Narozen jako otrok, tento svobodomilovný Říman ukázal starověkému světu sílu stoicismu.
Ze všech škol starověké filozofie se právě stoicismu dnes dostává největší pozornosti.
Stoikové vytvořili propracované pojmové systémy, jejich hlavním cílem však bylo naučit se dobře žít. Filozof Epiktétos (asi 50–135 n. l.) se této otázce věnoval obzvlášť intenzivně. Jeho zásada byla jednoduchá: dobrý život je volba.
Zde jsou tři klíčové lekce, jak se podle Epiktéta rozhodovat.
Pochopit lidskou přirozenost
Stoicismus vznikl ve starověkém Řecku na konci 5. století př. n. l. Většina textů z této éry se nedochovala. Aby vědci zjistili, čemu stoikové věřili, obracejí se většinou k pozdějším řeckým a latinským myslitelům z římské doby. Epiktétos mezi nimi zaujímá významné místo, přestože všechny texty, které jej uvádějí jako autora, jsou ve skutečnosti kompilacemi poznámek jeho žáků.
Epiktétos se narodil jako otrok v římském městě Hierapoli na území dnešního Turecka. Většinu života strávil v Římě, kde pracoval přímo pod jedním ze sekretářů císaře Nerona (37–68 n. l.). Zde zblízka poznal světy římských politických elit, vedené emocemi a mocenskými tlaky. Po získání svobody se stal učitelem a založil školu v západním Řecku. Mnozí z jeho studentů byli politici, kteří hledali způsob, jak zvládnout hektický a často bouřlivý život.
Zatímco někteří stoikové dávali přednost studiu přírody a logiky, Epiktétos se nejvíce soustředil na otázku, jak žít dobře. Jeho život i dílo byly tak inspirativní, že císař Marcus Aurelius (121–180 n. l.), narozený na zcela opačném konci společenské škály, jej označoval za svého intelektuálního mentora.
Epiktétovo učení začínalo výzvou porozumět lidské přirozenosti. Co je na člověku určující? Existuje něco, bez čeho bychom již nebyli lidskými bytostmi?
Epiktétos se domníval, že touto kvalitou je rozum. V první části obsáhlých Rozprav se dochovala poznámka: „… myšlenka, že ‚bohové svěřili lidem rozum jako svůj dar – schopnost nejvyšší a nejlepší, tu, která má vládnout všem ostatním‘.“ (kompilace podle Rozprav) Pro stoika je rozum božskou jiskrou přítomnou v každém z nás. Umožňuje chápat a řídit naše reakce na svět. Abychom však mohli rozum uplatnit účinně, musíme si osvojit ještě jednu zásadní lekci.
Vnitřně přijmout dichotomii kontroly
Vedle Rozprav byly Epiktétovy myšlenky shrnuty také v srozumitelnějším Příručním spisu (Handbook), druhé významné kolekci výroků řecky hovořícího římského filozofa. Třetím dochovaným textem je krátký soubor fragmentů.
První odstavec Příručního spisu formuluje nejjednodušší a nejzásadnější poselství stoicismu: „Některé věci jsou v naší moci, jiné nikoli.“
Epiktétos považoval za věci ležící v lidské moci názory, motivace, touhy a averze. Naproti tomu tělo, majetek a pověst řadil mezi to, co mimo naši kontrolu stojí. Zdá se, že nad nimi určitý vliv máme, ve skutečnosti je však velmi omezený. Můžeme celý život dbát o zdraví, a přesto nás může zasáhnout vážná nemoc. Bouře nehledí na to, jak pevně jsme vyztužili základy svého domu. To, jak nás vnímají kolegové, závisí na faktorech, které nemůžeme ovlivnit.
Tato dichotomie kontroly je zásadní. Pro stoika je považovat tělo, dům či společenské postavení za věci, které můžeme řídit, zásadním omylem. Právě z něj pramení hněv, lítost a další emoce, které narušují duševní klid. Abychom se těmto znepokojením vyhnuli, navrhoval Epiktétos zaměřit se výhradně na to, co ovládat můžeme.
Rozum je nejúčinnějším nástrojem, jak si život kolem této dichotomie uspořádat. Pomáhá nám posoudit oprávněnost našich emocí a umožňuje nám přehodnotit názory, které o nich máme. Stoikové totiž skutečně věřili, že emoce jsou jen názory – a že jejich účinky lze zcela přejít.
Posuzovat impulzy, odmítat emoce
Stoikové nepoužívali slovo „emoce“ ve stejném smyslu jako dnes. Jejich důvěra v moc rozumu odrazit rušivé emoce stála na zásadním rozdílu mezi „impulzem“ a „emocí“. Impulzem je instinktivní reakce. Emoce je soud, který tuto reakci potvrzuje jako přiměřenou, nebo ji odmítá jako nepřiměřenou.
Představme si, že kolem vašeho skromného auta na semaforu proletí lesklé ferrari. Přilákán burácením motoru se na něj vaše oči mohou instinktivně otočit. Na této reakci není nic špatného. Epiktétos by řekl, že tělo pouze automaticky reaguje na podnět, jemuž se nelze vyhnout.
Tato bezprostřední reakce se však může změnit v závist, kterou stoikové definovali jako znepokojení vyvolané materiální prosperitou druhého člověka. Závist je emoce. V tomto případě vychází z domněnky, že ferrari dokáže zvýšit naši pohodu, a že je proto hodno touhy.
Nemáte-li ferrari, můžete po něm zatoužit. A tato touha se může stát nekonečným řetězcem úzkostných přání. Pořízení auta by úzkost nevyřešilo. S největší pravděpodobností by jen spustilo další vlnu tužeb, živenou představou, že existuje ještě další věc, která může navýšit vaši pohodu. Dnes jde o ferrari; v Epiktétově době to mohly být vozy, hostiny nebo monumentální mramorové sochy.
Stoikové rozdělovali všechny emoce do čtyř základních typů: strast, strach, žádost a potěšení. Věřili, že radost z něčeho, co se jeví jako dobré, ačkoli to tak není, je stejně škodlivá jako závist. Jinými slovy: stoikové byli přesvědčeni, že všechny emoce jsou škodlivé, protože vycházejí z mylných představ o světě a o tom, co je skutečně důležité pro dobrý život.
Z přesvědčení, že emoce jsou názory, stoikové vyvozovali, že nad emocemi máme také kontrolu. Jak Epiktétos shrnul v páté části Příručního spisu: „Ne věci samy zneklidňují lidi, ale soudy, které si o nich vytvářejí.“
Posoudit ferrari jako něco, co nesouvisí s dobrou životní pohodou, není podle stoiků jen správný soud. Zároveň podkopává závist. Jakmile si uvědomíme, že emoce začínají předpoklady, které může rozum opravit, dokážeme je zastavit dřív, než vůbec vzniknou – a odstranit tím jejich narušování duševního klidu.
Stoicismus dnes
Badatelé se přou o rozsah stoického odmítání emocí, obecně se však shodují, že stoikové považovali emoce za neslučitelné s dobrým životem. Má myšlenka, že zacházení s emocemi jako s mylnými názory dokáže oslabit jejich intenzitu a nakonec zcela odstranit jejich destabilizující následky, nějakou hodnotu? Nabádal Epiktétos lidi jen k tomu, aby své potíže přehodnotili? Vědci i filozofové stále zkoumají, zda je stoická cesta skutečně tak přínosná, jak Epiktétos naznačoval.
Podobný zájem o zvládání emocí inspiroval průkopníky kognitivně behaviorální terapie (KBT), kteří se netajili její podobností se stoicismem. KBT vychází z předpokladu, že racionální a pozitivní „vnitřní řeč“ dokáže účinně napravovat „kognitivní zkreslení“, tedy myšlenky či přesvědčení, které realitu zkreslují, přehánějí nebo katastrofizují. Tato psychoterapeutická metoda se však používá jen pro abnormální vzorce myšlení, kdežto stoikové byli přesvědčeni, že jejich praxe může prospět komukoli. KBT zároveň považuje emoce za nezbytnou součást zdravého života. Odvážné, kontroverzní odmítnutí emocí u stoiků zde proto nemá místo.
Přesto KBT přejímá stoické chápání vztahu mezi myšlenkou a emocí. Dodnes patří mezi nejlépe vědecky ověřené metody léčby deprese, bipolární poruchy a dalších problémů duševního zdraví.
Sociální odpovědnost
Je lákavé odmítnout stoiky jako chladné jedince, kteří se zajímali jen o sebe. Epiktétos se s tímto předsudkem zřejmě setkával často. Proto jej pečlivě vyvracel. Jak uvedl ve třetí části Rozprav: „Mám zachovávat vztahy přirozené i získané: jako zbožný člověk, jako syn, jako bratr, jako otec, jako občan.“
Pro stoiky bylo zanedbání společenské odpovědnosti závažným omylem. Domnívali se, že člověk je ze své přirozenosti společenský tvor. Právě oni byli první, kdo pravidelně používal slovo „kosmopolita“, které v řečtině znamená „občan světa“. Jak poznamenal řecký filozof Aristotelés tři století před Epiktétem v Politice: „Kdo není schopen žít ve společenství, nebo jej nepotřebuje, protože si vystačí sám, není částí obce – je buď zvíře, nebo bůh.“ (volný překlad)
Chce-li stoik dobře žít, jsou společenské vztahy nepostradatelné. Povinnosti vůči rodině, přátelům a vlasti stály vždy na prvním místě. Za jejich úsilím o dosažení vyrovnanosti stál neochvějný závazek sloužit vyššímu dobru lidského společenství.
Kosmická propojenost
Stoikové si velmi cenili teologie. Otevřeně podporovali polyteistické zvyklosti své doby a jejich časté zmínky o jednom dobrotivém bohu nad ostatními připomínaly tvrzení raných křesťanů, Epiktétových současníků.
Stoická morální učení vyrůstala ze složitých představ o mysli, přírodním světě a jejich božských počátcích. Věřili, že všechno a všichni jsou součástí nekonečného, nevyhnutelného řetězce příčiny a následku, který byl uveden do pohybu a udržován božským tvůrcem. Stejně jako dědíme vlastnosti od rodičů a oni od svých rodičů, tak i celý vesmír dědí své vlastnosti od svého stvořitele. Uvědomění, že „jsme především děti boha“, jak poznamenal Epiktétův žák v Rozpravách, je nezbytným prvním krokem k pěstování božské jiskry v nás – totiž rozumu.
Pro stoiky byla klíčová také myšlenka, že stvořitel světa je dobrotivý a prozřetelný. Pro Řeka Zénóna (asi 335–263 př. n. l.), zakladatele stoicismu, byla tato prozřetelnost nejzřetelnější v mimořádné harmonické kráse světa, která mu připadala jako dokonalé dílo božského umělce.
Pro římského státníka Seneku (asi 4 př. n. l.–65 n. l.) se božství stalo ještě osobnějším. Jak napsal v eseji O prozřetelnosti: „Bůh má otcovskou mysl vůči dobrým lidem a miluje je statečnou láskou. ‚Ať jsou,‘ praví, ‚zkoušeni námahou, utrpením a ztrátami, aby tak nabyli pravé síly.‘“ (volný překlad)
Důraz stoiků na prozřetelnost a determinismus často moderní publikum zneklidňuje. Je to však nedílná součást stoicismu, alespoň tak, jak jej formulovali jeho zakladatelé. Zda je možné přijmout jejich morální učení, aniž bychom přijali jejich teologii, je otázka, k níž by Epiktétos a jeho žáci možná vybídli i nás.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste uvítali v našich článcích? Své nápady a podněty prosím posílejte na namety@epochtimes.cz.
–ete–
