Řemeslník vytvořil půvabnou sérii skleněných soch inspirovaných Ezopovými bajkami.
Když si Milon Townsend přečetl článek Epoch Times o Saře Masarikové a knihovně Plumfield Living Books Library, kterou se svou rodinou založila ve Wisconsinu, Townsend, inspirovaný Sářiným příběhem a její oddaností literatuře, jí poslal 50 výtisků knihy, kterou nedávno vydal, Ezopovy bajky, aby je rozdělila mezi rodinu, přátele a návštěvníky knihovny. Jedinečnost této sbírky spočívá v krásných fotografiích skleněných figurek, které Townsend vytvořil ke každé z bajek.
Masariková poté propojila Epoch Times s Townsendem – mužem, který zasvětil téměř celý svůj život práci se sklem a předávání svých dovedností dalším. Ukázalo se, že Milon má opravdu co vyprávět, a to jak o své knize, tak o svém umění.
Vnášet krásu do ošklivé doby
Stejně jako se to stalo tolika dalším, i Townsenda a jeho manželku Kiyoko zanechaly covidové lockdowny v pocitu izolace. Mnoho jejich prodejních míst pandemie zavřela. „V podstatě to spoustu lidí, jako jsem já, připravilo o práci,“ sdílí Townsend.
„Neměli jsme žádná místa, kde bychom mohli prodávat svou práci. Všechno bylo zavřené, takže jsem zůstal doma. Zasadil jsem nějaké pálivé papriky, přestavěl budovu, vyčistili jsme křoví kolem domu. A pak jsem se přehraboval v krabicích s knihami, které jsem měl, a narazil jsem na malý výtisk bajek, které sestavil chlápek jménem George Townsend. Řekl jsem si: ‚Hej, to je moje jméno,‘ a zjevně to byl on, kdo přišel s myšlenkou morálního ponaučení na konci příběhu. Přeložil jich hodně z řečtiny do angličtiny. A to mě zaujalo.“
Od té chvíle se Townsend naplno ponořil do nového projektu. Každý týden během onoho roku pandemie a izolace vytvořil skleněnou sochu na motiv jedné z bajek. Například pro „Pověsit kočce zvonek“ vytvořil dav malých černých myší shromážděných kolem řečnického pultu, na jehož vrcholu je zvonek. Na straně přitom z otvoru ve zdi vykukuje kočičí tlapa. Pro „Lišku a hrozny“ nám Townsend předkládá červenou lišku s hlavou nataženou ke shluku hroznů visících z popínavé konstrukce porostlé révou.
„‚Liška a hrozny‘ – tam je vlastně jasné, co použijete k ilustraci té myšlenky,“ poznamenává Townsend.
„Ale něco jako ‚Městská myš a venkovská myš‘ je delší a složitější příběh, a tak jsem vymyslel dvě myši sedící u restauračních stolků a popíjející víno uvnitř téměř zaklapnuté pasti na myši, aby to vytvořilo napětí a pocit nebezpečí toho příběhu. To byla zajímavá část celého procesu – přijít na to, jak znázornit hlavní myšlenku příběhu.“
Dodává, že jakmile každou z těchto soch dokončil, zveřejnil ji online spolu s doprovodným videem. Doufal, že lidem, kteří byli „uvězněni doma“, nabídne něco pozitivního ke sledování.
„Takže vlastně proto jsem tyhle kusy vytvořil. A pak, na konci roku… jsem měl těch 50 soch.“
Protože tyto konkrétní kusy svého umění nechtěl prodat, Townsend každou z nich znovu vyfotografoval pomocí telefonu, spároval snímky s bajkami svého jmenovce a vydal knihu.
Když se řemeslo stává uměním
Townsendova celoživotní láska ke sklu začala už v dospívání. „Zajímal mě oheň a jeden kamarád ze střední školy si v biologické laboratoři vzal skleněnou trubičku a pomocí hořáku ji zkroutil. Mělo to půvabnou křivku, která mě přitahovala.“
Townsend si ten laboratorní hořák odnesl domů, našel nějaké sklo a rychle propadl této vášni. „Začal jsem si s tím jen tak hrát v ložnici a rodiče mi do toho nezasahovali, což je pozoruhodné, protože tam občas musel jít kouř.“
Po dokončení střední školy udělal Townsend něco, co je dnes téměř nepředstavitelné. V osmnácti letech stopem cestoval z Paříže do Pákistánu. Nějakou dobu pracoval ve Francii, kde vyráběl šperky a drobné předměty. Když se vrátil domů, pokračoval v metodách svého zaměstnavatele – prodával výrobky na trzích a „něco velkoobchodně a tak podobně“.
„Takže jsem to začal prodávat už hodně mladý a byl jsem úspěšný.“
Podle Townsenda je jedním z tajemství jeho úspěchu disciplína. Ke kořenům tohoto daru se vrací ve vzpomínkách na mládí.
„Táta byl učitel hudby. Zavřel mě do cvičné místnosti s tubou, dokud neřekl, že můžu ven. A u hudby se prostě učíte. Chápete, že musíte cvičit stupnice, arpeggia, jednoduché věci i složité. Disciplína je v tom uměleckém oboru samozřejmá. A já jsem si stejný vzorec nevědomky přenesl do práce se sklem.“
Townsend vysvětlil, že vždy tvrdě pracoval. Téměř 53 let pracuje osm až čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Nikdy jsem nebyl nadaný umělec, ale v oblasti umění jsem pracoval tak dlouho, že mám mimořádně vysokou úroveň dovedností. A dovednost často dokáže talent velmi dobře nahradit.“
Nazvěte to dovedností, nazvěte to talentem – Townsend vytvořil díla, která dnes najdeme v muzeích, po desetiletí prodával své šperky a sochy na uměleckých přehlídkách a na akcích, jako jsou renesanční jarmarky po celé zemi, a je známý zejména svou prací s lidskou postavou. Dvanáct let života v New Yorku ho přivedlo k baletu a trávil dlouhé hodiny pozorováním tanečníků, studoval jejich pohyb a snažil se jejich atletičnost a eleganci zachytit ve svých skleněných sochách.
Předávání dál
Townsendův talent se projevuje také ve výuce. Ačkoli už si dnes nebere učně, jako tomu bylo v době, kdy s Kiyoko žili s učedníky pod jednou střechou, sestavil mnoho knih, desítky článků a videí, z nichž většina je zaměřena na vzdělávání druhých. V současnosti nepravidelně vyučuje v muzeu skla v Corningu ve státě New York.
V úvodu svého bezplatného online flipbooku „Flameworking: A Living“ se Townsend dělí o své myšlenky o umění a řemesle a nabízí postřehy i moudrost umělcům všech oborů:
„Obsah je tím, co definuje umění. V mém vlastním pojetí je umění práce, která je vytvářena především za účelem sdělení určité myšlenky. … Krása objektu existuje částečně proto, aby nesla obsah, aby podpořila myšlenku obsaženou v díle.“
V knize Flameworking se Townsend zaměřuje především na to, jak mohou umělci dosáhnout cíle, aby se svou tvorbou dokázali uživit. Zatímco hlavním smyslem umění je sdělování myšlenek prostřednictvím krásy, Townsend píše: „Vydělávat si slušné peníze je pro mě zásadní, abych mohl žít život, který je důležitý pro mou rodinu i pro mě.“
Význam rodiny pro Townsenda se projevil i během telefonického rozhovoru s Epoch Times. Kvůli interview zastavil u silnice, když byli s Kiyoko na cestě domů do státu New York z Texasu, kde slavili 95. narozeniny jeho otce. O dva týdny později plánovali oslavit také 95. narozeniny jeho matky a 75. výročí svatby jeho rodičů. „To je 95, 95 a 75 let. Říkáme tomu jejich 265. výročí. Takže je to velká věc.“
Ke konci rozhovoru Townsend o Ezopových bajkách poznamenal: „Je prostě zajímavé sledovat, jak moc se staly součástí našeho společenského slovníku, pokud jde o to, jak si mezi sebou sdělujeme myšlenky.“
Svými skleněnými sochami Townsend tuto komunikaci obohatil.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své nápady nebo zpětnou vazbu nám pošlete na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
