Když se Jami Smith ohlédla za čtyřiceti lety svého života, jen těžko si dokázala vybavit chvíli, kdy se cítila opravdu šťastná.
Prožila těžké dětství plné týrání a obtěžování ze strany lidí, které měla ráda. Už od devíti let trpěla chronickými menstruačními bolestmi – a s přibývajícím věkem se problémy jen hromadily. Ve čtyřiceti byl její zdravotní stav natolik komplikovaný, že podle jejích slov lékaři nad jejími záznamy nevěřícně žasli.
Jako matka šesti dětí měla sotva dost sil, aby se o ně dokázala postarat. Trpěla migrénami, které někdy trvaly celé týdny a bývaly tak silné, že začala zvracet hned poté, co se postavila. Na těle se jí snadno tvořily modřiny – stačilo zvednout hrnec nebo si překřížit nohy. Doplňky stravy jí způsobovaly nevolnost. V noci ležela na levém boku a poslouchala tlukot svého srdce. Byl tak slabý, že se nejednou bála, zda ve spánku nepřestane bít.
Den co den se Smithová s vypětím sil snažila zvládat alespoň to nejnutnější. Vstávala brzy ráno, aby připravila snídani a zadala úkoly k domácímu vyučování pro tři nejmladší děti. Potom se hned vracela zpět do postele, svíjela se bolestí a jen těžko snášela další den.
Trápilo ji, že se nemůže postarat o své blízké a být tu pro ně. Často si kladla otázku, jestli má vůbec pro co žít.
„Někdy mě bolest tak sužovala, že jsem si skoro přála zemřít. Bylo to utrpení,“ svěřila se Epoch Times. „Nerozuměla jsem tomu, proč to všechno musím snášet. Když se nemůžu postarat o rodinu, tak proč dál žít?“
Jednoho dne seděla na podlaze ložnice a s pláčem volala k vesmíru o pomoc – aby se mohla stát lepší matkou, zdravějším a šťastnějším člověkem, a aby dokázala pochopit smysl svého utrpení.
„Proč musím takhle trpět? Proč je život pro mě tak těžký? Proč je můj život tak bídný? Snažila jsem se být dobrým člověkem, měla jsem tu snahu, ale vlastně jsem nevěděla, jak na to,“ říká.
Odpověď nakonec přišla – i když to Smithová tehdy ještě netušila.
Asi týden či dva poté, co s prosbou oslovila vesmír, se Smithová zastavila na kulturní akci mimo město. Její rodina tam dostala několik květů lotosu a letáček o Falun Gongu – duchovní praxi, která zahrnuje soubor meditačních cvičení a učení založených na principech pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.
Letáček visel několik měsíců na magnetické tabuli v kuchyni, zatímco Smithová zkoušela různé metody uzdravení, například tai-či. Žádná z nich však nepřinesla trvalou úlevu. Ve snaze najít cestu k uzdravení narazila na video, které informovalo o tom, že Falun Gong – jejž v Číně v 90. letech podle odhadů praktikovalo 70 až 100 milionů lidí – je pronásledován Komunistickou stranou Číny.
Smithová si po čase všimla letáčku, který tam celou dobu visel, a název jí byl povědomý. Než se nadála, četla knihu vysvětlující principy Falun Gongu a začala zkoušet cvičení. Při tom, jak říká, cítila, jako by jí rukama a pažemi procházela jakási elektrická energie.
„Pro mě to bylo něco obrovského – potvrzení, že je to skutečné,“ říká. A po celou tu dobu „jsem dál hledala, aniž bych si uvědomila, že to, co hledám, mi visí v kuchyni.“
„Na všechno existuje odpověď“
Asi deset let před Smithovou se s Falun Gongem poprvé seznámila terapeutka akupresury Linda Campbellová – dozvěděla se o něm od jedné ze svých klientek, která jí také vyprávěla o pronásledování praktikujících v Číně. Když o tři roky později uviděla nabídku na meditační lekci Falun Gongu, rozhodla se ji navštívit.
Campbellová, která žije v okrese Sonoma v Kalifornii, si dodnes vybavuje, jak vypadala učebna v komunitním centru poblíž jejího domova – s výhledem do zahrady v orientálním stylu a s ozdobnými kameny. Po naučení se cvičení jí asistent podal úvodní knihu, kterou přečetla během tří dnů. Poté se pustila do hlavního díla praxe, knihy Zhuan Falun.
Četba této knihy jí trvala mnohem déle, ale zanechala ji v naprostém úžasu.
„Ta kniha pokrývala tolik témat,“ řekla Epoch Times. „Celý život jsem studovala různé metafyzické směry, hledala odpovědi na otázky o životě a vesmíru – a všechno to bylo ve Zhuan Falun.“
Díky tomu se cítila pevnější a klidnější, jako by „se vrátila domů“.
„Když se něco stane, vím, že na všechno existuje odpověď a že existuje cesta, jak tím projít,“ říká.
Říci to dnes je pro Campbellovou mnohem snazší než před osmi lety, kdy čelila několikaměsíčnímu trápení.
Všechno začalo tím, že ji soused požádal, zda by společně nezrekonstruovali starý, poničený dřevěný plot. Campbellová s návrhem souhlasila a nabídla, že se podělí o náklady. Když však byl plot hotový, zůstala zklamaná. Místo rovné linie se z jejího kuchyňského okna rýsoval šikmý, pokřivený plot, který do okolí vůbec nezapadal.
Pro Campbellovou, která většinu života pracovala z domova a dbala na vizuální harmonii a rovnováhu, se nový plot stal neustálým zdrojem podráždění. Cítila se podvedená a skleslá – věřila, že se stavitel se sousedem proti ní domluvili, aby jí záměrně znepříjemnili život.
Trvalo jí přibližně osm měsíců, než dokázala změnit svůj postoj.
Když se jí nepodařilo souseda přesvědčit, aby plot předělal, hledala způsoby, jak si výhled alespoň zmírnit. Nechala si zhotovit speciální kryt na kuchyňské okno, který výhled zakryl, a podél plotu zasadila keře, aby ho ještě více zastínila.
Jakmile přestala řešit své vlastní pocity, plot přestal být problémem. Nakonec soused odmítl, aby se na nákladech podílela, a vše zaplatil sám – a částka zhruba odpovídala tomu, co Campbellová investovala do zakrytí okna.
„Nakonec se všechno ukázalo jako úplná maličkost – na všechno existovalo nějaké řešení,“ říká. „Nebyla to žádná velká věc, jen jsem z toho sama udělala obrovský problém.“
Dnes by ke stejné situaci přistupovala úplně jinak.
„Možná by mě to zpočátku mrzelo, ale dokázala bych si s tím poradit,“ říká. „Zamyslela bych se, jestli neupřednostňuju sebe, nebo jestli myslím i na ostatní – a jestli se jen sobecky nevážu na to, aby bylo po mém.“
Uzdravení
Měsíc před vypuknutím pandemie zvažoval Nick Haley, student třetího ročníku biomedicínských věd na Univerzitě v Cincinnati, že školu ukončí.
Haley předchozí léto podnikl cestu napříč Spojenými státy do Kalifornie – projížděl zasněženými horami i pouštěmi ve snaze uniknout každodenní realitě a najít odpověď na otázku, co vlastně od života chce.
Přestože si odškrtl mnoho přírodních krás, které měl na seznamu, výsledný pocit byl jiný, než doufal.
„Myslel jsem si, že když tuhle zkušenost prožiju, pocítím naplnění, ale nikdy to nebylo tak uspokojující, jak jsem čekal,“ řekl Epoch Times.
Hledal dál, i když si přesně neuvědomoval, co vlastně hledá. Zajímala ho jóga, zapsal se do kurzu buddhismu, četl o stoicismu a o klasickém čínském textu Tao Te Ťing.
Pak, týden poté, co školu skutečně opustil, ho kolega z práce seznámil s Falun Gongem.
„Bylo to, jako kdyby mě někdo připojil do zásuvky,“ vzpomíná na okamžik, kdy si na telefonu poprvé přečetl úryvek z učení Falun Gongu. „Bylo to nesmírně osvobozující – jako když se po dlouhé době vynoříte zpod hladiny a konečně se nadechnete.“
Už od druhého odstavce narazil na odpověď, kterou hledal.
„Celé je to o tom, jak pracovat na svém charakteru,“ říká. „Bylo to naprosto jasné – jde o to, pracovat sám na sobě. A to je ten smysl.“
Na střední škole ho zklamalo, když jeho učitel náboženství nedokázal vysvětlit, proč lidé tolik trpí, pokud nad nimi bdí bohové. Už na základní škole navíc Nick zažíval vleklý rozvod svých rodičů, kteří po mnoho let nedokázali být společně přítomni na žádné události.
S odpuštěním vůči oběma rodičům dlouho zápasil. Od chvíle, kdy začal praktikovat Falun Gong, se však jeho uvažování proměnilo.
„Uvědomil jsem si, jak těžké je změnit vlastní postoje a přijmout vlastní nedokonalosti – a právě to mi pomohlo opustit zášť, kterou jsem v sobě nosil kvůli nedostatkům a chybám svých rodičů,“ říká a dodává, že i bolestné zkušenosti mu pomohly stát se soucitnějším k ostatním.
„Skoro jako bych nejdřív potřeboval pochopit, co je to utrpení, abych vůbec zatoužil pomáhat druhým.“
„To je něco nového“
V roce 1997, kdy byla Smithová v šestém měsíci těhotenství, ji při přecházení silnice srazilo auto. Náraz ji zasáhl zezadu tak silně, že ji vymrštil do vzduchu – dopadla na kostrč.
Její dítě – chlapec – se několik hodin vůbec nehýbal, nakonec se ale ukázalo, že je v pořádku. Smithová však utrpěla vážná zranění v oblasti dolní části zad, která ji na týdny upoutala na lůžko a způsobila jí trvalé potíže. Bolest byla někdy tak silná, že se v kuchyni zhroutila na podlahu a nedokázala pohnout nohama.
Vzhledem k dalším zdravotním problémům nebylo učení se pohybům Falun Gongu vůbec jednoduché.
Začínala po malých krocích – cvičila 10 až 20 minut denně, dokud se nedopracovala k tomu, že zvládla celou hodinovou meditaci se zkříženýma nohama v pozici dvojitého lotosu. Někdy u toho plakala, protože „to tak bolelo“.
Ačkoli se pokaždé snažila vytěsnit bolest z mysli, trvalo jí přibližně rok, než dokázala odmeditovat celou hodinu. Mezitím si začala všímat, že v běžném životě už nepociťuje ochromující bolesti zad a často mohla bez problémů sedět se svými dětmi.
„Najednou mi to došlo: ‚Hele, cítím se docela dobře. To je něco nového. Tohle funguje,‘“ říká.
I další zdravotní potíže postupně mizely a Smithová si poprvé po letech mohla naplno užívat přítomnost ve své rodině – vařila pro ně, smáli se spolu, hráli hry, společně nakupovali. Ještě nedávno přitom měla ze samotného nakupování úzkosti.
Jedním z následků autonehody z roku 1997 byl strach z řízení. Když jí někdo na silnici vjel do cesty, v panice svírala volant oběma rukama. Tento strach však postupně odezněl, jak pokračovala v praxi cvičení Falun Gongu.
Při jízdě do Salt Lake City během letošní zimy – trvala hodinu a půl a vezla čtyři ze svých dětí – ji zastihla silná sněhová bouře. Foukal vítr, viditelnost byla špatná a děti se hlasitě hádaly. Smithová však místo paniky navrhla, aby si děti vzpomněly na něco hezkého, co pro sebe navzájem udělaly.
„To úplně změnilo celou cestu,“ říká. „Zbytek jízdy byli všichni šťastní.“
V situacích, jako byla tato, ji překvapuje, že dokáže uplatnit postoj založený na „soucitnějším myšlení a vzájemném připomínání si těchto hodnot“.
„To jsou takové ty aha momenty, kdy si řeknu: ‚Páni, podívej, zvládla jsem to,‘“ říká. „‚Projevila jsem víc soucitu, nevybuchla jsem – a díky tomu z toho nevzniklo nic, co by dřív skončilo hádkou.‘ To se mi stává pořád.“
Život s cílem
V létě roku 2020 se Haley rozhodl vrátit zpět do školy.
„Chtěl jsem dokončit to, co jsem začal,“ řekl. „Měl jsem pocit, že bych se na to měl soustředit místo toho, abych se snažil naplánovat si celý život dopředu.“
Jen pár týdnů po absolvování nastoupil Haley jako pracovník pro výzkum a komunikaci v Informačním centru Falun Dafa v New Yorku. Svému studiu vděčí za to, že ho vybavilo dovednostmi, které nyní potřebuje: umět se ponořit do nových, neznámých témat, aniž by ho to paralyzovalo, a vědět, že se může za pochodu naučit všechno potřebné.
Stále si užívá nové zážitky, ale už pro něj nejsou tím hlavním.
„Už na tom nezávisí moje štěstí,“ řekl. „Je to spíš jen další životní zkušenost, takový bonus – ne něco, co by dávalo mému životu smysl.“
Campbellová, která je nyní v důchodu, se nedávno zúčastnila oslav Světového dne Falun Dafa v San Francisku. Připomínalo se 31 let od založení této duchovní praxe a zároveň narozeniny zakladatele Falun Gongu, pana Li.
„Mám pocit, že mám úžasnou rodinu,“ řekla a dodala, že cítila „tichou, ale hlubokou radost“ z toho, že tolik lidí – ať už jsou v životě kdekoli – „usilovně pracuje na tom, aby se zlepšovali“.
„To všechno je pro mě něco nádherného,“ uzavřela.
A ten plot? Přerostly ho husté, stříbřitě zelené keře.
„Ani byste nepoznali, že tam nějaký plot byl, nebo že tam kdy byl nějaký problém.“
–ete–
