V hokeji chtěl postupovat dál a posouvat se stále výš, stejnou vášeň však cítil i k sokolnictví. Při rozhodování nakonec Máriu Bujňákovi pomohlo zranění. Vypracoval se v profesionálního sokolníka a hokej od té doby hraje už jen rekreačně. Kromě veřejných sokolnických vystoupení a výcviků si vyzkoušel také roli učitele na jediné základní škole na světě, kde je sokolnictví povinným předmětem. Mnoha dětem pomohl najít cestu k sokolnictví jako k novému koníčku a vášni a učil je trpělivosti a odpovědnosti. O tom, jaký je stav sokolnictví na Slovensku, v čem se jednotliví dravci liší a jaký největší mýtus o nich koluje, promluvil v rozhovoru pro Epoch Times Slovensko.
Epoch Times Slovensko: Co vás v mládí přivedlo k dravcům a sokolnictví?
Mário Bujňák: K dravcům mě přivedl otec a jeho zase dědeček – dávno předtím, než jsem se narodil. Pracoval jako lesní dělník a jednou našel pod stromem vypadlé mládě orla skalního. Vzal ho domů a otec se o něj pak staral, bylo mu tehdy asi čtrnáct let. Ten orel ho natolik nadchl, že ho začal vyřezávat do dřeva. Otec se už dlouhá léta živí uměleckým řezbářstvím a vytváří dřevěné sochy – nejen dravců, ale i sakrální motivy. Tento zážitek ho inspiroval natolik, že se začal věnovat umění, a mě zase inspirovaly příběhy, které mi otec vyprávěl. Třeba o tom, jak měl na zahradě orla, který mu zabil kohouta. Jako malý kluk jsem jeho vyprávění hltal. Tady v Levočských vrších, kde žiji, je možné orly skalní běžně vidět. Orel skalní je moje srdeční záležitost.
Se sokolnictvím jste se začal seznamovat už jako dospívající, zároveň jste ale hrál hokej. Jak se vám dařilo tyto dva koníčky spojit?
Je pravda, že jsem se dlouho nedokázal rozhodnout mezi hokejem a sokolnictvím. Hokej mě velmi bavil, ale začal jsem s ním poměrně pozdě. Obvykle se s hokejem začíná ve třech až čtyřech letech, já jsem začal ve třinácti. Snažil jsem se mu věnovat naplno. Hrál jsem za Humenné, Sabinov i Prešov. Až do doby, kdy jsem v sedmnácti letech utrpěl úraz – zlomil jsem si stehenní kost. Potom už zvítězilo sokolnictví, protože jsem se ze Sabinova nedokázal posunout dál a dostat se na takovou úroveň, abych se hokejem mohl živit. Ztratil jsem motivaci a už jsem nechtěl hokeji obětovat veškerý čas, protože jsem věděl, že to nikam nepovede. Začal jsem se tedy naplno věnovat dravcům. Hokej ale stále hraji v amatérských ligách. Snažím se alespoň jednou týdně zahrát si s kamarády, kde se nehraje do těla.
I když jste hokej úplně neopustil, nakonec zvítězilo sokolnictví. Čemu vás za ty roky naučilo a jak ovlivňuje váš každodenní život?
Sokolnictví jsem obětoval podstatnou část svého života. Po absolvování střední umělecké školy jsem tři roky pracoval na hradě v Německu, kde jsem cvičil dvaadvacet druhů dravců, včetně supů a orlů. Byla to vynikající zkušenost, ale kvůli dobrým rodinným vztahům jsem se chtěl vrátit na Slovensko. Po návratu jsem pracoval jako sokolník v ZOO Ranč pod Babicou u obce Bojná. Poté jsem nastoupil na základní školu ve Štiavnických Baniach, kde jsem se dva roky věnoval především výcviku orlů skalních pro filmové účely, zároveň jsem však jako sokolník dohlížel na praktickou výuku žáků. Vyzkoušel jsem si tedy i práci učitele. Od ledna nastupuji do tatranského hotelu Hubert v Gerlachově, kde budu pro hosty připravovat vzdělávací program.
Jak probíhala běžná výuka sokolnictví ve Štiavnických Baniach?
Děti mají sokolnictví jako povinný předmět od pátého do devátého ročníku. Měli jsme ale i žákyni druhé třídy, která se sokolnictvím začala a kterou jsem učil létat s tříkilovým orlem bělohlavým, případně pracovala s výrem africkým – sovou vážící asi 600 gramů. Do sokolnictví se zapojují už i malé děti, jezdí na vystoupení a díky dravcům poznávají Slovensko i svět, protože vystupují také v Chorvatsku či Slovinsku. Sokolnictví jim skutečně otevírá dveře do světa.
Běžný den vypadá tak, že žáci po vyučování přijdou do sokolny a věnují se dravcům, přičemž praktická i teoretická výuka probíhá také během vyučování. Dravce nelze jednoduše „vypnout“, takže děti docházejí do sokolny neustále – většinou po vyučování, ale i o víkendech či prázdninách. Přijímají na sebe velkou zodpovědnost, což je obdivuhodné. Jsem vděčný, že jsem tam mohl učit.
Tato škola dětem doslova zachraňuje dětství, protože zde platí zákaz používání mobilních telefonů. V sokolně si děti většinou povídají nebo s dravci sedí pod stromy. Škola by si rozhodně zasloužila větší státní podporu, protože není jednoduché uživit 70 dravců a další zvířata, například vydry a opice.
Jak se vám s dětmi pracovalo? A jak jste řešil například strach z dravců?
Práce s dětmi byla pro mě mnohem náročnější než práce s dravci. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to bylo snadné, ale beru to jako skvělou zkušenost. Měl jsem dobrý pocit, když jsem viděl, že si žáci ode mě něco odnesli a něco se naučili. Uvědomil jsem si, jak náročná je práce učitele, a také to, jakým žákem jsem byl já sám. Dnes si práce učitelů vážím mnohem víc.
Děti, které mají z dravců opravdu velký strach, do ničeho nenutíme: nemusí se k nim ani přiblížit. Pokud chce žák s dravcem pracovat, snažím se ho nastavit tak, aby byl klidný, protože energie sokolníka se přímo odráží na dravci. Říká se, že dravec je zrcadlem sokolníka. Je důležité vést děti k důslednosti – když mají dravce na ruce, musí se věnovat jemu, ne kamarádům okolo. Samozřejmě jsme měli kolekci dravců sestavenou tak, aby s nimi mohly bezpečně pracovat i menší děti.
Co děti bavilo nejvíc?
Těžko říct, bylo to individuální. Některé měly radost z toho, když jim dravec hezky létal, jiné se těšily z okamžiků, kdy s ním klidně seděly pod stromem. Děti vnímají svět jinak než dospělí.
A co vás jako vyučujícího na takové hodině sokolnictví překvapilo?
Bavila mě upřímná dětská odvaha. Například když jsem učil druhačku pracovat s orlem bělohlavým. Překvapila mě také přirozenost, s jakou byly děti s dravci „v pohodě“. Zvíře to vycítí. Děti se všechno učily poměrně rychle. Je to velká věc, když osmileté nebo desetileté děti manipulují s tak velkým dravcem. Možná právě jistá dětská neznalost umožnila, že pracovaly bez velkého strachu.
Jak sokolnictví pomáhá dětem v dalším rozvoji? Co je tento předmět naučí bez ohledu na to, zda se později stanou sokolníky?
Dá jim do života především zodpovědnost, vytrvalost a vášeň. Pochopí, že pokud něco chtějí, musejí tomu obětovat maximum, aby se jim to vrátilo. U dravců to platí stoprocentně. Pokud něco odbydete, může se stát, že vám dravec jednoho dne uletí a už se nevrátí.
Sám jsem zažil situaci, kdy jsem udělal chybu, která stála dravce život. Stačí jedna malá chyba a může vzniknout velký problém. Pro děti je to tvrdá, ale cenná škola života. Vlastnosti, které si osvojí v sokolnictví, využijí v jakémkoli oboru. Přirovnal bych to ke sportu. Když jsem hrával hokej, musel jsem trénovat, abych byl lepší. Vlastnosti získané při hokeji jsem přenesl i do sokolnictví. Stejně tak si může někdo jiný přenést zkušenosti ze sokolnictví například do studia medicíny.
Můžeme tedy říci, že práce s dravci je víc než jen fyzická dovednost? Jaké vlastnosti nesmějí správnému sokolníkovi chybět?
Sokolnictví nemusí být fyzicky náročné, záleží na tom, s jakým dravcem pracujete. Samice orla skalního může vážit pět kilogramů, a pokud ji máte celý den nosit na ruce, určitě to pocítíte. Jsou ale i dravci, kteří váží půl kilogramu. Sokolník musí mít především trpělivost – bez ní se jím člověk nemůže stát. Stává se, že na dravce musíte jednoduše počkat, protože se rozhodne, že ze stromu zkrátka nesletí. Moje orlice někdy vyletí do výšky až pěti set metrů, takže ji téměř nevidím. Někdy přiletí na zvednutou rukavici okamžitě, jindy to trvá déle.
Orli mají vynikající zrak – myš uvidí i na vzdálenost tří kilometrů a z takové dálky se dokážou vrátit k sokolníkovi. V tom spočívá krása sokolnictví: darujeme svobodu těm nejsvobodnějším tvorům na planetě. Když se dívám na svého dravce, jak létá, je to, jako bych létal já. Kromě trpělivosti a vášně však musí člověk ovládat i teorii a znát chování dravců, aby výcvik probíhal správně.
Jaký je zájem o sokolnictví na Slovensku?
Slovenský klub sokolníků spadá pod Poľovníckou komoru. Sokolnictví je především způsob lovu, a proto se na sokolníky vztahují stejná pravidla jako na myslivce s puškami. S orlem skalním lze ulovit lišku, srnu či zajíce, se sokolem se loví převážně pernatá zvěř – kachny a bažanti – a s jestřábem lesním lze ulovit jak bažanta, tak zajíce; jde o velmi všestranného lovce.
Slovenské sokolnictví bylo v roce 2019 zapsáno na seznam UNESCO. Máme přibližně 350 sokolníků a patříme ke světové špičce, pokud jde o vzdělávání v oblasti sokolnictví. Zároveň máme nejvíce mladých kandidátů – právě na Slovensku je o sokolnictví mezi mladými lidmi největší zájem. Podle mého názoru má slovenské sokolnictví velmi vysokou úroveň a Slovensko na něj může být právem hrdé.
Co všechno musí člověk absolvovat, pokud se chce stát profesionálním sokolníkem?
Z legislativního hlediska musí mít člověk, který se chce věnovat sokolnictví, mysliveckou zkoušku, na jejímž základě může být připuštěn k sokolnické zkoušce. Je tedy nutné mít jak sokolnický, tak myslivecký průkaz. Z praktického hlediska je důležité, aby se člověk zajímal o způsob života dravců ve volné přírodě a dokázal je správně vycvičit. Všichni dravci, se kterými sokolníci pracují, pocházejí z kontrolovaných chovů. Nezřídka se však tito jedinci mohou prostřednictvím různých programů úspěšně vrátit i zpět do volné přírody.
Diváci obvykle vidí jen praktickou stránku sokolnictví. Co všechno musí sokolníci ovládat po teoretické stránce?
Teorie je zásadní, protože každý dravec se chová jinak. Orel skalní dokáže ulovit kořist velikosti kamzíka, zatímco orel stepní pouze kořist velikosti sysla. Kdybyste tyto dva orly viděli vedle sebe, nemuseli by vám připadat výrazně odlišní, avšak orel skalní má podstatně větší pařáty. Laici je často nedokážou rozeznat. Já však vím, že pokud bych chtěl lovit srny s orlem stepním, neuspěl bych – má malé nohy s drápy a není schopen ulovit velkou kořist. Nemá ani vhodnou tělesnou stavbu k tomu, aby dokázal stíhat zajíce.
Sokolníci znají chování dravců i jejich biologii. Pokud bychom tyto znalosti neměli, ztráceli bychom čas tím, že bychom je učili něco, co se nikdy nemohou naučit. Sokolníci si také musejí umět vyrobit výstroj, například čepičky nebo rukavice. Užitečná je i znalost historie sokolnictví jako starobylého umění lovu s dravci, které vzniklo před více než čtyřmi tisíci lety.
Jaké jsou největší mýty o dravcích, kterým veřejnost často věří?
Největším mýtem o dravcích, ale i o dalších šelmách, jako jsou vlk, rys, medvěd, tygr či lev, je představa, že jde o „škodnou“. Ve skutečnosti jsou dravci velmi důležitou součástí ekosystému, protože v něm udržují přirozenou rovnováhu – většinou loví slabou nebo nemocnou kořist. Pokud by dravci zmizeli, nastal by chaos, který by nás ovlivnil mnohem více než situace, kdy nám jestřáb odnese slepici z kurníku.
My sokolníci se snažíme lidem přírodu přiblížit a vysvětlovat jim význam dravců v ekosystému i potřebu jejich ochrany. Není například vhodné kácet stromy na jaře, pokud v nich hnízdí orel, ale lze tak učinit na podzim nebo v zimě. Pravdou je, že nemůžeme chránit to, co neznáme, a proto na svých akcích vzděláváme veřejnost. Lidé po nich často změní názor a začnou chápat procesy, které jsou důležité i pro nás.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
