Mladý keramik nalezl své poslání v tvorbě keramických děl, do nichž vtiskuje tradici i hodnoty, které mohou provázet člověka po celý život. Tyto hodnoty a významy, které podle něj keramika nese, nazývá „duší keramiky“.
Už téměř čtyři roky uplynuly od chvíle, kdy se Hsu Ting Chia, absolvent Národní univerzity pedagogiky v Taipei, ocitl po založení svého keramického studia uprostřed pandemie v roce 2020 bez peněz – až po dobu, kdy se mu podařilo vybudovat udržitelnou cestu a rozšířit svůj podnik.
Skromné začátky
Hsu pochází z města Tainan a narodil se do rodiny učitelů a umělců. Jeho otec vyučoval tušovou malbu, matka byla učitelkou na základní škole – a tak bylo pro něj přirozené zvolit obor výtvarného umění a zaměřit se nejprve na tušovou malbu. Později však přešel ke keramice, když si uvědomil, že tato tvorba spojuje tři prvky – půdu, život a duši – v jedno hmatatelné dílo.
„Mnoho umělců dnes chce zkoušet nové věci, ale nenacházejí dobré kořeny a základy, na kterých by mohli svou tvorbu stavět,“ říká třicetiletý Hsu pro Epoch Times. „Cítím, že keramika v sobě nese mnoho tradičních prvků, které lidé stále dokážou ocenit.“
Po absolvování povinné vojenské služby na Tchaj-wanu se Hsu poradil s přítelem o své vášni pro keramický design a rozhodl se, že nejlepší bude založit vlastní studio.
„V keramice platí, že čím déle se jí věnuješ, tím lépe ji ovládáš. Dovednosti se neustále zlepšují. Ale když na čas přestaneš, potřebuješ se znovu procvičit a vrátit do rytmu,“ vysvětluje.
Z dlouhodobého hlediska chtěl mít stabilní příjem, aby se mohl po svatbě postarat o svou přítelkyni, s níž plánoval společnou budoucnost – nechtěl žít v rozpolcení mezi povoláním, vášní a rodinou. Podnikatelská cesta ale nebyla snadná. Krátce po otevření studia přišla pandemie, která zasáhla jeho podnik, a brzy poté ho přítelkyně opustila.
„To byly mé nejtěžší dny,“ říká. „Prakticky jsem neměl žádné peníze.“
Tvarování cesty
Vychován k poctivosti a zodpovědnosti se Hsu rozhodl nevzdat a najít řešení. Narazil na online platformu Pinkoi, která nabízí zážitkové kurzy, a začal pořádat lekce keramiky.
Jeho podnikání postupně rostlo, protože spokojení návštěvníci doporučovali jeho kurzy svým přátelům doma i v zahraničí. Kromě výuky základů umění se Hsu snaží v návštěvnících jeho studia zanechat trvalý dojem drobnými gesty – třeba tím, že hostům, kteří dorazí unavení z cesty, nabídne dezert. Dle jeho slov mu záleží na tom, jak se u něj lidé cítí.
„Vždycky jsem měl zásadu chovat se ke svým zákazníkům jako k přátelům,“ sdílí. „Jednám s nimi upřímně. Říkám jim, jak mohou svůj výtvor udělat lépe, i když se to třeba nepodaří.“
(Video Credit: Hsu Ting Chia)
Mnozí z jeho zákazníků ve věku kolem dvaceti až třiceti let se nakonec stali jeho přáteli a opakovaně se vracejí na osobní lekce.
Hsu říká, že k pochopení skutečné krásy i výzev podnikání mu pomohla jeho víra ve Falun Dafa – duchovní praxi mysli a těla založenou na principech „pravdivosti, soucitu a snášenlivosti“.
„Myslím, že musíme k lidem přistupovat laskavě,“ podotýká. „Od začátku jsem nikdy neuvažoval o keramice jako o způsobu, jak rychle zbohatnout. Věděl jsem, že tímto způsobem asi nezískám velké příjmy. Ale je v pořádku nevydělat moc peněz – důležité je nezradit vlastní svědomí.“
Tato duchovní praxe mu nejen pomohla s potížemi se zády, ale také ho zklidnila – vlastnost, která je v keramickém řemesle nezbytná.
„Tvorba keramiky i kultivace sebe samého mi přinesly obrovský prospěch. Kdybych se věnoval jen keramice, nedokázal bych dosáhnout takového vnitřního klidu,“ říká. „Díky kultivaci svého nitra se cítím vyrovnanější, dokážu přijímat neúspěchy a překážky a rychle se znovu zvednout a pokračovat.“
Kromě toho přisuzuje kultivaci duchovní praxe zásluhu za své zlepšené pozorovací schopnosti a vnímavost. Zmiňuje také, že se prohloubilo jeho porozumění lidským emocím a duševním stavům, což se mu hodí při výuce skupinových kurzů – pomáhá mu to zajistit, aby studenti dokázali na konci lekce vytvořit dílo, s nímž budou spokojeni.
Duše keramiky
Hsu se snaží naplnit hlavní cíl tradičního umělce – vdechnout každému dílu duši, vnitřní význam. Věří, že lidé by tuto podstatu měli cítit pokaždé, když se na umělecké dílo dívají.
„Myslím, že každé umělecké dílo by mělo mít svou duši – něco, co chce vyjádřit. Když lidé vidí má díla, cítí se v jejich přítomnosti příjemně a mají je rádi. A taková díla je mohou provázet životem,“ poznamenává Hsu.
Na vysvětlenou uvedl svůj závěrečný školní projekt s názvem 81 šálků.
Vytvořil 81 šálků a misek různých tvarů z různých druhů hlíny a s použitím rozmanitých glazovacích technik. Každý návštěvník výstavy si mohl vybrat šálek, který se mu „nejvíce podobal“, a odnést si ho domů – podmínkou ale bylo, že s ním musí nějaký čas žít a napsat o něm krátký text.
Podle Hsua byly odpovědi velmi zajímavé – někteří psali své dojmy z výstavy, jiní se s ním podělili o osobní příběh ze života.
„Tehdy jsem přemýšlel takto: tyto šálky a misky představují různé lidi na světě. Také se rodí do tohoto světa, mají různou podobu. Jejich vrozená přirozenost je lidská, ale přesto se trochu liší,“ sdílí Hsu.
Vytvořil také myšlenkově silné dílo – dospělého lva, jehož tělo je pokryto ranami a jizvami, a lvíče, které je bílé a krásné. Chtěl, aby se lidé zamysleli nad svým životem a nad tím, zda cesta, kterou si zvolili, je skutečně ta, kterou kdysi chtěli jít.
„Když srovnáš své současné já se svým původním já, jaký z toho máš pocit? Přijde ti, že tvá původní podoba byla lepší? Cítil bys lítost, kdybys stál tváří v tvář vrozené čistotě a nevinnosti dítěte? Možná by tě napadla i obava či výčitka, že jsi zradil své původní já. Právě to vyjadřuje dílo se lvem a lvíčetem,“ uvádí.
Kromě tradičního a morálního rozměru se Hsu stará také o praktickou stránku své „životní keramiky“ – jeho díla musejí být použitelná. Proto se při glazování a výpalu vyhýbá jakýmkoli nevhodným přísadám.
„Některé látky nejsou vhodné pro glazury, protože by při používání mohly způsobit problémy,“ vysvětluje.
O rozdílech mezi ručně vyráběnou a tovární keramikou konstatuje, že každá ruční práce má jedinečné rozložení hmotnosti, odstín glazury i dotykový bod na místě, kde se nádoba přikládá k ústům – a právě tyto vlastnosti dělají ruční keramiku cennější.
„V mém studiu vycházíme z toho, že každý kus, který si odnesete, je jedinečný. Může vás provázet životem a měnit se spolu s vámi,“ doplňuje Hsu. „Naše výrobky možná stojí zhruba tolik, kolik byste utratili za večeři v restauraci, ale mohou s vámi zůstat několik let – nebo i celý život. Myslím, že nikomu neuškodí přidat do svého života něco s opravdovou hodnotou a dodat mu morální a tradiční sílu.“
Pozn. redakce: Článek byl původně publikován v roce 2023, některé informace proto již nemusí být aktuální.
Máte inspirativní příběh, o který byste se chtěli podělit? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
