Se svátkem svatého Valentýna je na místě si připomenout i dlouhodobou tradici jednoho z nejstarších zvyků lidstva – polibku. Jaký je jeho původ a jak se jeho podoba a funkce proměňovala v dějinách?
Instinkt, nebo zvyk?
Polibek jako forma lidského vyjádření náklonnosti a intimity má hluboké kořeny v dějinách lidstva. První písemné zmínky o polibku se objevují v různých raných civilizacích; v egyptské básni z období Nové říše (16–11 století př. n. l.), v sumerské básni z období zhruba 2 000 let př. n. l., i v indických védách – liturgických textech – z 15. století př. n. l. Již ve starověku tak bylo líbání spojeno s láskou i erotikou.
Antropologové se však domnívají, že tradice polibku se vyvíjela v různých kulturách samostatně, byť ne v každé kultuře jsou polibky běžné. Na čem se ale antropologové shodují, je, že romantický polibek není pouhým instinktem, nýbrž naučené chování. Samotný původ kontaktu rtů mezi jedinci je totiž doposud neobjasněný a stále se zkoumá.
Některé teorie o jeho vzniku zahrnují evoluční kořeny z chování primátů, kteří pomocí úst ošetřují srst svým druhům nebo předžvýkávají potravu pro potomky. Zvláštní praxe se pak objevuje u šimpanzů, kteří k uklidnění situace po konfliktech nebo pro posílení sociálních vazeb líbají jeden druhého na rty. S jinou, avšak též zajímavou teorií, pracuje jedna z nejnovějších studií, publikovaná ke konci roku 2025. V ní vědci odhadují, že se polibek vyvinul před 21,5 až 16,9 miliony let u společného předka lidí a opic.
Jak se polibek měnil v dějinách
Již v nejstarších evropských pramenech nalezneme zmínku o polibku: V Homérově Ilias z 8. století př. n. l. poslední trojský král Priamos líbá Achillovi ruku a prosí ho o návrat ostatků jeho syna. První řecký historik Hérodotos z Halikarnássu (5. století př. n. l) zase popisuje zvyk Peršanů, kteří se polibkem na rty či na tvář vítali mezi sebou.
V antickém Římě, který položil spolu s Řeckem základy evropské tradice, byl polibek sofistikovaně klasifikován. Římané používali tři slova pro polibek, každé s trochu jiným významem: osculum – polibek na tvář nebo ruku jako projev respektu, basium – polibek na zavřené rty mezi příbuznými a suavium – vášnivý polibek dvou milenců. I v První knize Mojžíšově – Genesis, se vyskytují zmínky polibku.
I středověká kultura neopomenula význam polibku. V artušovských legendách i v Písni o Rolandovi z 11. století se vyskytuje motiv polibku jako náznak hlubokého přátelství, citu či respektu k druhému. V jiné artušovské legendě má zase polibek schopnost zlomit zlou kletbu nad ostatními. Polibkem se mimo jiné stvrzoval i lenní slib rytíře vůči králi, který měl symbolizovat oddanost a loajalitu.
Krom těchto spíše symbolických a formálních polibků se ale udržel i polibek romantický. Lidé si dávali polibek na rty již od zmíněného starověku až dodnes, a tak i přes středověk a novověk byl polibek symbolem lásky, intimity, náklonnosti a dalších krásných pocitů k jiné osobě.
Od 19. století se začal polibek propisovat i do umění. Vznikaly obrazy, sochy, a další nádherná díla, která v sobě explicitně nesla motiv polibku, který byl doposud, alespoň ten romantický, považován spíše za intimní záležitost. Ve 20. století se pak polibek stal naprosto přijatelným projevem lásky na veřejnosti a stal se jedním z nejpopulárnějších motivů v kinematografii.
Moderní trend
V 19. století se rozvíjely i různé kulturní normy a zvyklosti, které platí v některých regionech dodnes – například polibky na tvář při zdravení. Ve Francii se tomuto zvyku říká la bise, a je dokonce tak rozšířený, že různé francouzské regiony mají variace na tento zvyk, nejčastěji v podobě počtu polibků. V jižní Evropě jsou polibky na tvář naprosto běžné mezi rodinnými příslušníky. I u nás některé rodiny tento zvyk pěstují, byť ještě nepřerostl v národní tradici.
Svatý Valentýn?
Svátek svatého Valentýna, který si dnes připomínáme, je též jedním z modernějších zvyků. Svátek je spojen s mučedníkem Valentýnem. V raně křesťanských pramenech se ale objevuje více osob tohoto jména, zejména kněz z Říma a biskup z Terni, kteří oba měli zemřít ve 3. století během pronásledování křesťanů. O životě a činnosti těchto osob ale dostatek informací nemáme.
Ve středověké Evropě byl následně 14. únor zařazen do liturgického kalendáře jako památka zesnulého mučedníka papežem Gelasiem I. Spojení tohoto data s partnerskou láskou se začalo prosazovat ale až ve 14. století. Básník Geoffrey Chaucer ve skladbě Parlement of Foules spojil den svatého Valentýna s představou, že si ptáci právě v toto období volí své partnery. Tento literární motiv následně přispěl k tomu, že se 14. únor začal chápat jako den milostné volby.
Někteří historici pracují i s hypotézou o přímé návaznosti na římské slavnosti Luperkálie, které se konaly v polovině února. Během těchto slavností se ženy nechaly symbolicky bičovat, aby byly plodné. Tato teorie ale bývá v moderní historiografii hodnocena opatrně. Doklady o kontinuitě mezi některými pohanskými rituály a křesťanskými svátky nejsou totiž jasné, byť víme, že se Gelasius I. pokoušel některé římské zvyky potlačit.
První valentýnka?
Ve vrcholném a pozdním středověku se v Anglii a Francii rozvíjela tradice valentýnek – milostných vzkazů. Dochované dopisy z 15. století dokládají, že si šlechtici i měšťané posílali milostná vyznání označená jako valentýn. Nejstarší známá dochovaná valentýnská báseň pochází z roku 1415 a jejím autorem byl francouzský vévoda Karel Orleánský.
Ve 20. století se svátek postupně etabloval jako významná součást populární kultury v Severní Americe a západní Evropě. Rozvoj reklamy, filmového průmyslu a masových médií přispěl k tomu, že se 14. únor stal neoddělitelným od představy romantické lásky. I k nám do Česka v posledních letech svatý Valentýn doputoval jako atraktivní svátek, který slaví hlavně mladé páry.
Český svátek lásky?
Krom svatého Valentýna se můžeme chlubit ještě jiným svátkem, svátkem ryze českým – 1. májem, dnem zamilovaných. Většina z nás si jistě vybaví první verše Máje Karla Hynka Máchy: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas, které také tento svátek v podstatě zavedly. Před Máchovým dílem totiž žádný taková svátek v českém folkloru neexistoval.
Jak se postupem 19. století stalo Máchovo dílo součástí národního literárního kánonu, romantická představa jarní rozkvétající krajiny a milostného citu byla přijata jako obraz české přírody i citlivosti. Máchův vliv na domácí kulturní tradici tak nelze přecenit.
Od roku 1890 se 1. květen stal také mezinárodním svátkem práce. Dělnické hnutí jej přijalo jako den demonstrací za sociální a pracovní práva. V českých zemích se politické oslavy postupně rozšířily a po roce 1948 získal první máj oficiální charakter, i se svými prvomájovými průvody.
V období socialistického Československa byl 1. květen prezentován především jako Svátek práce. Oficiální ideologie spíše cílila na kolektivní rozměr a politickou manifestaci. Tradice lásky a polibku pod třešní přetrvávala tak spíše v soukromí.
Po sametové revoluci se naštěstí ráz prvního května opět přeměnil spíše na den zamilovaných, byť se stále jedná o den pracovního klidu. Politická funkce tohoto svátku ale naprosto, zdá se, vymizela z povědomí. První máj navíc na rozdíl od svatého Valentýna není stále tak komerční, a jedná se tak opravdu o svátek, na který si vzpomenou oddaní romantici.
Češi tak mají o den lásky více než zbytek světa, a zároveň o další důvod navíc dát svým bližním alespoň o jeden další polibek více.
