Z pasteveckého nástroje z Podpoľaní, který vznikl z rumunských tříotvorových píšťal a sloužil bačům nejen ke hraní, ale i jako hůl na pastvinách, se postupně stal jedinečný slovenský nástroj zapsaný na seznamu UNESCO – fujara. Peter Môcik se k výrobě tradičních fujar dostal přibližně před deseti lety. Inspiroval ho kolega svou nedokončenou píšťalkou. V rozhovoru pro Epoch Times Slovensko odhaluje tajemství autentické výroby a zdůrazňuje význam výběru vhodného dřeva, jeho rezonančních vlastností i zachování tradičních postupů.
Epoch Times: Jak jste se dostal k fujarám a jejich výrobě?
Peter Môcik: Řezbářské práci jsem se začal věnovat už během kroužku na základní škole a později jsem si ve volném čase občas něco vyřezal. Samostatně k fujarám jsem se dostal zhruba před deseti lety. Měl jsem kolegu, který se tehdy začal fujarám věnovat a přinesl do práce jednu koncovou píšťalku pro kolegyni. To je vlastně píšťalka bez hmatových otvorů. Podobnou pak přinesl i mně, ale nebyla dokončená. Sám jsem si ji dozdobil a řekl si, že tohle bych zvládl vyrobit i já. To byl vlastně můj první pokus. Musím říct, že v té době bylo obtížné získat informace například o tom, jak navrtat hmatové otvory a v jaké výšce. První kusy tedy moc neladily, ale fujara jako taková ani neladí s jinými nástroji, protože patří mezi sólové nástroje.
Fujara je pro většinu Slováků typickým nástrojem našich končin. Odkud vlastně pochází?
Z literatury, kterou jsem četl, vyplývá, že fujara vznikla na Slovensku, ale z nástrojů, které přišly s ovčáctvím z Rumunska. Rumuni přinesli tříotvorové píšťaly a z nich se postupně vyvinuly fujary. Když se je naši mistři snažili prodlužovat, zjistili, že píšťala je už tak dlouhá, že do ní nedokázali foukat a zároveň hrát na otvory. Vymysleli proto vzduchovou trubici, díky níž ji mohli ještě více prodloužit.
V době, kdy se používala na pastvinách, šlo o multifunkční nástroj. Sloužila jako vycházková hůl, pastevec se o ni opíral, zaháněl s ní ovce, a když se pásly, zahrál si na ni. Aby nemusel nosit fujaru v délce, v jaké ji známe dnes (170 cm), byla její maximální výška tehdy kolem 130 cm. Ovčáctví pak postupně upadalo a lidé, kteří se mu věnovali, nechtěli skončit, a tak si fujary přenesli do vesnic. Postupně získaly dnešní podobu – prodlouženou a bohatě zdobenou. Právě okolí Detvy je považováno za hlavní oblast, kde vznikla tato 170centimetrová fujara.
Fujara je královnou slovenských folklorních nástrojů, ale na vesnických slavnostech ji nebylo příliš slyšet. Je to sólový nástroj, který bačové používali nejen ke hře, ale také k vyjádření svých pocitů. Hráli smutné písně, když byli sklíčení, a veselejší melodie, když měli dobrou náladu. V té době se neříkalo: „Zahraj na fujaru!“, ale „Pověz něco na fujaru!“.
Můžete nám říct, jak se fujary v té době vyráběly?
Ty první fujary měly výšku přibližně 130 cm, nebyly zdobené a nevím, zda se z nich nějaké dochovaly. Osobně jsem takovou ještě neviděl, vycházím jen z literatury. Dnes známe zdobené, „géčkové“ fujary vysoké 170 cm. Zdobí se především detvianskými ornamenty a motivy z oblasti Podpoľaní, kde se současná fujara tvarově ustálila.
Byl to pastevecký nástroj a zároveň v dávnějších dobách, kdy se fujara používala pouze na pastvinách, lidé neměli mnoho času věnovat se vedlejším činnostem a ani peněz nebylo tolik, aby si ji nechali vyrobit. Co se týče náročnosti výroby, nejprve je potřeba mít dřevo, ideálně ne z blízkosti vody. Říká se, že by nemělo „slyšet kohouta ani zurčení potoka“, aby neobsahovalo příliš mnoho vlhkosti. Pokud je dřevo příliš vlhké, je řidší a má odlišné rezonanční vlastnosti než dřevo, které roste pomaleji někde na kopci.
Jakmile se takové dřevo najde, nechává se sušit dva až pět let, nikoli však na slunci, aby nepopraskalo. Po vysušení následuje samotná výroba. Protože dřevo nebývá rovné, je vrtání otvorů o něco složitější a vyžaduje speciální nástroje. Dříve to museli počítat a metodou „pokus–omyl“ se dopracovali ke vzorci, který se používá dodnes. Co se týče samotného zdobení, fujara musí mít především zvuk, zdobení je až druhotné. Bez zvuku je to jen socha.
Odkud jste získal potřebné znalosti a dovednosti?
Kolega, kterého jsem zmiňoval na začátku, se výrobě fujar nějaký čas věnoval, a když jsme už byli dva, získávali jsme informace i z internetu. V Čičmanech se každoročně koná akce, kde se setkávají slovenští výrobci fujar a hráči. Něco jsme pochytili tam a pak jsme doma jen zkoušeli – tímto způsobem jsme se postupně posouvali dál. Někteří výrobci fujar sice říkají, že řemeslo zaniká, ale když k nim někdo přijde pro radu, bývají trochu lakomí. Stalo se i mně, že mi takový výrobce řekl nesmysl.
V začátcích nejedna moje fujara skončila v krbu. Začínal jsem s dvoumetrovým kusem dřeva, který jsem zkracoval, protože jsem neuměl správně nastavit zvuk. Tímto způsobem jsem se z dvoumetrové fujary dostal asi na půlmetrovou – a ta už skončila v krbu. Stalo se mi také, že jsem měl fujaru vyrobenou a vyzdobenou, foukl jsem do ní a hlas zmizel. Až potom jsem zjistil, že dřevo prasklo, a tím pádem ztratilo i svůj hlas.
Kolik máme dnes na Slovensku výrobců tradičních fujar? Je to podle vás dost na to, aby tato tradice zůstala zachována i v dalších desetiletích?
Letos slaví fujara 20. výročí zápisu na seznam UNESCO, a právě tento zápis ji výrazně zviditelnil nejen na Slovensku. Svědčí o tom i akce v Čičmanech, kam přijíždí poměrně hodně lidí. Jezdím tam už několik let a pokaždé tam vidím nové tváře. Pokud to bude tímto tempem pokračovat i nadále, myslím si, že by se tradice mohla zachovat i do dalších let. Znám i ve svém okolí lidi, kteří fujary vyrábějí. U nás v okrese Prievidza není fujara až tak tradiční, a přesto nás tu je víc.
Fujary tedy vyrábíte tradiční technikou. Co si pod tím máme představit? Jak vypadá celý proces?
Výroba začíná samotným sušením dřeva po dobu 2 až 5 let. Důležitý je také výběr dřeva s ohledem na vlhkost. Čím je dřevo kvalitnější, tím lépe rezonuje a fujara má i lepší hlas. Nejčastěji se používá bezové dřevo, protože uprostřed kmene je měkká dřeň. Vnitřní otvor (vývrt) se dělá takzvaným nebožiecem – vrtákem ve tvaru slzy, stočeným do spirály a zakončeným hrotem. Hrot se drží v dřeni a postupným zařezáváním se odebírá dřevo až do průměru vrtáku. Pokud je dřevo trochu ohnuté, výhodou je, že hrot zůstává v dřeni a dokáže se částečně přizpůsobit i zakřivení.
Někteří výrobci říkají, že by měla být fujara uvnitř hladká. Já osobně vnitřek přebrušuji, aby tam nezůstal ani chloupek. Vnitřek fujary musí být zakonzervovaný i kvůli rezonančním vlastnostem, proto se napouští olejem – lněným nebo parafínovým. Jeden konec ucpu a celou fujaru zaliji olejem a nechám ji stát 24 hodin. Poté olej vyliji, nechám zhruba den odkapat a začínám vytvářet otvory, okénka, hlasové okénko a klátik, kde se vytvoří štěrbina, kterou se fouká, a zvuk směřuje přímo na hranu. Zvuk vzniká tím, že vzduch proudící štěrbinou se rozřízne o hranu. Když odkryjete některý z otvorů, zkracujete fujaru a měníte ladění.
Samotný tón se mění intenzitou vzduchu, kterým do fujary foukáte. Čím silněji foukáte, tím je tón vyšší, a naopak. Když jsou zakryté všechny hmatové otvory a fouknete nejsilněji, jak to jde, tón je nižší, než když odkryjete všechny dírky. Jakmile je naladěné okénko, přistupuje se k nastavení základního tónu zkracováním a pomocí ladičky.
Následuje výroba hmatových otvorů podle vzorce. Dříve se hmatové dírky vypalovaly, dnes se používají vrtačky a k vyvrtávání otvorů také soustruhy. Pokud vidíte fujary rovné jako násady od lopat, jde o fujary vyráběné na soustruhu. Po nazvučení a naladění může následovat zdobení. Vzhledem k tomu, že fujara vychází z pasteveckého prostředí, jsou tolerovány květiny a zvířata; Detvané přinesli také své ornamenty, které jsou dvoubarevné, květinové a vypalované kyselinou dusičnou podle šablon.
–etsk–
