Malíř Sandro Botticelli a sochař Gian Lorenzo Bernini se inspirovali římskými a italskými básníky a ve svých dílech zachytili krásu proměny.
Mramorová socha v životní velikosti s názvem Apollo a Dafné od Gian Lorenza Berniniho se tyčí nad návštěvníky Galerie Borghese v Římě. Zobrazuje vrcholnou scénu proměny z Proměn římského básníka Ovidia: nymfa Dafné, prchající před vášnivým Apollónem, se mění ve vavřínový strom.
Apollón, jeden z dvanácti olympských bohů řecké mytologie, byl zasažen Amorovým zlatým šípem lásky a propadl touze při pohledu na nymfu Dafné, dceru říčního boha Peneia. Dafné, naopak zasažená Amorovým olověným šípem odpuzujícím lásku – její čistá mysl odmítá lásku mužů – prchá před Apollónovým žádostivým pronásledováním. Po divoké honičce se Apollón k nymfě přibližuje, šlape jí na paty a jeho dech se mísí s proudícími prameny jejích vlasů. Dafné, vysílená během, upírá zrak k vlnám svého otce a volá:
„Otče, ach, pomoz! Ač mají-li řeky moc boží,
zahlaď a změň můj vzhled, jenž vinen, že příliš se líbím!“
V českém překladu je prosba zestručněna; v původním znění se Dafné obrací i na matku Zemi, aby ji ukryla, a volí mezi zničením své krásy nebo proměnou těla.
Dřív než dořekne prosbu, tělo nymfy ochabne: její hruď pokrývá kůra, nohy zarůstají do země spletí kořenů, obličej se halí do listí, vlasy se mění v třepotavé lístky a paže se proměňují ve větve.
Berninimu bylo pouhých 23 let, když roku 1622 začal tuto sochu vytvářet na přání kardinála Scipiona Borgheseho. Ten si sochu Apollo a Dafné objednal krátce poté, co mladý sochař dokončil dílo Únos Proserpiny, které Borghese daroval kardinálu Ludovicu Ludovisimu.
Tato monumentální socha nás uchvátí bohatstvím textur a různou mírou opracování mramoru, které se však podřizují harmonii celku. Vertikální, spirálovitý pohyb vede náš pohled vzhůru ke koruně kompozice, kde se prsty a vlasy Dafné mění ve vavřínové listy. Mramor listí je tak tenký a jemný, že se ve slunečním světle zlatavě leskne.
Bernini se mimořádně věrně drží Ovidiovy vize. Zejména působivé jsou detaily sochy, například plynulý přechod z nehtů na nohou v kořeny, které připevňují Dafné k zemi. Socha vybízí návštěvníky, aby ji obešli a vnímali příběh, jak se odvíjí v prostoru.
Při pohledu od dolních končetin dvojice, které se nacházejí ve výšce očí, cítíme napětí Apollónovy touhy ve způsobu, jakým jsou jeho nohy zachyceny v pohybu – pravá noha se pevně zapírá do země. Dafniny nohy, kousek před bohem, se vznášejí na vyvýšeném pahorku, který se zdá být čerstvě utvořený jako odpověď na její modlitbu. Zatímco Apollónovo tělo vyjadřuje napětí pronásledování, Dafné je zkroucená a ochablá, jako by podléhala silám, které ji poutají k zemi, a její vlasy se zvedají vzhůru, měníce se v jemné listy.
Tenká vavřínová kůra vyrůstající z vyvýšeného pahorku obepíná Dafné a obaluje ji do pružného stromového pláště. Sledujeme-li drsnou texturu kůry, jak se obtáčí kolem její hladké kůže, dostáváme se k vrcholnému okamžiku, kdy se Apollón konečně dotýká Dafné. Je to však příliš pozdě – jeho ruka už nedosáhne jejího měkkého bříška, ale pouze čerstvé vavřínové kůry. Pouze samotná špička Apollónova ukazováčku se dotýká Dafniny kůže, což zvýrazňuje touhu boha, která zůstala nenaplněná, ačkoliv tak blízká naplnění.
Z tohoto mýtu vzešel vavřín jako Apollónův drahý symbol vítězství. Po proměně Dafné Apollón prohlásil:
„Ač nemůžeš být mou ženou,“ děl, „budeš aspoň mým stromem!
Na věky budeš mít svou zeleň, ó vavříne, ať sčesne
listí z tebe čelo mé, ať zdobí mou harfu a toulce;
také i římští páni, když zjasní svou mysl a skutky.“
Listy Dafné byly tak splétány do korun, věnců a girland, které se udělovaly vítězům na Pýthijských hrách v Apollónově svatyni v Delfách. Když dnes hovoříme o „laureátech“ – ať už básnických či Nobelových –, navazujeme tím ve skutečnosti na starověkou řeckou a římskou tradici oceňování výjimečných činů vavřínem.
Botticelliho Primavera
Dalším dílem zobrazujícím proměnu je Primavera (Jaro) Sandra Botticelliho, vytvořená technikou tempery grassa na topolové desce v raných 80. letech 15. století – tedy více než 140 let před Berniniho Apollónem a Dafné. Obraz byl namalován jako dar pro rod Medici a zachycuje devět postav z antiky shromážděných v háji pomerančovníků a vavřínů. Zprava doleva jsou to: Zefyr, Chloris, Flora, Venuše (nad ní letí Amor), tři Grácie a Merkur.
Mnoho vědeckých pojednání se snažilo najít jednotné vysvětlení přítomnosti těchto devíti postav na jednom obraze. Přestože se nepodařilo objevit příběh, který by tuto konkrétní skupinu spojoval, ví se, že renesanční novoplatonismus silně ovlivňoval intelektuální kruhy ve Florencii té doby – včetně rodu Medicejských. Obraz Primavera čerpá inspiraci z Ovidiových Fasti (Kalendář), ale snad také z děl básníků Lucretia a Poliziana (italského klasického učence a dvorního básníka Medicejských).
Zefyr, bůh západního větru, se vznáší na pravé straně obrazu a uchopuje nymfu Chloris v pase, zatímco z jejích úst se vynořují jemné květy, které dopadají na zem pokrytou pestrobarevnými rostlinami. Přestože je zeleň na obraze poměrně tmavá – částečně kvůli stárnutí původních pigmentů – lze na něm rozpoznat přes 500 druhů rostlin. Z těchto 500 druhů lze konkrétně určit 138 květin, což potvrzuje, že Botticelli je vykreslil s velkou přesností – možná s pomocí herbářů (sbírek lisovaných rostlinných vzorků).
Odborníci na umění poukazují na vizuální podobnost mezi Primaverou a vlámskými či francouzskými tapiseriemi typu „millefleur“ („tisíc květin“) z konce středověku, které se vyznačují tmavě zeleným pozadím posetým květy a listovím. Takové tapiserie často zdobily paláce v pozdním 15. a počátku 16. století.
V páté knize Ovidiova díla Fasti se praví, že Zefyr po úspěšném dvoření pojme Chloris za manželku a promění ji ve Floru – bohyni jara a královnu květin:
„Avšak své násilí mi nahradil tím, že mě učinil svou nevěstou, a na svatebním loži si nemám nač stěžovat. Užívám si věčného jara; rok je stále nejplodnější, stromy jsou neustále pokryty listy, země pastvinami. Na polích, která jsem dostala jako věno, mám úrodnou zahradu, kterou ovívá vánek a zalévá pramen tekoucí vody. Tuto zahradu můj manžel naplnil vznešenými květy a řekl: ‚Bohyně, buď královnou květin.‘“ (neoficiální překlad)
Na Botticelliho obraze je Flora vyobrazena v rozevlátých květinových šatech, jak se dívá přímo na diváka a rozhazuje růžové a červené růže na zem před Venuší. Květy jsou zobrazeny s analytickou přesností a ty, které se snášejí k zemi z úst Chloris, jsou téměř nerozeznatelné od těch, jež tvoří vzor Floriných šatů. Její postoj působí důstojně, ladně a zrale – na rozdíl od pasivního a zranitelného postoje, který Chloris zaujímá před svou proměnou ve Floru.
Amor se vznáší se zavázanýma očima nad svou matkou Venuší a míří šípem směrem ke třem Gráciím – bohyním plodnosti, krásy a veselí. Merkur, posel bohů, stojí zády k celé skupině a je plně zabraný do pozvedání svého kaducea (okřídlené hole se dvěma hady) směrem k oblakům. Tento záhadný a často diskutovaný obraz bývá nejčastěji vykládán jako oslava manželství a plození. Ačkoli Zefyrův vztah k Chloris začal jako vynucené spojení, nakonec se proměnil v manželství, z něhož vzešla věčná krása jara.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své nápady a podněty nám zašlete na adresu: namety@epochtimes.cz
–ete–
