Mnozí lidé věří, že přátelství je důležité pro jejich štěstí. Podívejme se, jak popisuje dobré přátelství Aristoteles.
V roce 2011 Valné shromáždění OSN vyhlásilo 30. červenec Mezinárodním dnem přátelství a potvrdilo, že prostřednictvím přátelství „můžeme přispět k zásadním změnám, které jsou naléhavě nutné k dosažení trvalé stability, k vytvoření záchranné sítě, která nás všechny ochrání, a k povzbuzení nadšení pro lepší svět, v němž se všichni spojí pro vyšší dobro“. Proč nás ale přátelství spojuje? Proč je nezbytné pro vyšší dobro?
Tyto otázky hýbaly mnoha mysliteli napříč dějinami. Hlavním z nich je řecký filozof Aristoteles, jehož Etika Nikomachova nabízí jasnou diskusi o složité povaze přátelství a jeho transformační síle.
Etika Nikomachova
Staří Řekové věřili, že největší štěstí není možné bez přátelství. Aristotelův učitel a předchůdce Platón napsal desítky dialogů, v nichž jeho výřečný učitel Sokrates vedl obtížné rozhovory s nejrůznějšími účastníky. Někdy je Sokrates dráždil, jindy jim lichotil nepatřičnými komplimenty. Vždy je však poctivě zapojil do diskuse, aby společně objevili pravdu. Ke všem se choval jako k přátelům.
Filozof Epikúros, který psal ve 3. století př. n. l., stejně jako Aristoteles, tvrdil, že „přátelství obchází svět a všem nám oznamuje, abychom se probudili ke štěstí“. Epikurova filozofie je často nesprávně vykládána jako propagace sebestředné honby za nízkými požitky. Řek si však natolik cenil rozvážnosti, prostoty a především přátelství, že se domníval, že moudrý člověk necítí trápení přítele o nic méně než své vlastní a raději za přítele zemře, než aby ho zradil.
Starověcí filosofové vnímali přátelství více než jen jako pojem, o němž se diskutuje v knihách nebo na akademických setkáních. Platón, Epikúros a mnozí další řečtí a římští filozofové si často vyměňovali dopisy s přáteli, kteří jim nabízeli nebo je žádali o osobní radu. Jejich vzdělávací úsilí také zahrnovalo neúnavné mentorování mezi učiteli a žáky. Konceptuální chápání přátelství jim mělo pomoci praktikovat je v každodenním životě.
V tomto kontextu napsal Aristoteles Etiku Nikomachovu. Kniha, kterou po Aristotelově smrti vydal jeho syn Nikomachés, zůstává jedním z nejvlivnějších textů v dějinách. Začíná diskusí o eudaimonia, což v řečtině znamená štěstí. Následuje pečlivé zkoumání podstaty ctnosti a charakterových vlastností, které potřebujeme k tomu, abychom žili co nejlépe. Aristotelův rozbor přátelství zaplňuje dvě knihy z deseti, což svědčí o jeho důležitosti v řecké mysli.
Užitečnost
Aristoteles začíná svou studii rozlišením tří typů přátelství: ctnost, potěšení a užitečnost. Užitkové přátelství se točí kolem získávání pozemských výhod. Řekněme, že někdo ví, že máte auto. Tuto osobu znáte do jisté míry dobře, ale vídáte se s ní jen příležitostně. Jednoho dne vás požádá o odvoz na letiště. Ze štědrosti souhlasíte. Pak na dva týdny zmizí. Z ničeho nic, aniž by se vás zeptali, jak se máte od té doby, co jste se viděli, vás požádají o další svezení, tentokrát do nákupního centra.
Aristoteles by tento příklad označil za klasický případ utilitaristického přátelství. Přátelé, kteří vyhledávají společnost toho druhého, aby něco získali, se ve skutečnosti nemají rádi. Milují to, co si myslí, že jim ten druhý může poskytnout. Jídlo, peníze nebo postavení, které díky svému přátelství získají, mají přednost před blahem přítele.
Proč bychom však tuto instrumentální dynamiku měli nazývat přátelstvím? Řecké philia neznamená přátelství v moderním slova smyslu. Může znamenat také náklonnost, touhu nebo přitažlivost. Pro Aristotela stačí, když nás někdo přitahuje, protože má něco, co chceme, abychom tuto přitažlivost klasifikovali jako přátelství.
Potěšení
Totéž platí pro přátelství z potěšení, i když potěšení je méně zjevně materialistické než užitek. Společnost vtipných lidí si užíváme ne proto, jací jsou, ale proto, že se nám líbí jejich humor. Jak nám říká Aristoteles, „v přátelství založeném na užitečnosti nebo na potěšení lidé milují svého přítele pro vlastní dobro nebo pro potěšení, a to nikoliv jako osobu milovanou, ale jako užitečnou nebo příjemnou“.
Vazby na základě užitečnosti a potěšení jsou v zásadě instrumentální. Jsou „založeny na náhodě“ a „snadno se přetrhnou“. Když přátelé přestanou být vtipní nebo když prodají své auto, přestaneme mít z jejich humoru nebo hmotných statků užitek a přestaneme vyhledávat jejich společnost.
Ctnost
Aristoteles neodsuzuje užitek a slast zcela. Každé má své výhody.
Je však nekompromisní v tvrzení, že pouze přátelství se ctností může přinést skutečné štěstí v tomto životě.
Přátelství ctnosti je nejlepším druhem, ale také tím nejvzácnějším. Přináší potěšení, protože ctnost přináší uspokojení. Jeho potěšení však pramení z čistšího sklonu přát druhému dobro kvůli němu samotnému. Je hlubší a trvalejší, protože nezávisí na vnějších okolnostech. Pouze ti, kdo přejí druhému dobro bez postranních úmyslů, jsou „přáteli v plném smyslu, protože se milují pro sebe, a ne náhodou“. Tento předpoklad – bezpodmínečná láska – je nezbytný k tomu, aby mezi přáteli vzkvétala ctnost.
Tato forma přátelství vyžaduje krom bezpodmínečné lásky také důkladné poznání druhého. Aristoteles údajně tvrdil, že přítel je „jedna duše přebývající ve dvou tělech“. Římský řečník Cicero se ke stejnému názoru přihlásil ve svém díle De Amicitia (O přátelství), kde popisuje přítele jako člověka, který „miluje sám sebe a zároveň touží po druhém, jehož duši může tak smísit se svou vlastní, že ze dvou duší téměř vytvoří jednu“. Toto hluboké pouto může usnadnit pouze čas, péče a opravdová důvěra.
Aristoteles předpokládal, že lidé zapojení do tohoto přátelství jsou ctnostní již před vznikem svazku. Domníval se, že ctnostné přátelství může rozkvést pouze mezi lidmi natolik ctnostnými, aby si takového přátelství vůbec vážili. Možná byl Aristoteles v tomto ohledu poněkud uzavřený. Zdá se, že je možné, aby se ctnostný vzor spřátelil s méně ctnostným člověkem a pomohl mu vypěstovat si lepší návyky. Ctnost je cílem, ale nemusí být vždy předpokladem. Tento pracovní předpoklad je základem úspěšných programů pro mládež a mentorských programů po celém světě, které počítají s univerzální schopností přátelství jako kanálu pro výuku ctnosti bez ohledu na okolnosti.
Přátelství je nezbytné
Přátelství je nezbytné. Je to primární společenské dobro. Spojuje nás, protože vyžaduje lásku a důvěru, které nás sbližují srdcem i myslí. Přispívá k vyššímu dobru, protože nám pomáhá kultivovat naši společnou lidskost a rozpoznávat sebe v druhém.
V roce 2023 agentura Pew uvedla, že zatímco 61 procent Američanů tvrdí, že přátelství je pro ně důležité, osm procent tvrdí, že nemají žádné blízké přátele. To se může zdát jako malé procento, ale jde o 27 milionů lidí. Pokud je přátelství primárním společenským statkem, měli bychom zajistit jeho přiměřené rozdělení. Jaké podněty jsme zavedli, abychom podpořili morální rozvoj lidí? Jak můžeme teoreticky i prakticky podporovat přátelství jako nepostradatelnou hodnotu? Odpovědi jsou obtížné, ale můžeme začít alespoň u Aristotela.
–ete–