Od osvícenských reforem Josefa II. po protekcionistické zabavování luštěnin – české země mají bohatou historii právních kuriozit. Naše dějiny jsou plné zákonů, které dnes působí bizarně, absurdně, diskriminačně či naprosto nelidsky. Mnohé z nich pocházejí z období Rakouského císařství a pozdějšího Rakouska-Uherska i bývalého Československa a protektorátu. Některé z nich dokonce platily až donedávna, či byly nahrazeny jinými zákony v posledním století.
Familiantský zákon
Jedním z nejpřísnějších zásahů do osobní sféry obyvatel byl takzvaný familiantský zákon, jehož základ tvoří dekret císaře Karla VI. z roku 1726 pro Čechy a navazující moravský dekret z roku 1727. Tyto předpisy stanovily pevný maximální počet židovských rodin, které směly v českých zemích legálně existovat.
Oprávnění k pobytu přecházelo pouze na jednoho syna – dědice držitele familiantského čísla. Bez tohoto čísla nebylo možné uzavřít manželství ani založit domácnost. Evidence byla vedena zemskými úřady. V průběhu vlády Marie Terezie – dcery Karla VI., a za Josefa II. – syna Marie Terezie, zasáhla židovské obyvatelstvo vlna nařízení a zákonů, která zásadně měnila jejich postavení ve společnosti.
Většina omezení židovského obyvatelstva byla postupně zrušena v letech po revolučním roce 1848. O jejich zrovnoprávnění se měla postarat březnová ústava z roku 1849, která ale nikdy nevešla v platnost. Židovská populace tak na zrovnoprávnění musela čekat až do začátku roku 1852, kdy vešly v platnost silvestrovské patenty, které zaručovaly alespoň občanskou rovnost před zákonem. Definitivně byl familiantský zákon zrušen až v roce 1859.
Hrdelní řád Marie Terezie
Constitutio Criminalis Theresiana neboli tzv. Tereziána byla druhý trestní zákoník, po tzv. Josefině – trestního zákoníku Josefa I., který sjednotil trestní právo v zemích Koruny české. Vznikl v roce 1768, v době po válkách o rakouské dědictví, v kontextu centralizace, kdy se habsburská vláda snažila sjednotit právo ve svých državách.
Zachovával však mučení jako důkazní prostředek a uznával zločiny jako čarodějnictví, magie, sodomie či rouhání. Popisoval skutkové podstaty, např. čarodějnictví jako pakt s ďáblem, který lze potrestat upálením. Mučení sice bylo reglementováno, ale stále zachováno pro těžké zločiny, s přesným postupem, v jakých případech a jakým způsobem daného zločince mučit.
Roku 1756 mimo jiné došlo pravděpodobně k poslednímu známému čarodějnickému procesu s rolníkem Janem Polákem z Jistebnice. Ten měl údajně obcovat s ďáblem a nakazit místní dobytek. Byl tak podroben mučení, dokud se ke styku s ďáblem nepřiznal. I tento případ měl údajně Marii Terezii inspirovat k sepsání nového zákoníku, který by pravidla tortury jasně vymezil.
Zákoník platil až do roku 1787, kdy Josef II. v rámci svých reforem zrušil mučení jako trest.
Protitulácký zákon
Protitulácký zákon – Vagabundengesetz – byl represivním právním předpisem z období Rakousko-Uherska, který se zaměřoval na potírání tuláctví a osob „práce se štítících“. Jednalo se o zákon č. 108/1873 říšského zákoníku, vydaný Říšskou radou 12. června 1873, který vstoupil v platnost 1. srpna téhož roku. Zákon byl částečně reakcí na hospodářskou krizi po burzovním krachu ve Vídni v roce 1873, která způsobila masivní nezaměstnanost a nárůst sociálních problémů.
Zákon vznikl v době, kdy habsburská monarchie procházela rychlými společenskými změnami po prosincové ústavě z roku 1867, která proklamovala základní občanské svobody, ale zároveň čelila důsledkům industrializace – nezaměstnanosti, masové migraci z venkova do měst a nárůstu kriminality – která na území Rakousko-Uherska právě probíhala. Pro osoby odsouzené za tuláctví pak vznikly takzvané donucovací pracovny – nápravná zařízení, která předcházela pozdějším pracovním táborům, které měly v oblibě totalitní režimy. Institut donucovacích pracoven zanikl až v roce 1950, ale byl nahrazen již zmíněnými pracovními tábory.
Zákon o zabavování dovezených luštěnin
Tento na první pohled bizarní zákon je ve skutečnosti nařízením vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, č. 125/1919 Sb. z. a n., o úpravě obchodu obilím, mlýnskými výrobky, rýží a luštěninami cizozemského původu.
Toto nařízení vzniklo v poválečném období takzvané první republiky, kdy nově vzniklý stát čelil hospodářské nestabilitě, nedostatku potravin a nutnosti chránit domácí trh před levnými dovozy po první světové válce. Nařízení navazovalo na starší rakousko-uherská opatření z let 1916 a 1917, která umožňovala státu regulovat hospodářství v časech nouze.
Nařízení přetrvalo jako legislativní balast až do 21. století, kdy bylo formálně zrušeno zákonem č. 276/2023 Sb., o zrušení obsoletních právních předpisů.
Náhubkový zákon
Náhubkový zákon byl dalším kontroverzním právním předpisem z období první republiky. Jednalo se o zákon č. 124/1924 Sb., který novelizoval původní zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Tento předpis byl reakcí na politickou nestabilitu mladé republiky a byl vydán 27. června 1924, s platností od téhož roku. Novela se zaměřovala na ochranu republiky před protistátními aktivitami, včetně rouhání, urážky republiky nebo podněcování k nepokojům.
Novela zahrnovala i omezení tisku a veřejných projevů v případě, že by i tisk podněcoval k protistátní činnosti. To státu umožňovalo stíhání za kritiku vlády. Přesné znění se zaměřovalo na prevenci „protiprávních“ projevů, ale v praxi sloužilo k cenzuře, byť ta byla oficiálně zrušena již v roce 1848.
Zákon vznikl v době politické krize po atentátu na ministra financí Aloise Rašína 5. ledna 1923, který provedl mladý komunista. To vyvolalo strach z extremismu a vedlo k rychlému přijetí původního zákona v březnu 1923. Novela z roku 1924 pak reagovala na pokračující nepokoje a snahy o posílení státní kontroly nad veřejným diskurzem v meziválečném období, kdy republika čelila ekonomickým problémům a politickému napětí.
Zákon na ochranu republiky byl nahrazen v roce 1948 zákonem na ochranu lidově demokratické republiky, který byl záhy v roce 1950 nahrazen novým trestním zákonem. V principu se ale jednalo o ten stejný nástroj, jak ovládat veřejný prostor.
Stanné právo
Stanné právo v Protektorátu Čechy a Morava představovalo nástroj nacistického teroru během druhé světové války, který umožňoval rychlé a svévolné soudní procesy, v podstatě s jakýmkoliv trestem. Po obsazení českých zemí v březnu 1939 a vytvoření protektorátu bylo stanné právo vyhlášeno dvakrát, přičemž sloužilo k potlačení domácího odboje, zajištění hospodářské produkce pro německou válečnou mašinérii a posílení germanizace území.
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který nastoupil do úřadu 27. září 1941, jej využil jako klíčový mechanismus pro zastrašení českého obyvatelstva a likvidaci odporu. Tento výjimečný stav umožňoval stanným soudům – Standgericht vynášet rozsudky bez standardních právních záruk – obviněný se například ani nemusel před soudem ukázat, aby byl odsouzen.
První stanné právo bylo vyhlášeno 28. září 1941 v poledne na většině území protektorátu, konkrétně v oblastech pod správou takzvaných oberlandrátů – úřadů okupační správy protektorátu. První stanné právo vydrželo až do 20. ledna 1942 a umožňovalo stanným soudům vykonávat pouze tři rozsudky – osvobození, které se dělo minimálně, trest smrti, který se vykonával ihned, a předání gestapu neboli odeslání do koncentračního tábora s nálepkou „návrat nežádoucí“. Během platnosti prvního stanného práva byly popraveny stovky lidí a tisíce odeslány do koncentračních táborů.
Druhé stanné právo neboli heydrichiáda následovala po úspěšném atentátu na Heydricha 27. května 1942, který následně zemřel 4. června téhož roku. Vyhlášeno bylo okamžitě po atentátu a trvalo až do července 1942, přičemž bylo ještě krvavější než první. Nacisté provedli odvetné akce, včetně vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků. Nastaly masové popravy v pražských Kobylisích a deportace tisíců Čechů, včetně dětí, do koncentračních táborů.
