Incident s norskou raketou se odehrál 25. ledna 1995, tedy necelé čtyři roky po zdánlivém ukončení studené války. 90. léta byla přesto poznamenána přetrvávající nedůvěrou mezi Ruskem a Západem. Zejména pak v ruské armádě, která si zachovávala vysokou míru ostražitosti vůči Spojeným státům americkým a Severoatlantické alianci (NATO).
Tradičně se konec studené války vyznačuje rozpadem Sovětského svazu v roce 1991, ale jaderné arzenály obou stran zůstaly téměř nedotčené a systémy včasného varování fungovaly na plné obrátky. Rusko pod vedením prezidenta Borise Jelcina čelilo vnitřním politickým turbulencím, ekonomickým problémům a obavám z expanze NATO na východ.
Vědecký pokus
Samotný raketový incident souvisel s vědeckým výzkumem. Norsko, ve spolupráci se Spojenými státy, plánovalo vypuštění sondážní rakety typu Black Brant XII z raketového střediska Andøya Space na severozápadním pobřeží Norska.
Raketa Black Brant XII byla navržena pro studium polární záře nad souostrovím Svalbard. Jedná se o čtyřstupňovou raketu, se schopností dosáhnout výšky až 1453 kilometrů, což z ní činí populární nástroj pro atmosférický výzkum i dodnes.
Shodou okolností ale trajektorie rakety vedla severním směrem přes vzdušný koridor, který se shodoval s potenciálními trasami amerických jaderných raket typu Minuteman III, kdyby byly vyslány z americké Dakoty do Moskvy.
Před vypuštěním byla provedena standardní upozornění.
Norská a americká strana informovaly asi třicet zemí, včetně Ruska, o plánovaném experimentu. Oznámení bylo odesláno norskému ministerstvu zahraničí 21. prosince 1994, s plánovaným datem startu mezi 15. lednem a 10. únorem 1995. Ruské ministerstvo zahraničí zprávu obdrželo, ale kvůli byrokratické chybě se nedostala k ruskému generálnímu štábu ani k vojenským jednotkám zodpovědným za systémy včasného varování.
(Ne)ojedinělý případ
Tento případ překvapivě nebyl zcela ojedinělý. Studená válka byla plná planých poplachů, a to obzvláště z hlediska atomové hrozby. Mezi další nejznámější incidenty patří například sovětský falešný raketový poplach z roku 1983, kdy poručík Stanislav Petrov správně identifikoval chybu systému včasného varování Oko a zabránil jadernému úderu. I v tomto případě sovětský systém zachytil hned několik stop amerických jaderných raket Minuteman, které ale nikdy nebyly vyslány směrem na Moskvu. Petrov se tak rozhodl na upozornění nereagovat, a tím pravděpodobně zabránil atomové válce. Incident z roku 1955 je nicméně jediný, který vedl k aktivaci ruského jaderného kufříku.
Den startu
Ráno 25. ledna 1995 bylo v severním Norsku jasné počasí, ideální pro pozorování polární záře. Tým norských a amerických vědců zahájil start rakety z Andøya Space v 6:24 hodin místního času. Raketa byla vybavena vědeckými přístroji pro měření ionosféry a magnetosféry Země, s cílem shromáždit data o interakcích slunečního větru s atmosférou. Její čtyřstupňová konstrukce umožňovala jednotlivým dílům – stupňům – rakety se postupně oddělit. Proto byla maximální výška rakety tak vysoká a srovnatelná s mezikontinentálními balistickými raketami.
Ruské radarové systémy včasného varování zachytily start okamžitě. Konkrétně radarová stanice v Olenegorsku v Murmanské oblasti na severozápadě Ruska detekovala rychle se pohybující objekt nad Barentsovým mořem. Kromě letové výšky podobné raketě Minuteman však pro operátory vypadal objekt i jako americká jaderná raketa Trident II, která by mohla být vypuštěna z ponorky v Barentsově moři a dosáhnout Moskvy během 10 minut.
Moskva měla dle protokolů rámec stejných 10 minut na odvetnou reakci. 8 z nich strávili Rusové kalkulací dráhy rakety a rozhodování, zdali využít své atomové zbraně. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin byl okamžitě informován a aktivoval svůj jaderný kufřík – systém Cheget, který umožnil přímé spojení s jadernými silami. Byl to první a jediný známý případ, kdy byl takový systém aktivován v reakci na potenciální útok.
Jaderný kufřík – konečné řešení?
Jaderný kufřík má často pověst konečného kroku v eskalaci jaderného konfliktu. Ve skutečnosti se pouze jedná o komunikační nástroj, který spojí držitele kufříku – prezidenta atomové mocnosti – s vrchním velením jaderných sil. Nejedná se tak o žádné odpalovací zařízení či pomyslné červené tlačítko.
Ruský systém Cheget byl vyvíjen v průběhu 80. let pod administrativou Jurije Andropova. Poprvé byl k dispozici de facto poslednímu Generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi. Od jeho dob má nukleární kufřík k dispozici vrchní velitel ruské armády (dnes prezident Ruska), ministr obrany a náčelník Generálního štábu.
Jakmile byla trajektorie rakety potvrzena, alarm byl odvolán. Raketa dopadla podle plánu po 24 minutách letu, bez jakéhokoli poškození. Ruské velení se uklidnilo, když si uvědomilo, že jde o vědecký start, o kterém měli být informováni. Incident však vyvolal okamžité otázky o komunikaci. Ruské veřejnosti nebyla vydána žádná varování – incident byl oznámen v médiích až o týden později.
