Komentář
Jen pro dokreslení k otázce Íránu – neuvěřitelné se stalo skutečností.
Libanonská vláda oficiálně vyhostila íránského velvyslance, zemi musí odpustit nejpozději do 29. března. A nejen to, Bejrút znovu zavedl vízovou povinnost pro íránské občany a rozhodl, že kdokoliv identifikovaný jako člen íránských revolučních gard bude z Libanonu vyhoštěn.
Kdo trochu sleduje Blízký východ ví, že tohle je konec jedné éry, která započala možná před několika desítkami let.
2. března zaútočil Hizballáh na Izrael jako pomstu za zabití ajatolláha Chameneího a přivolal tím rozsáhlou izraelskou odvetnou operaci. Jenže ten útok Hizballáhu byl bez souhlasu libanonské vlády (což doposud nikdy nevadilo) ovšem nyní libanonský premiér Nawaf Salam otevřeně řekl, že za útokem stojí íránské revoluční gardy a operace byla řízena přímo z prostor íránského velvyslanectví v Bejrútu (což doposud taky nikdy nevadilo).
Salam tak řekl, že íránský diplomat byl de facto krytím pro vojenskou operaci, která Libanon stahuje do války, do které vstoupit nechtěl. Před pár dny se již na adresu „cizí moci“, která zatahuje Libanon do války vyjádřil a řekl, že státní armáda se nyní bude snažit získat kontrolu nad celým územím země, což v překladu znamená, že Hizballah je zásadně oslaben. Zároveň řekl, že je připraven okamžitě zahájit jednání s Izraelem.
Libanon nikdy nebyl íránský spojenec jako celek. Je to stát s konfesionálním systémem, kde je moc ústavně rozdělena mezi křesťany, sunnitské muslimy a šíity, ale Írán ho po desetiletí používal přes Hizballáh jako páčidlo bez ohledu na to, co to stojí samotné Libanonce.
Kdy to přesně začalo je těžké stanovit. I kdyby bombový útok na americká kasárna v Bejrútu v roce 1983 nebyl práce íránských gard, tak nejpozději vražda premiéra Harírího v roce 2005, v které měl prsty Hizballáh uvrhla zemi do politické krize na roky. Obětí běsnění Íránem podporovaného Hizballáhu se pak stali i novinář Samir Kassir, politik George Hawi, poslanec Gebran Tuení, ministr Pierre Gemayel, poslanci Walid Eido a Antoine Ghanem atd. Výsledkem byla následná válka v roce 2006, která byla rozpoutána Hizballáhem opět bez souhlasu vlády. Ta byla zastavena rezolucí OSN, která mimo jiné již potřetí v pořadí znovu požadovala odzbrojení Hizballáhu, k čemuž se ale opět nikdo neodhodlal.
V neposlední řadě můžeme zmínit výbuch v bejrútském přístavu v roce 2020, který zabil 218 lidí a zničil půl města diky amoniáku, který Hizballáh skladoval v přístavních skladech.
Libanonská společnost tu cenu platila mlčky, částečně proto, že politici byli prakticky bezzubí, částečně proto, že Hizballáh poskytoval sociální služby, které stát nedokázal zajistit.
Státy Zálivu podmínily návrat své hospodářské podpory právě odzbrojením Hizballáhu jako důkazu, že íránský vliv skončil, ale odvahu ani sílu k tomu libanonská vláda nikdy neměla. Jediné, co drží hospodářství Libanonu nad vodou, je, že ca 800 tisíc Libanonců pracuje ve státech Zálivu a posílá domů každý rok přes ca 4 miliardy dolarů.
Nová vláda prezidenta Aouna a premiéra Salama dostala po volbách jasný mandát – průzkum z ledna 2026 ukázal, že 73 procent Libanonců podporuje odzbrojení Hizballáhu.
Vyhoštění íránského velvyslance je nejsilnější diplomatický signál za posledních několik desetiletí. Hizballáh ho okamžitě odsoudil jako „nezodpovědný a zavrženíhodný“, což samo o sobě říká vše.
Na obrázku (výše) libanonský premiér Salam, který má buď opravdu „odvahu“, nebo – a to je pravděpodobnější – je situace na Blízkém východě už poměrně jasná.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
