V roce 1783 došlo k tak mohutné sopečné erupci, že se severní polokoule ochladila o téměř jeden a půl stupně Celsia. Sopečný popel a plyny, které zahalily Evropu, způsobily jednu z největších katastrof v dějinách lidstva. Na jihu Islandu, v oblasti mezi ledovci Mýrdalsjökull a Vatnajökull, se nachází vulkanická trhlina známá jako Lakagígar, která dostala své jméno podle impozantní sopky Laki. Tato trhlina – síť sopek, se táhne přes 27 kilometrů a zahrnuje přes 130 kráterů. Před necelým čtvrt tisíciletím došlo k její dlouhotrvající erupci, která ovlivnila nemalou část světa.
Osm měsíců zkázy
Erupce začala 8. června 1783 a trvala osm měsíců až do 7. února 1784. Probíhala v deseti pulzech, každý zahájený krátkou explozivní fází – freatickou erupcí, způsobenou interakcí magmatu s podzemní vodou, následovanou lávovými fontánami dosahujícími výšky až 1000 metrů. Celkově bylo vyvrženo přibližně 14 kubických kilometrů čedičové lávy, která pokryla téměř 600 čtverečních kilometrů, a 0,91 kubického kilometru tefry – pyroklastického sedimentu. Proudící láva zničila rozsáhlou část úrodných oblastí na jihovýchodě Islandu.
Nejnebezpečnější však byl únik plynů; 120 milionů tun oxidu siřičitého a osm milionů tun fluorovodíku. Tyto plyny se následně dostaly do nižších i vyšších vrstev atmosféry a vytvořily aerosolový zákal, který se během několika týdnů rozšířil nad většinu Evropy a severní části Atlantiku.
Ještě před otevřením samotné trhliny o sobě dala sopka vědět: série zemětřesení na Islandu signalizovala, že magmatický krb je téměř plný. Podle dobového svědectví se údajně nad jižním Islandem rozprostřel namodralý oblak, jehož původ ale doposud nebyl objasněn. Společně s Laki vybuchla ve stejnou dobu i jedna z nejaktivnějších sopek na Islandu – Grímsvötn, která burácela až do roku 1785.
Katastrofální dopady
Island, tehdy dánská kolonie s populací kolem 50 000 obyvatel, utrpěl nejpřímější následky. Toxické plyny, především již zmíněný fluorovodík a oxid siřičitý, kontaminovaly pastviny a vodní zdroje. Dobytek trpěl fluorózou, která vedla ke ztrátě zubů a kostním deformacím: zemřelo až 80 % ovcí a téměř polovina veškerého dobytka a koní na ostrově.
Produkce mléka, které tvořilo podstatnou část lidské diety, klesla na polovinu. Ačkoliv byl Island rybářskou kolonií, spoléhal se především na chov dobytka a obdělávání úrodné vulkanické půdy. Podle odhadů na důsledky erupce zemřelo až 9 000 obyvatel Islandu, zhruba 20 % populace, a to buď kvůli hladomoru, nebo kvůli nemocem s ním spojenými. Rostliny a samotná půda pak byly zničeny kyselými dešti.
Emise oxidu siřičitého vytvořily mlhu, která způsobila sopečnou zimu s poklesem teplot o 1–1,3 °C na severní polokouli. Mlha se pak rozšířila poměrně rychle. Do západní Evropy dorazila během týdnů, dosáhla norského Bergenu počátkem června, Prahy 17. června, Berlína 18. června, Paříže 20. června a Británie 23. června. Slunce bylo podle dobových pramenů krvavě rudé a mlha způsobila respirační problémy a následně úmrtí. Jen v Británii zemřelo odhadem až 23 000 osob.
Evropské nesnáze
Léto 1783 bylo v Evropě jedno z nejteplejších v zaznamenané historii. Teplo bylo způsobené primárně tlakovou výší a jižním větrem, nikoliv přímo erupcí, avšak pyroklastický závoj teplo a sucho udržoval v atmosféře Země. Úroda tak byla v tomto roce mizerná; obiloviny uschly, dobytek uhynul a intenzivní teplo způsobovalo, že maso, které ještě bylo k dispozici, se kazilo během pár dní.
Zima na přelomu let 1783 a 1784 byla zase extrémně chladná: v březnu roku 1784 naměřili ve Stockholmu –33,7 °C, což byla nejchladnější naměřená teplota doposud. Labe, Rýn, Dunaj a další klíčové říční toky zamrzly a tím se narušila říční doprava, na které byla podstatná část obchodu (a tudíž obyvatelstva) závislá. Na horách se nastřádaly zásoby sněhu, které posléze vedly k jarním záplavám. O těchto informacích víme díky dobovému umění.
Na přelomu února a března roku 1784 došlo k veliké povodni v Čechách, která postihla primárně povodí Vltavy a Labe. V posledním týdnu února došlo k razantní změně počasí, ledy začaly tát a k tomu se přidaly vydatné deště. V Praze 28. února hladina Vltavy stoupla během 12 hodin o čtyři metry. Zatopila přes 100 ulic a podemlela jeden z pilířů Kamenného (Karlova) mostu. Při povodních došlo k protržení pražských jezů a hladina Vltavy se tak záhy snížila. Podobné povodně zachvátily celou západní Evropu.
Dnes se domníváme, že erupce Laki přispěla i ke snížení srážek až o tři milimetry denně v oblasti Sahelu – jižní hranice Sahary, která dělí poušť od savany, i k nižšímu průtoku Nilu v Egyptě, který přispěl k místnímu hladomoru, při kterém zemřela až šestina egyptské populace. Jedná se o jednu z nejlépe dokumentovaných sopečných erupcí v dějinách lidstva před vynálezem fotoaparátu, jejíž následky byly zaznamenány v různých částech světa.
