Zdravý životní styl nespočívá pouze v konzumaci kvalitních potravin a nápojů. Důležité je také pečovat o své smysly – a překvapivě nám v tom může pomoci velké umění.
„Jednotlivé body nelze propojit při pohledu vpřed, ale pouze zpětně. Musíte tedy věřit, že se ve vaší budoucnosti nějakým způsobem propojí,“ uvedl zesnulý bývalý generální ředitel společnosti Apple Steve Jobs ve svém projevu k absolventům Stanfordovy univerzity v roce 2005.
Jobs v něm vysvětlil, že poté, co přerušil studium na vysoké škole, zůstal v univerzitním kampusu a začal navštěvovat kurz kaligrafie. Právě jemu později připisoval zásluhu na tom, že počítače Apple Mac získaly tak krásnou typografii – a také na mimořádném úspěchu těchto počítačů.
Jobs se na kurz kaligrafie přihlásil proto, že ho bavila. Tehdy netušil, jak důležitou roli později sehraje v jeho úspěchu.
Inspirována Jobsovými pronikavými úvahami jsem si začala propojovat jednotlivé body svého života, ovšem zcela jiným způsobem: snažila jsem se zjistit, jak umění ovlivňovalo mou duševní a tělesnou pohodu. Mnozí z nás se patrně někdy zamýšleli nad svým zdravím a celkovou kondicí v souvislosti s jídlem a nápoji, které konzumují. Možná jsme však neuvažovali o tom, jak kvalitu našeho života ovlivňuje umění, jemuž se vystavujeme.
Dívka se setkává s mistrovským dílem
Umění bylo vždy součástí mého života a měla jsem to štěstí navštívit řadu nejvýznamnějších světových galerií a muzeí, například pařížský Louvre, Rijksmuseum v Amsterdamu, Státní Ermitáž v ruském Petrohradě či Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Protože jsem navíc většinu života bydlela nedaleko špičkových londýnských uměleckých institucí, měla jsem velké umění practicky na dosah ruky.
Vzpomínka na mé první setkání s mistrovským dílem se mi nesmazatelně vryla do paměti. Bylo to během školního výletu do jedné londýnské galerie, když mi bylo asi 11 let. Spatřila jsem jemně provedenou kresbu rudkou z ruky Raffaela, Leonarda da Vinciho nebo některého jiného podobného mistra – snad mi odpustíte, že si moje jedenáctileté já tento důležitý detail nezapamatovalo.
Toto poměrně subtilní zobrazení mě naplnilo úžasem, přestože jsem nedokázala vysvětlit proč. Nevzpomínám si ani, že bych tehdy rozuměla jeho námětu. Kresba mě však fascinovala natolik, že zatímco se moje školní skupina vzdalovala, já zůstala stát a dál hleděla na toto tajemné mistrovské dílo.
Asi deset let po tomto prvním setkání jsem trávila nejednu polední přestávku v galerii starých mistrů v londýnské Tate Gallery, dnešní Tate Britain, která se nacházela jen kousek od mého pracoviště. Když jsem seděla mezi těmito mistrovskými díly, vždy jsem v nich nacházela určitou úlevu a útěchu, bez ohledu na to, co se právě odehrávalo v mém životě.
Zdálo se, že tato setkání s tradičními obrazy mají schopnost mě povznést. Začala jsem proto přemýšlet o dalších uměleckých dílech, která ve mně zanechala hluboký dojem, abych tomuto působení lépe porozuměla.
Monet a další
Nikdy nezapomenu, když jsem během školního výměnného pobytu v Paříži v roce 1991 spatřila Monetovy „Lekníny“. V té době mě uvádělo v naprostý úžas všechno, co Monet vytvořil.
Monet namaloval svůj cyklus leknínů přímo tak, aby pokrýval délku a šířku dvou oválných sálů pařížského Musée de l’Orangerie. Celková délka pláten přesahuje 90 metrů.
Procházela jsem jedním z oválných sálů s očima upřenýma na Monetovy pastelově modré, růžové a zelené lekníny, které jako by tančily ve světle. Zatímco mé kroky kopírovaly zakřivení sálu, jemná hra barev mě stále více hypnotizovala. Byla jsem jí pohlcena natolik, že jsem si nevšimla nízkého výstupku v místě, kde podlaha přecházela ve stěnu. V jediném okamžiku jsem ztratila rovnováhu a uklouzla. Instinktivně jsem natáhla ruku, abych se zachytila, a málem jsem si s Monetovým plátnem „plácla“. Není třeba dodávat, že jsem byla k smrti vyděšená. Z ohlušujícího rozpačitého ticha, které jako by provázelo každou podobnou nehodu, mě probral galerijní pracovník, který na mě začal francouzsky křičet. Nebylo to mé nejhrdější setkání s uměním, ale mnohé mě naučilo.
Monetovy „Lekníny“ mě okouzlily natolik, že jsem doslova ztratila půdu pod nohama. Dnes si uvědomuji, že právě to často dělá moderní umění: spíše nás dezorientuje, než aby nám ukazovalo cestu.
Když jsem si na toto své rozpačité a velmi těsné setkání s Monetovým uměním vzpomněla, překvapilo mě, že ve mně trvalý dojem zanechala už jen dvě další díla moderního umění. Prvním byla instalace „Moje postel“, kterou v roce 1998 vytvořila britská umělkyně Tracey Eminová.
Instalaci tvořila její neustlaná postel z období, kdy prožívala psychické zhroucení. Kolem ní se povalovaly krabičky od cigaret, láhve od vodky, použité kapesníky a další věci. Je pravda, že dílo vybízelo k přemýšlení: přimělo mě položit si otázku, zda jsem si toho rána ustlala postel. Kromě úvahy, že bych měla uklidit domácnost, mě však nijak nepodnítilo k tomu, abych se snažila stát lepším člověkem. Vyvolalo ve mně pouze odpor a jistý soucit s Eminovou.
Její umění se až příliš podobalo tomu, co jsem vídala ve zprávách: bylo výpovědí o něčím životě, v níž chybělo cokoli pozitivního.
Druhým dílem byla umělecká instalace v Tate Modern, po jejímž zhlédnutí jsem se rozhodla, že se do této galerie už nikdy nevrátím. Tvořila ji skupina pestrobarevných sloupů připomínajících totemy, opatřených bojovnými hesly sufražetek a feministických protestních hnutí. Tate Modern jsem opustila na znamení tichého protestu.
Uvědomila jsem si, že umění Moneta, Eminové a podobných tvůrců není pro mě. Toužila jsem po umění, které v sobě nese vykupující a povznášející hodnotu. Jednoduše řečeno, hledala jsem v umění útěchu.
Starověká moudrost
Když jsem lépe pochopila, jak na mě různé druhy umění působily, zbývalo propojit ještě jeden bod.
Přibližně deset let jsem pracovala jako ájurvédská terapeutka. Ájurvéda, jejíž název se vyslovuje přibližně „ájurvéda“ a v sanskrtu znamená „poznání života“, je starověký systém přírodní medicíny podobný čínské medicíně. Vznikl v Indii asi před 5 000 lety.
Ájurvéda pohlíží na nemoc jinak než západní medicína a chápe ji jako cokoli, co vyvolává nepohodu, ať už duševního, nebo tělesného původu. Její principy nám umožňují lépe si uvědomovat, jak mohou naše zdraví ovlivňovat i zdánlivé maličkosti každodenního života. Jedním ze základních ájurvédských principů je například zásada „podobné posiluje podobné“. Většina z nás ji uplatňuje instinktivně: když je nám horko, automaticky sáhneme po zmrzlině nebo po sklenici ledově vychlazené vody, abychom se ochladili. Nevezmeme si něco horkého, protože by to naši tělesnou teplotu ještě zvýšilo. Právě tak se v praxi projevuje zásada, že podobné posiluje podobné.
Ájurvéda proto říká, že chceme-li zmírnit jakoukoli nepohodu, měli bychom vyhledávat vlastnosti opačné k těm, které právě zakoušíme.
Zároveň zastává názor, že výživou je vše, co přijímáme – nejen potrava, ale také smyslové vjemy. Dává tedy smysl, že jedním z ájurvédských předpokladů dobrého zdraví a štěstí je správné používání pěti smyslů, nad čímž se možná běžně nezamýšlíme. Všechno, co prostřednictvím smyslů přijímáme, nás však ovlivňuje.
Ájurvéda pracuje s pojmem asatmyendriyartha samyoga, který v sanskrtu označuje nezdravý kontakt smyslů s jejich předměty. V případě zraku jsou smyslovým orgánem oči a jeho předmětem je vše, co vidíme. Nezdravé zacházení se smysly spadá do tří kategorií, které mohou vyvolat nepohodu: nadměrné, nedostatečné nebo nesprávné používání smyslů.
Většinu času se patrně nacházíme ve stavu jejich nadměrného zatěžování, například když nás při každodenním dojíždění zaplavují reklamní poutače a zároveň projíždíme sociální sítě.
V této souvislosti jsem začala chápat, jak může pohled na umění ovlivňovat mé zdraví. Ze tří nezdravých způsobů zacházení se smysly bylo obzvláště významné jejich nesprávné používání, které ájurvéda označuje jako mithya yoga, tedy „nesprávné spojení“. Jde o jednání, které vykonáváme, přestože víme, že nám neprospívá. Nesprávným používáním zraku by například bylo vystavování se zkresleným obrazům nebo odpudivým, děsivým či agresivním výjevům.
Díky těmto poznatkům dnes chápu, že jsem si určitou nepohodu mohla způsobovat pohledem na umění, které bylo buď nepříjemné, nebo sice krásné, ale neodpovídalo skutečnosti. Zároveň mi začalo dávat smysl, proč na mě umění, které jsem spatřila jako dítě, působilo tak silně. Přestože jsem tehdy nevěděla, co znamená, spojovalo mě s mou vlastní lidskostí. Rozpoznala jsem je na úrovni duše a tato zkušenost mě vnitřně vyživovala.
Anglický malíř sir Joshua Reynolds to v roce 1784 vystihl slovy: „Místnost ověšená obrazy je místností ověšenou myšlenkami.“ Stojí proto za to přemýšlet nejen o záměru obrazu a myšlenkách, které se umělec snaží předat, ale také o tom, zda je dílo prodchnuto dobrem, jež je nedílnou součástí našeho zdraví.
To, co jsme jednou viděli, už nelze vzít zpět. Ve většině případů si však můžeme zvolit, čemu se vystavíme. Otázka tedy zní: Chceme přijímat umění, které přispívá k naší vnitřní nepohodě, nebo takové, které podporuje vnitřní harmonii?
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle Vás měli věnovat? Náměty a připomínky nám můžete posílat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
