ROZHOVOR – „Nepřítomný tam, kde by měl být přítomen, všudypřítomný tam, kde by se měl stáhnout“ – těmito slovy v rozhovoru pro francouzskou edici Epoch Times Jean Messiha, francouzský konzervativní politik a bývalý vysoký státní úředník, charakterizuje stát, který zákonem reguluje přístup nezletilých k sociálním sítím, ale zároveň zanedbává své základní svrchované úkoly, a podle něj tím zasahuje do svobod.
Epoch Times: Dne 26. ledna poslanci přijali návrh zákona, podporovaný vládou, který zakazuje přístup k sociálním sítím nezletilým mladším patnácti let. Jeho zastánci argumentují ochranou nejmladších, což je argument použitý i při přijetí evropského nařízení o digitálních službách. Jeho odpůrci v něm vidí spíše než nástroj ochrany nezletilých páku k zobecnění digitální identifikace všech uživatelů těchto platforem. Jak tuto normu hodnotíte?
Jean Messiha: Tento zákon, který zakazuje sociální sítě osobám mladším patnácti let, představuje hrozbu pro naše svobody. Zároveň ilustruje znepokojivou tendenci státu nahrazovat zprostředkující struktury a autority, jež jsou přirozeně legitimnější než on sám.
Otázka je přitom jednoduchá: kdo je nejlépe způsobilý regulovat přístup dětí k těmto platformám? Vzdálená, chladná, neosobní veřejná autorita? Nebo rodičovská autorita, uznaná zákonem v nespočtu oblastí a základní kámen všeho, co se týká výchovy dětí? Je to na rodičích, zákonných zástupcích, aby své děti kontrolovali a stanovovali jim hranice; nikoli na státu.
Úlohou zákona je upravovat veřejné chování, tedy takové, u něhož neexistuje žádná zprostředkující autorita, která by zajistila jeho dodržování. Zde však sledujeme paradox: po padesát let, pod vlivem liberálně-libertariánské filozofie vzešlé z května 1968, byla autorita ve všech podobách (policejní, otcovská, institucionální) systematicky rozkládána, až se stala téměř podezřelým pojmem, „fašistickou“ představou. Doslova i přeneseně byl „zabit otec“. Rodič, který své dítě napomene, se ocitá pod hrozbou udání, pokuty nebo vězení.
A nyní tatáž veřejná moc, poté co v uplynulých desetiletích metodicky podkopala veškeré formy společenské autority, tvrdí, že je chce obnovit, avšak v jejich nejhrubší podobě: zákonným zákazem ze strany státu. Stát se tak považuje za legitimního k tomu, aby nahrazoval autority, k jejichž zničení sám přispěl, a aby se vměšoval do nitra rodin.
Mnoho čtrnácti- či patnáctiletých dospívajících přitom využívá sociální sítě k doplnění školní výuky, k obohacení všeobecného vzdělání, k prohlubování témat, která je zajímají. Zakázat tyto platformy nezletilým by, mutatis mutandis, odpovídalo tomu, jako kdyby byl po vynálezu knihtisku zakázán přístup ke knihám pod záminkou, že některá díla mohou mít nemravný charakter. Nástroj sám o sobě není zlem; je to jeho užívání, které má být usměrňováno těmi, kdo k tomu mají přirozenou legitimitu: rodiči.
ET: V lednu 2025 Clara Chappazová, tehdejší státní tajemnice pro digitální oblast, prohlásila, že vláda si přeje disponovat „nástroji k zajištění, aby názory, které by byly nepravdivými názory, mohly být z platforem odstraněny“. Tato snaha o kontrolu projevu není vlastní pouze Francii. Ve Spojeném království je podle listu The Times denně zadrženo zhruba třicet osob kvůli online příspěvkům považovaným za „nenávistné“ nebo „urážlivé“ podle platných ideologických standardů. Na Západě ukázala covidová epizoda, do jaké míry může být nepohodlný projev cenzurován. Ve Spojených státech společnosti Google a Meta ostatně před Kongresem přiznaly, že čelily tlakům administrativy Joea Bidena s cílem omezit šíření některých obsahů na svých platformách. Jak vykládáte tuto vůli nasadit arzenál dohledu a kontroly projevu, s rizikem vážného ohrožení veřejných svobod, a to ve chvíli, kdy stát neplní účinně své základní svrchované úkoly?
J. M.: Je skutečně ohromující sledovat, že stát, tak pohotový při přijímání zákonů zasahujících do soukromého života rodin, projevuje téměř dobrovolnou bezmoc v oblastech, kde by jeho zásah byl naopak legitimní.
Vezměme otázku migrace. Pokud stát tak naléhavě cítí potřebu autority, ať začne obnovením kontroly hranic, prosazováním rozhodnutí o vyhoštění a zajištěním fyzické bezpečnosti Francouzů. V těchto vysoce svrchovaných otázkách však stát okázale chybí. Nepřítomný tam, kde by měl být přítomen, všudypřítomný tam, kde by se měl stáhnout.
Paradox vrcholí na mezinárodní scéně. Zaklínáme se obranou identity a suverenity cizích národů, například Ukrajiny, zatímco odmítáme chránit vlastní.
Tento obrat není náhodný. Ideologie u moci, hegemonní levicový progresivismus, se řídí logikou, která je ve své zdánlivé nekonzistenci soudržná: tam, kde stát historicky zakládal svou legitimitu (hranice, veřejný pořádek), je shovívavá; autoritářskou se stává ve chvíli, kdy chce řídit individuální chování občanů.
Zdravotní pas už nabídl první ochutnávku. A při čtení textů Klause Schwaba o Velkém resetu si lze uvědomit rozsah projektu, který se rýsuje: zrušení hotovosti ve prospěch plně digitálního bankovnictví, dematerializovaná identita, individuální uhlíkové kvóty integrované do cestovních dokladů… To vše jsou mechanismy, které načrtávají obrysy technologického vězení, jehož dopady na naše svobody zatím jen stěží dokážeme plně doměřit, ale jehož nešvary se postupně začínají zřetelně ukazovat.
ET: Podpora, kterou tomuto opatření hájenému vládou Emmanuela Macrona a přijatému společně se socialisty a republikány poskytlo Národní sdružení, vyvolala na sociálních sítích řadu pobouřených reakcí. Jak tento politický krok strany Marine Le Penové analyzujete?
J. M.: Především, jak zdůrazňují Éric Zemmour a Sarah Knafoová, Národní sdružení je dnes svou podstatou intervencionistickou a socialistickou stranou.
Dále se RN (Národní sdružení) zbavilo své soudržné ideologické páteře. Ještě před deseti lety přijímalo realitu velké výměny nikoli jako „teorii“, ale jako demografické zjištění. Tvrdilo neslučitelnost islámu s republikou. Když jsem byl v roce 2017 koordinátorem prezidentského projektu Marine Le Penové, strana dokonce zvažovala zrušení zákona Taubira o manželství pro všechny, který otevřel adopci dětí párům stejného pohlaví. Tváří v tvář „společenským posunům“ představovala otevřeně konzervativní sílu.
Zrychlení procesu „odďáblení“ od roku 2017 vše smetlo. Jeden po druhém byly ideologické pilíře hozeny přes palubu. Islám je nyní prohlášen za kompatibilní s republikou. Velká výměna? „Konspirační teorie.“ Vystoupení z Evropské úmluvy o lidských právech? Opuštěno. A tak dále. Prioritou RN už není doktrinální soudržnost ani obrana hlubokých přesvědčení; je jí zalíbit se mediální levici a nikdy v jejích očích nepůsobit „radikálně“.
Tato honba za respektabilitou vysvětluje vše ostatní. RN hlasuje s levicí pro zvyšování daní. Spolu s vládní většinou schvaluje zákaz sociálních sítí pro nezletilé, ačkoli jde o opatření omezující svobody. Během krize covidu-19 se v zásadě spokojilo s konvenční rétorikou a ve skutečnosti nešlo do otevřeného střetu proti autoritářským excesům zdravotního pasu. Dokonce hlasovalo pro ústavní zakotvení práva na potrat, ačkoli žádná politická formace nenavrhovala jeho zrušení.
RN, aby nevzbuzovalo vlny a aby se na něj neupřel reflektor, se vyhýbá přílišnému odporu vůči levicovému mediálnímu konsensu. Strategie „odďáblení“ spočívala především v opuštění politické odvahy a v tom, že se přestalo jasně pojmenovávat to, čím Francouzi trpí. Právě tyto postupné rezignace mě v roce 2020 přiměly stranu opustit.
Pokud by se RN jednou dostalo k moci, obávám se tedy, že v důsledku těchto kapitulací nepřijme opatření nezbytná k nápravě země. Pravda je totiž prostá: když člověk nemá odvahu říkat, nebude mít odvahu ani konat.
ET: Do jaké míry se sociální sítě podílejí na destabilizaci dominantního intelektuálního rámce a na přeskupování procesů formování veřejného mínění?
J. M.: Nejsme řízeni pouhou ideologií: žijeme v rámci techno-ideologického paradigmatu. Jinými slovy, existují dogmata a existují technologické prostředky, jejichž prostřednictvím se tato dogmata šíří a prosazují ve společnosti. A v každé etapě paradigmatického přechodu – a jedním takovým procházíme – se komunikační prostředky stávají rozhodujícím faktorem, a to jak pro nastupující paradigma, tak pro paradigma vládnoucí, které se snaží udržet.
Svobodná rádia z konce sedmdesátých let nabízejí dokonalou ilustraci. Vůči státnímu monopolu ORTF dávaly tyto stanice zaznít jiné představě společnosti, jiné mládeži, proti zkostnatělému mediálnímu řádu. V okamžiku, kdy socialisté pochopili, že jim tato rádia přinesou vítězství, bylo o jejich úspěchu rozhodnuto. A od nástupu Françoise Mitterranda (bývalý francouzský prezident) k moci jsme paradigma nezměnili. Levicový progresivismus vládne bez konkurence již půl století.
Tento jev se řídí logikou, kterou ekonomové dobře znají: Kondratěvovými cykly, těmi vlnami růstu nesenými zásadními technologickými inovacemi, jak je teoretizoval Schumpeter. Každý cyklus trvá třicet až čtyřicet let, dokud nová shluková inovace, ztělesněná jinými aktéry a šířená jinými kanály, nepřekoná tu předchozí.
V ekonomii probíhají tyto přechody relativně plynule. V politice je to jiná věc: staré paradigma se brání. Když použijeme marxistické kategorie, existuje viskozita mezi nadstavbou (institucemi, uskupeními, zavedenými zvyklostmi) a technickou infrastrukturou, která se vyvíjí mnohem rychleji.
Dnes prožíváme konflikt tohoto řádu. Na jedné straně stojí levicově progresivistické paradigma, dominantní již půl století, které stále drží hlavní komunikační prostředky: televizi, rozhlas, tištěný tisk. Na druhé straně stojí identitárně suverenistické paradigma, které prudce roste, nese je vize reality, již tradiční média umanutě odmítají vidět, a v sociálních sítích nachází svůj kanál šíření.
Spojené státy Donalda Trumpa daly signál. Stejná dynamika působí i u nás. Zastánci zavedeného řádu jsou touto technologií, jež se vymyká jejich kontrole a která vynáší na povrch alternativní příběh dlouho odsouvaný do neviditelnosti, krajně znepokojeni.
Podívejte se na zpravodajství TF1 nebo France 2 a budete mít dojem, že žijete v metaverzu. Zatímco je v Nice devadesátiletá žena znásilněna migrantem, na něhož se vztahuje rozhodnutí o vyhoštění, věnuje vám zpravodajský pořad France 2 pět minut přínosům aktivního bifidusu pro střevní mikroflóru. Ještě tento týden jeden novinář s úsměvem prezentoval čísla migrace a bez sebemenšího ostychu vysvětloval, že se zvýšila o 11 procent, a to i přesto, že drtivá většina Francouzů si přeje ji zastavit.
Po padesát let nám opakovali, že migrace je „šancí pro Francii“, „bohatstvím“. Ti nejvážnější se oháněli „nedostatkovými profesemi“, které by Francouzi odmítali vykonávat. To je oficiální narativ. Jenže sociální sítě nyní den za dnem vynášejí na povrch obrazy zcela jiné reality: kulturní škody, bezpečnostní škody, ekonomické škody.
Mluví se o 500 000 neobsazených pracovních místech, která by mohli obsadit imigranti. Dobře. Nezapomnělo se však na to, že míra nezaměstnanosti cizinců ze zemí mimo Evropskou unii je třikrát vyšší než celostátní průměr? Jinými slovy: ano, existují práce, které Francouzi dělat nechtějí, ale zjevně existují i cizinci, kteří je nechtějí dělat o nic víc.
Sociální sítě dnes umožňují masově šířit fakta a pravdy tohoto typu, které byly dříve dušeny nebo přecházeny mlčením, a tím přispívají k formování veřejného mínění. Aktuální dění je někdy diktováno tím, co se na těchto platformách říká.
Tento otřes oslabuje systém, který byl dlouho založen na kontrole agendy a mediálního příběhu, a který se dnes snaží bránit. V sázce proto není jen samotná regulace platforem: jde o bitvu paradigmat.
Ten, kdo se prosadí ve válce informací a komunikace, určí intelektuální a politický rámec příštích třiceti či čtyřiceti let. V tom spočívá celý problém.
ET: Bezprostřední sázkou pro hnutí Reconquête jsou nadcházející komunální volby. Zatímco pozornost médií se soustředí na volby v Paříži, jakou diagnózu stanovujete pro město, jako je Évreux, kde kandidujete, a jakou strategii hodláte nasadit, abyste se prosadil proti svým soupeřům?
J. M.: U bezpečnosti: zdvojnásobit stavy městské policie, zdvojnásobit, ba i ztrojnásobit počet kamerového dohledu, vytvořit bezpečnostní operační centrum schopné v reálném čase navádět pořádkové síly k případům delikvence, jak se to dělá ve velkých městech.
Můj vzkaz je jednoduchý: k dnešnímu dni je jedinou stranou, která skutečně vyzývá ke sjednocení vlastenců, ke sjednocení těch, kdo mají rádi Francii, hnutí Reconquête. Proto vyzývám všechny voliče, kteří si tuto jednotu přejí – a je jich mnoho: 80 až 90 procent voličů RN si ji přeje, v rozporu se svým vedením –, aby na první místo postavili jedinou stranu, která ji nabízí.
Pokud se dostaneme na první místo, podáme ruku všem, od nejmenších formací až po ty největší. Přesně to dělá levice, a je to chytré, bez ohledu na naše nepřekonatelné ideologické rozpory s ní.
Když je La France insoumise, která má 17 procent, schopna vyhradit volební obvody Komunistické straně, jež má dvě procenta, znamená to, že pochopila elementární aritmetickou pravdu: volby lze prohrát o dva či tři body.
Článek byl redakčně upraven.
–etf–
