Když je něco vytvořeno s láskou, výsledek nese živoucí energii.
Jedním z nejpozoruhodnějších a nejmocnějších mýtů starověkého řeckého světa je ten o Pygmalionovi.
Na rozdíl od Midasova doteku, Pandořiny skříňky nebo Oidipovského komplexu nejde o jméno spojené s mýtem, které by se nám ihned vybavilo, nebo které běžně známe. Přesto se na něj odkazuje v mnoha dílech západní kultury – jak minulých, tak současných. George Bernard Shaw z tohoto příběhu vytvořil v roce 1913 slavnou divadelní hru (byť s pozměněným koncem); ta se stala základem pro muzikál My Fair Lady; a ten se zase stal inspirací pro film Pretty Woman z roku 1990.
Mýtus však inspiroval také hudbu a výtvarné umění. Opera Pygmalion od Jeana-Philippa Rameaua z roku 1748 patří k prvním operním zpracováním. Různí prerafaelité, například Edward Burne-Jones, vytvořili poté další díla inspirovaná tímto příběhem. Mýtus tedy byl silnou múzou – ale co přesně nám chce říci?
Mýtus o Pygmalionovi
Příběh pochází především z Proměn (kniha X) od Ovidia, napsaných kolem roku 8 n. l.
V tomto vyprávění je Pygmalion sochař z Kypru, který se – znechucený nedostatky smrtelných žen – rozhodne žít v celibátu. Vytvoří nádhernou slonovinovou sochu ženy, tak realistickou a dokonalou, že se do ní zamiluje. V pozdějších verzích ji pojmenuje Galatea (v Ovidiově originálu toto jméno nefiguruje).
Pygmalion se k soše chová, jako by byla živá – přináší jí dary, obléká ji a mluví s ní. Během svátku bohyně lásky Afrodity se k ní modlí, aby mu darovala ženu podobnou jeho soše. Afrodita, dojatá jeho oddaností, sochu oživí – a Pygmalion si vezme svou výtvor za ženu.
Nakonec spolu mají syna Pafose, který dá jméno městu na Kypru. Dnes je toto město zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, a to díky bohatým archeologickým nálezům včetně mozaik, zbytků svatyně a dalších památek. Pafos byl nejvýznamnějším centrem uctívání Afrodity ve starověkém světě – podle legendy se bohyně zrodila z mořské pěny a vystoupila na břeh právě poblíž tohoto místa.
Významy mýtu
Tradičně se říká, že tento mýtus zkoumá napětí mezi fantazií a realitou – jak touha může přetvářet svět. Vzhledem ke svému hlavnímu zdroji, Ovidiovým Proměnám, rozvíjí také ústřední téma této knihy: proměny – jak doslovné (například když se slonovina mění v maso), tak symbolické (když se osamělost promění ve společenství).
Současně vyjadřuje sílu umění vůči tomu, kdo ho vnímá.
Z feministického pohledu může mýtus odrážet mužskou touhu po idealizované, dokonale ovladatelné ženské postavě. To vyvolává otázku objektivizace – milujeme skutečného člověka, nebo jen představu dokonalosti?
Ačkoli všechny tyto výklady mohou být platné, v tomto mýtu je přítomen hlubší a zásadnější význam. Abychom ho odhalili, musíme se vrátit k původu samotné bohyně Afrodity.
Kořen tvořivosti
Afrodita se zrodila z mořské pěny a vystoupila na břeh poblíž Pafosu. Od samého počátku byla sexualita a láska součástí její podstaty. Byla natolik mocná, že jen tři živé bytosti byly vůči jejímu vlivu imunní: tři řecké bohyně – Athéna, Artemis a Hestia. Žádný muž vůči ní imunní nebyl (a pokus svést Dia se mohl Afroditě krutě vymstít).
Ve výše popisovaném mýtu je Pygmalion umělec – umělec s vytříbenou a precizní technikou. Jeho představivost je zažehnuta – a to sexuálně, protože v oku své mysli vidí a tvoří ženu. Ale jeho socha nemůže ožít bez božského požehnání Afrodity.
A proč požehnání přichází? Protože Pygmalion miluje to, co vytvořil.
Láska k tvoření
Jen to, co milujeme, může ožít – může být naplněno tou radostnou energií, živostí a přitažlivostí, které charakterizují samotnou bohyni. Jinými slovy, pokud umělci tvoří pro slávu, peníze, prestiž, vliv nebo jakýkoli jiný důvod, pak jejich dílo, byť technicky dokonalé, bude mrtvé – nemůže to žít, protože to nebylo milováno ani nevzešlo z lásky. To samozřejmě platí pro básníky, hudebníky, dramatiky, filmaře a všechny tvůrce.
Britský teolog H. A. Williams poznamenal: „Tam, kde není tvořivost, nemůže být radost, protože absence tvořivosti znamená popření radosti v jejím zdroji – tedy popření Boha jako Stvořitele. Znamená to, že musíme být všichni básníky, chceme-li být tím, čím nás Bůh zamýšlel – nikoli ovšem básníky v dnešním slova smyslu (takových nás bude jen málo), ale v původním významu slova: tvůrci.“
Jsme tedy povoláni být obrazem Božím – být tvůrci. Ať už je to na zahradě, v kuchyni, ve vztazích, ve všech činnostech, zálibách i sportech pod sluncem. Musíme být tvůrci – a to lze jen tehdy, milujeme-li to, co tvoříme.
Ostatně, nesetkáváme se s tímto jevem ve všech oblastech života? Držitel Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman jednou pronesl o vzdělávání: „Kdykoli se snažíte učit předměty bez učitelů, kteří ten předmět milují, je to odsouzeno k nezdaru a je to hloupé počínání.“ Žáci reagují na učitele, kteří milují svůj obor – a právě tato láska umožňuje, aby si ho zamilovali i studenti.
Na opačném konci spektra japonský mudrc Masaru Emoto ve své knize Skrytá tajemství vody uvádí: „Lidé, kteří i ve stáří pokračují ve vynikající práci, jsou téměř nevyhnutelně zamilovaní.“ (volný překlad)
A jeden z důležitých závěrů osy sexualita–tvořivost–láska zní, že skutečně tvořiví lidé bývají plodní – tedy oplývají plodivou silou: skutečně tvořiví lidé dál tvoří – znovu a znovu „plodí“ další díla.
Pomysleme na Shakespeara: po dvacet let psal v průměru téměř dvě divadelní hry ročně, plus sonety a další texty! Ohromující výstup. Srovnejme to třeba s Thomasem Grayem, který napsal jednu významnou báseň, nebo s Walterem Savage Landorem, jenž vytvořil krásné fragmenty, ale bez rozsáhlé tvorby. Anebo s Bachem: dochovalo se přes 1 100 skladeb a dalších 100 až 300 považujeme za ztracené. Srovnejme to s Gustavem Holstem nebo Samuelem Barberem, kteří jsou známí jen díky jednomu či několika málo dílům.
To naznačuje, že vnitřní kritik – ten cenzurující hlas v nás všech – je u skoupějších tvůrců příliš silný. Blokuje lásku k tvorbě, která by je jinak vedla k bohatší tvořivosti. V případě Shakespeara si jeho současníci a editoři všimli, že „nikdy neškrtnul jediný řádek“. Vzali to jako důkaz jeho lehkosti, plynulosti a hlubokého zalíbení – lásky – ke svým výtvorům. Jeho přítel a rival Ben Jonson slavně poznamenal, že by si přál, aby Shakespeare „škrtnul aspoň tisíc“ – tedy naznačuje, že taková neomezená produktivita by někdy mohla těžit z přísnějšího kritického pohledu. Přesto tato historka ukazuje zásadní rozdíl: Shakespeare byl ochoten nechat své nápady volně plynout bez přílišné autocenzury – a možná právě to mu umožnilo vytvořit tak živé dílo.
Mýtus o Pygmalionovi nám říká: tvořme – a milujme to, co tvoříme. Pak stvoříme něco živého – tak jako Shakespeareovy postavy žijí. Bachova hudba žije. Jídlo, které kuchař vařil s láskou, také žije. Nebo stejně tak i zahrada, o niž pečoval nadšený zahrádkář.
Zamilovat si to, co tvoříme, může znít jako klišé. Ale jak poznamenal britský filozof a neurovědec Iain McGilchrist: „Nikdo se nikdy nerozhodl nezamilovat jen proto, že to už někdo před ním zažil, nebo že projevy lásky jsou otřepané. Jsou staré jako svět – a přesto zcela nové v každém skutečném případě.“
Jak zjistil Pygmalion – když opravdu milujeme to, co tvoříme, stává se to naprosto čerstvým, zcela originálním a jedinečným.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
