Wildlife fotograf a dokumentarista Radek Karkys byl součástí týmu, který se v roce 2024 vydal na téměř třítýdenní expedici do Konga, kde se jim i ve spolupráci s místními obyvateli podařilo natočit celovečerní dokumentární film Kongo: Cena slona. Ten je zaměřen na ochranu pralesních slonů a šíření povědomí o problému pytláctví. V rozhovoru se dozvíte, jak se dostal k fotografování divoké přírody, jaké podmínky zažíval při natáčení dokumentu v Kongu a jak ho osobně pobyt v Africe změnil.
Epoch Times: Expedice v divočině, natáčení a produkce dokumentárních filmů, workshopy pro nadšence. Je toho opravdu hodně, čemu se věnujete. Čím si vás získala nedotčená příroda a šelmy ve své přirozené podobě?
Radek Karkys: Moje filmové kořeny sahají přibližně do roku 2003, kdy jsem poprvé zapnul kameru a začal natáčet. Velmi rychle mě to přivedlo k extrémním sportům a tím pádem i do přírody. Ta mě fascinovala odjakživa, ale právě díky kameře jsem se do ní dostal mnohem hlouběji a začal ji vnímat intenzivněji.
Dokumentování divoké přírody a zvířat přišlo až výrazně později, konkrétně v roce 2020. Vlci mě přitahovali celý život. Upřímně řečeno, ani sám přesně nevím proč. Jednoho dne jsem si jednoduše řekl, že bych je chtěl vidět v jejich přirozeném prostředí, ve volné přírodě, a ideálně je rovnou i fotografovat. Právě tímto momentem se začala moje cesta k wildlife tvorbě.
Na začátku jsem si naivně myslel, že stačí koupit fotoaparát, jít do lesa a zvěř mi bude před objektivem doslova skákat. Realita byla úplně opačná. Už po prvním týdnu v terénu mi došlo, že divoká zvířata patří mezi nejnáročnější objekty na fotografování i natáčení a že pokud chci být úspěšný, musím začít přírodu skutečně poznávat. Začal jsem se učit, trávit hodně času v terénu, detailně poznávat jednotlivé lokality a vnímat přírodu úplně jiným způsobem. Dnes už pro mě neexistuje obyčejná procházka lesem. Neustále sleduji stopy ve sněhu či blátě, trus, pobytové znaky zvěře nebo dutiny ve stromech. Ať jsem kdekoli, automaticky hledám známky přítomnosti zvířat.
Proč vás fascinovali právě vlci?
Nedokážu to úplně racionálně vysvětlit. Jako dítě jsem doslova hltal film Tanec s vlky, který pro mě byl silným zážitkem a určitým symbolem. Přitahovalo mě jejich chování, způsob života ve smečce i vnitřní řád, který v ní panuje. Celý život jsem inklinoval k věcem, které většina lidí kolem mě nedělala – stejně jsem začal i s filmováním. A možná i proto mě začali zajímat právě vlci. Zatímco lidé v mém okolí z nich měli strach, tvrdili, že člověka v lese napadnou, nebo že do Česka nepatří, já jsem měl od začátku pocit, že realita je přesně opačná.
V roce 2020 přišel zlom a uvědomil jsem si, že je čas vlky skutečně vidět v divoké přírodě. Začal jsem pro to dělat maximum. Dá se říct, že jsem byl tím až posedlý. Dlouho se mi to nedařilo, ale nevzdal jsem se. Po 3,5 roce přišel ten moment. Byla to kombinace velkého štěstí a nasbíraných zkušeností. Na polsko-ukrajinské hranici v Národním parku Bieszczady se mi jedno krásné ráno ukázali dva vlci. Dali mi neuvěřitelný prostor k pozorování i fotografování. Právě tehdy jsem si řekl, že je čas začít si říkat wildlife fotograf. Vlci jsou pro mě ikonou skutečně divoké a fungující přírody, protože když vlci vyjí, les dýchá.
Takže to, co dnes děláte, můžeme nazvat splněným dětským snem?
Vlastně ne úplně. Vyrůstal jsem na poměrně velkém sídlišti v Janově u Mostu. Celé dětství jsem kolem sebe vnímal tvrdé drogy – pervitin, toluen – a s nimi i tragické příběhy. Nebylo výjimkou, že někdo zemřel na předávkování nebo si při výrobě drog vážně ublížil. Mým jediným skutečným dětským snem bylo dostat se z tohoto prostředí pryč a hlavně se drog nikdy ani nedotknout. Skateboarding a graffiti držely naši partu pohromadě a až na pár výjimek nás udržely „čisté“. Právě skateboarding mě později přivedl k filmování a zároveň mi ukázal cestu ven z Janova i z celého Mostecka.
Sen o fotografování divoké přírody se u mě zrodil až v roce 2020. A není to důsledek pandemie, jak by se mohlo zdát. Ještě těsně před pandemií jsem udělal zásadní rozhodnutí. Vzal jsem si půjčku a pořídil si vybavení na fotografování divokých zvířat. Když pak přišel koronavirus, veškerá práce se mi ze dne na den zastavila, což bylo vzhledem k novému úvěru velmi náročné. Zároveň mi to ale paradoxně umožnilo trávit mnohem více času v přírodě.
(Zdroj: Archiv Radka Karkyse)
Ale nepotkali bychom vás jen ve středoevropské přírodě, že? Mezi svými projekty máte i severní Evropu či Afriku…
Středoevropská divočina mě baví ze všeho nejvíc. Právě tady je pro mě příroda nejzajímavější. Není jednoduchá ani samozřejmá a ke zvířatům je velmi náročné se dostat. Zároveň mě baví objevovat a poznávat to, co žije doslova kolem nás, často úplně nenápadně.
V posledních pěti letech jsem byl osmkrát v Africe, ale většina těchto cest nebyla primárně o wildlife fotografování. V Keni jsem natáčel dokumentární film zaměřený na rozvojovou spolupráci mezi masajskou komunitou a neziskovými organizacemi z Velké Británie a České republiky. Jednou jsem navštívil Masai Mara, abych toto místo lépe poznal. V Kongo-Brazzaville jsme natočili krátký dokumentární film The Elefangelist a celovečerní dokument Kongo: Cena slona. Oba snímky se věnují ochraně pralesních slonů a problematice jejich pytláctví, ale také širším souvislostem ochrany všech ohrožených druhů, které v Kongu žijí.
Kongu jste nakonec strávili až 20 dní…
Po první menší výpravě do Konga v roce 2022 jsme se rozhodli do této země vrátit a natočit celovečerní dokumentární film Kongo: Cena slona. Právě to byl hlavní důvod naší cesty v roce 2024. Tentokrát už nešlo o malou expedici, ale o rozsáhlý projekt, který vyžadoval mnohem důkladnější přípravu a silný tým. Náš tým tvořil producent Lukáš Hodis, dva protagonisté filmu Ben Cristovao a Arthur F. Sniegon. Já spolu s Jakubem Chloubou jsme měli na starosti kameru a režii. Vojta Toman dokumentoval zákulisí celé expedice a Michal Herčka nám pomáhal se vším, co bylo potřeba. Na místě nás navíc doprovázeli místní průvodci a lidé, kteří zajišťovali logistiku, přenášeli techniku i zásoby jídla. Během pětidenního treku hluboko v pralese, kde jsme stopovali pralesní slony, se expedice rozrostla až na 16 lidí. Bylo to fyzicky i organizačně velmi náročné, ale právě díky tomuto zázemí jsme dokázali pracovat v extrémních podmínkách a získat materiál, který by jinak nebyl možný.
Jak probíhala spolupráce s místními obyvateli?
Na podobných expedicích se bez spolupráce s místními obyvateli prakticky neobejdete. I přesto, že jeden z protagonistů filmu, Arthur F. Sniegon, strávil v Kongu už několik let, je nezbytné mít po ruce lidi, kteří detailně znají terén, místní poměry i další klíčové kontakty.
Po celou dobu výpravy byl s námi řidič zapůjčeného vozidla a zároveň Arthurův známý, který nám pomáhal především s vyřizováním povolení k natáčení a s komunikací s policejními hlídkami, které vás na podobných místech zastavují prakticky na každém kroku. Téměř na každé lokalitě jsme navíc spolupracovali s dalšími místními lidmi, kteří oblast dobře znali a doprovázeli nás přímo do pralesa. Bez jejich znalostí, zkušeností a pomoci by realizace celé expedice nebyla možná.
Pytláctví je tam pravděpodobně dlouhodobě zakořeněný problém… Vnímají ho tak i místní?
Myslím si, že z Evropy často vnímáme význam slova „pytlák“ trochu jinak, než jaká je realita v terénu. Během naší cesty jsme se nejčastěji setkávali s lidmi, kteří lovili zvěř pro obživu své rodiny. Většinou šlo o několikadenní výpravy do pralesa, kde si postavili jednoduchý tábor a lovili v okolí. Je jasné, že se mezi jejich cíli občas objevil i ohrožený druh, ale pro ně je to především potrava pro rodinu.
Samozřejmě jsme se s lovci snažili diskutovat a upozorňovali jsme je na problematiku ochrany ohrožených druhů. To však není omluva pytláctví. Setkávali jsme se i s mrtvými ohroženými druhy, které byly zabity pro větší zisk. Vnímání místních lidí je ale odlišné – často nechápou dlouhodobé důsledky lovu na ekosystém. Je zásadní místní obyvatele vzdělávat a šířit osvětu o tom, že prales není bezedná mísa. Pokud se tak nestane, hrozí, že zdroj jejich potravy i ohrožených druhů se vyčerpá, a to mnohem rychleji, než si dokážeme představit.
Místní divočinu jste okusili na vlastní kůži. S jakými podmínkami jste se v Kongu setkávali? Překvapily vás, nebo jste je očekávali?
Nejvíce mě překvapil nedostatek jídla a často i pitné vody. V Evropě jsme zvyklí, že obchody jsou na každém kroku, ale v Kongu to vůbec neplatí. Zásoby jsme si museli plánovat několik dní dopředu a často šlo jen o jednoduché potraviny, které byly dostupné a vydržely v místních podmínkách několik dní. Konžské vzdálenosti a tempo života se liší od toho, na co jsme zvyklí. Všechno bylo dál a trvalo déle, než jsme očekávali, takže se nám často stávalo, že zásoby docházely.
Nejnáročnější byl trek do pralesa na hranicích Konga a Gabonu, kde jsme stopovali pralesní slony – klíčový materiál pro náš film. Cesta na místo měla podle plánu trvat jeden den, ale nakonec jsme šli dva dny tam a dva zpět. Celkově jsme strávili v pralese pět dní, což bylo o dva dny více, než jsme původně předpokládali.
Tímto filmem jsme se snažili nejen mapovat problematiku pytláctví, ale zároveň ukázat i možná řešení. Hlavním cílem bylo přiblížit toto téma novému publiku a zároveň prostřednictvím filmu získat finanční prostředky na fungování neziskové organizace Save Elephants, která v Kongu dlouhodobě působí v oblasti ochrany ohrožených druhů, především pralesních slonů.
Co se vám pro film podařilo zachytit?
Samozřejmě by se dalo natáčet mnohem více a do větší hloubky, ale každé natáčení je omezené časem a možnostmi v terénu. Ve filmu se však nachází několik skutečně klíčových záběrů. Velmi důležité jsou autentické záběry ze skryté kamery na bushmeat market, kde se prodávají zvířata ulovená v pralese – mezi nimi často i ohrožené druhy. Další zásadní momenty jsme natočili během pětidenního treku pralesem, kdy se nám podařilo najít a zachytit pralesní slony. Pro film je to klíčová část, protože divák musí vidět, co je třeba chránit.
Podařilo se vám natočit záběry i přímo z pytláckých akcí?
Naplánovat takové natáčení je nesmírně náročné a bohužel se nám přímo akci pytláků ve filmu zachytit nepodařilo. Máme však zaznamenaná svědectví několika lovců a dostali jsme se také do kontaktu se slonovinou u jednoho pytláka. Tento moment byl velmi zajímavý a podařilo se nám ho zachytit pomocí skryté kamery, což divákovi poskytuje autentický pohled na problematiku.
Jak na film reagují diváci?
Reakce na film jsou velmi pozitivní – lidem se líbí a postupně se šíří dál. Největší odměnou je pro nás částka vybraná prostřednictvím filmu, která navíc stále roste. Film zatím nebyl distribuován podle plánu všude, takže jeho cesta je teprve na začátku.
Jak vás samotného pobyt v Kongu ovlivnil?
Afrika mi obecně změnila pohled na život už při první návštěvě. Možná to zní jako klišé, ale opravdu jsem začal více oceňovat věci, které máme, a možnosti, které nám naše prostředí nabízí. Stal jsem se skromnějším a v pozitivním smyslu i trochu pomalejším. Člověk se ale velmi rychle vrací do evropského tempa života, takže je potřeba se do Afriky pravidelně vracet a tyto hodnoty si znovu připomínat.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
