NEW YORK – „Vzpomeň si na svého otce.“ Tato slova přivedou řeckého válečného hrdinu Achilla k slzám, když trojský král Priamos žádá o vydání zohaveného těla svého syna k pohřbení. Achilles přivázal tělo Priamova syna Hektora za svůj vůz a v záchvatu vzteku nad smrtí svého drahého přítele (Patrokla, pozn. red.) ho vláčel kolem trojských hradeb. Priamos pak sebral pokoru a poklekl před Achillem, políbil ruku svého nepřítele a vyslovil svou prosbu.
Po vyslechnutí Priamových slov Achilles předvídá, jak jednoho dne bude jeho vlastní stárnoucí otec truchlit nad smrtí syna. Když si to uvědomí, jeho hněv se změní v zármutek. Trojský král a nezlomný řecký hrdina pláčou společně, spojeni sdíleným lidstvím.
Staří Řekové dobře věděli, jak ztvárnit intenzivní emoce, což Homér vysvětluje verš po verši v „Iliadě“ (asi 700 let př. n. l.), jedné z nejstarších existujících básní západní literatury.
Od samého počátku je „Iliada“ především o Achillově hněvu a jeho následcích. Nejsou to roztomilé emoce [emotikony], které dostanete na iPhonu,“ řekl Michael Djordjevitch, celoživotní student architektury a člen Americké školy klasických studií v Aténách, který v současné době vyučuje dějiny umění a architektury v Grand Central Atelier a pracuje pro designérské studio Atelier & Co. v New Yorku.
„To je skvělá sbírka,“ řekl, rozhlédl se po výstavě a přerušil se uprostřed věty.
Láska, nenávist, radost, smutek, strach, lítost, sebedůvěra, žárlivost a naděje – to jsou jen některé z emocí, které se odrážely na výstavě Svět emocí: Antické Řecko, 700 př. n. l. – 200 n. l.“ v Onassisově kulturním centru v New Yorku (OCCNY) trvající do 24. června.
Ve skutečnosti nevíme, jak se staří Řekové cítili, ale jejich literatura, filozofie a artefakty nám ukazují, jak si emoce představovali. Každý z více než 130 vystavených exponátů (z předních muzeí, včetně Muzea Akropole, Národního archeologického muzea v Aténách, Louvru, Vatikánských muzeí, Britského muzea a Metropolitního muzea umění) vypráví příběh, který nám pomáhá pochopit ten náš.
V to doufají vědci, kteří výstavu uspořádali – Angelos Chaniotis, profesor starověkých dějin a klasiky na Institutu pro pokročilá studia v Princetonu v New Jersey, Ioannis Mylonopoulos, docent starověkého řeckého umění na Kolumbijské univerzitě, a Nikolaos Kaltsas, emeritní ředitel Národního archeologického muzea v Aténách.
Je snadné vidět, že se tato naděje naplňuje. Starověká řecká kultura – její umění, literatura a filozofie – již dávno prokázala svou univerzální hodnotu, přesahující čas, etnickou příslušnost i zeměpisnou polohu.
Starověcí autoři „chápali, že emoce nutně zahrnují úsudky a přesvědčení. … Jedním slovem, emoce jsou hluboce racionální,“ napsal v katalogu výstavy David Konstan, profesor klasiky na Newyorské univerzitě. „Abyste se mohli rozzlobit, musíte si udělat úsudek o motivech druhého člověka; pokud svůj názor na ně změníte, změní se i emoce. Emoce vyžadují myšlení, a to myšlení velmi lidské. Starověcí spisovatelé tomu velmi dobře rozuměli.“
Král Priamos dokázal Achilla přesvědčit tím, že ho požádal, aby přemýšlel. Rozvážností se vztek změnil v žal. Stejné je to i s pozitivními emocemi. „Naše láska k přátelům je založena na ocenění jejich dobrých vlastností, které mohou zahrnovat praktické výhody a zábavnou společnost, ale v nejlepším případě je vyvolána tím, co vnímáme jako jejich ctnost,“ napsal Konstan. Naše rozhodnutí někoho milovat je založeno na morálních hodnotách a úsudcích; není to jen záležitost „chemie“, dodal.
Staří Řekové vytvořili jedny z prvních známých teorií emocí. Chápali emoce jako síly a božské bytosti. V panteonu více než třiceti božstev je například Áres bohem války a násilí, zatímco Afrodita je bohyní lásky a krásy. Každý bůh a bohyně jsou spojeni s vlastním koktejlem vlastností a emocí.
„Starověcí Řekové se zajímali zejména o záchvěvy emocí spojených s válkou, s rozsáhlými lidskými konflikty a jejich intenzivními mezními prožitky,“ řekl Djordjevitch. „Celé antické drama bývá o tom, co se stane, když překročíte tento práh, například pomsty, a vynoříte se v nové a nebezpečné realitě.“
Například v „Orestei“, řecké trilogii tragédií, „si Klytaimnéstra jednoznačně zasloužila být popravena za vraždu svého manžela, ale neměly ji zabít její vlastní děti. Řecká kultura je na tyto mezní situace velmi zaměřená. Proto nás tolik fascinují, protože představují situaci, kdy se člověk setkává s nelidskými momenty“, řekl.
„Drama zintenzivňuje každodennost, aby odhalilo hlubší dynamiku, která se skrývá pod ní, a v podstatě ji strukturuje. Abychom byli civilizovanou společností, je třeba všechny tyto mezní emoce držet na uzdě, ale stále jsou skutečné, takže nemůžete předstírat, že tu nejsou,“ řekl.
Staří Řekové stavěli chrámy, které sloužily nejen jako prostor pro rituály a uctívání, ale také pro poznávání emocí a přemýšlení o nich.
Když vidíme krvavé detaily zobrazené na starořecké keramice – například žárlivou ženu, která v mýtu o Médee zabíjí své dva syny – a další scény mrzačení, znásilňování, téměř lidských obětí nebo chaosu, můžeme se domnívat, že staří Řekové byli obecně násilníci. Přesto byl jejich způsob vzájemné interakce v každodenním životě s největší pravděpodobností mnohem mírumilovnější, protože si vytvořili prostor a čas, aby mohli rozjímat o svých emocích prostřednictvím sledování těchto komedií, satir či tragédií nebo prostřednictvím bohoslužeb v chrámech.
Staří Řekové vytvořili jedny z prvních známých teorií o emocích. Filozof Aristoteles ve svém pojednání o umění rétoriky zkoumal asi tucet emocí a uspořádal je do dvojic. Jeho slavná definice tragédie vysvětlovala léčivý účinek sledování tragických her.
„Achilles se před námi objeví jako plně lidský teprve tehdy, když mu Priamos připomene, že i on má otce, který se nad ním bude trápit. Tento okamžik je katarzí ,Iliady‘, kdy všichni posluchači pláčou,“ řekl Djordjevitch. „Ultimátní, machistický, krvežíznivý bojovník Achilles je najednou polidštěn. …To je báječné svědectví o duchovní hloubce a šíři a citové vyspělosti kultury.“
Katarze je celým účelem tragédie, jak je vysvětleno v Aristotelově „Poetice“. „Celá tělesná politika se podílí na očistě těchto emocí tím, že je soustředěně, kontrolovaně a umělecky ztvárňuje,“ řekl Djordjevič.
„Klasika jako vyvrcholení kultury v podstatě odvádí emoce tam, kde jsou pro běžného diváka sotva patrné. Dochází spíše ke zintenzivnění než ke zvýšení míry vnějšího projevu. To je samotná definice klasiky. Všechno se zdá být hezké, dokud tomu nevěnujete pozornost, a pak si všimnete hlubokých emocí,“ řekl Djordjevitch.
Terakotová váza na první pohled ukazuje krásně prokreslené postavy, harmonicky komponované. Při bližším pohledu se však odvíjí drsné drama, například Achilles přepadne a zavraždí trojského prince Troila.
Achilles nám připomíná, že i hrdina je omylný, a proto podléhá nemesis a odplatě. Díla a příběhy s nimi spojené na výstavě nám připomínají všechny emoce, které staří Řekové nazývali božstvy.
„Athéňané postavili chrám ‚Nemesis‘ (Odplata) nedaleko svého velkého vítězství u Marathónu. Není to jen o tom ‚ó ha, ha, podívejte se na Peršany, vyřídila vás vaše pýcha‘. Připomíná jim také, že Nemesis následuje za Hubris (Pýcha) a je trvalou součástí jejich posvátné krajiny. V této míře sebeuvědomění je krása starých Řeků,“ řekl Djordjevitch.
Tento článek byl původně publikován v rámci americké edice Epoch Times
