobytým obchodem. Když Prométheus prozradil Héraklovi (a tedy Diovi) tajemství, Héraklés vystřelil šípem a zabil orla, poté přerušil řetěz, který Prométhea poutal.
Pokud orel představoval věčný trest, pak šíp – jediný šíp – představoval konečnost a smrtelnou přesnost. Přerušil věčnost jediným rozhodujícím činem. Stejně jako Kristův jediný rozhodující čin (na kříži) osvobozuje lidstvo od věčného odsouzení, tak i zde je věčný trest přerušen liminální bytostí, která osvobozuje původního viníka z jeho pýchy. Ano, Prométheus byl osvobozen.
Ukázalo se, že kosmos potřeboval Prométhea – stejně jako potřeboval i lidi, které stvořil. Vskutku, vesmír byl závislý na nich a na zprostředkující bytosti, která se zrodila, aby zastavila šíření chaosu – což je jiné jméno pro zlo.
Jak poznamenala religionistka Karen Armstrongová: „Mýtus… je událost, která se – v určitém smyslu – stala jednou, ale která se odehrává neustále.“
Mýtus o Prométheovi představuje hluboký paradox. Je bezpochyby liminální postavou – ale je dobrý, nebo zlý? Pro romantiky byl dobrý – osvoboditel, archetyp, vlastně symbol celého osvícenského úsilí o osvobození od náboženství a společenských konvencí.
Z křesťanské perspektivy svatý Augustin vysvětloval, že ačkoli je hřích zlem, Bůh ve své předzvědoucnosti věděl, že hřích bude nakonec obrácen v dobro. Augustin to nazýval „šťastným pádem“ (felix culpa). Toto obrácení v dobro se uskutečňuje skrze Krista, který – podobně jako Prométheus – musel trpět.
V řeckém mýtu musí Prométheus trpět před svým vykoupením. Stejně tak dochází k vykoupení lidské mysli – neboť to je to, co představuje předvídavost. Naše myšlení je lidským křížem – a skrze něj přichází utrpení, ale i naděje.
Chcete-li si přečíst předchozí články z této série, navštivte Prométheus, část 1: Hrdina mezi světy a jeho poselství pro lidstvo a Prométheus, část 2: Jak přinesl lidem omezený dar rozumu.
Máte tipy nebo přání na témata z oblasti kultury a umění? Pošlete nám je na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
