Manželé Petra a Libor stojí za originální a dnes už poměrně vzácnou výrobou tradičních látkových loutek s dřevěným vahadlem. Specializují se především na zvířata – od jezevčíků až po kouzelné jednorožce nebo draky. Jejich loutky zaznamenaly úspěch po celé Evropě, v Americe i v Austrálii. V pestré nabídce si totiž svého favorita vybere každý, od malých dětí až po seniory. V rozhovoru se dozvíte, z jakých materiálů loutky Pepino Puppets vznikají, jak probíhá jejich výroba a které modely byly pro tvůrce zatím nejnáročnější.
Dnes je značka Pepino Puppets spojená s desítkami zvířat, ale všechno začalo jedním jezevčíkem. Přiblížíte nám příběh této loutky, od které se vaše tvorba odvíjí?
Petra Olšaníková: Když bylo našemu synovi Josefovi – přezdíváme mu Pepino – asi osm let, moc si přál psa. Tehdy jsme bydleli v Londýně v pronajatém bytě a pořízení živého zvířete nepřipadalo v úvahu. Chtěli jsme mu udělat radost aspoň hračkou, která by se hýbala, byla na vodítku a on s ní mohl chodit na procházky.
Zdálo se to jako snadný úkol, ale opak byl pravdou. Buď šlo o pejsky na baterky z plastu, nebo o klasické plyšáky. Tehdy manžela napadlo, že zkusí vyrobit jednoduchou loutku. Vzpomněl si totiž na svá studentská léta v Praze, kdy si podobnou výrobou přivydělával. A tak vznikl Pepino. Jméno mu dal syn – prý proto, že ho dokáže vyslovit každý a k pejskovi se prostě hodí.
Zvažovali jsme i koupi loutky, ale všechno, co jsme tehdy našli, byly buď prstoví maňásci, nebo složité divadelní marionety, které se pro dítě velmi těžko ovládaly.
Povedlo se to tehdy hned na první pokus?
Libor Olšaník: Protože jsem už nějaké zkušenosti měl a věděl jsem, z čeho vycházet, nebyl to úplný krok do neznáma. Povedlo se to asi na třetí pokus.
Petra: A hned jsme věděli, že to bude jezevčík. Máme je rádi a díky dlouhému tělu, krátkým nohám a klopeným uším jsou okamžitě rozpoznatelní.
Jak jste se od jedné hračky pro syna dostali k vlastní výrobě?
Petra: Po prvním Pepinovi se nejdřív nic nedělo. Jenže když jsme s ním chodili ven a potkávali známé, začaly chodit prosby, jestli bychom pejska nevyrobili i pro jejich děti nebo jako dárek.
Libor: Postupně se přidávaly nápady na další zvířata – koně, kočky nebo jednorožce. Záleželo na tom, co měl kdo rád.
Petra: Co se týče materiálů, zpočátku jsme používali hlavně plátno. K sametu jsme se dostali až později. Narazili jsme na něj náhodou a okouzlil nás svou jemností, pevností i tím, že se lépe udržuje. Na druhou stranu se na plátno lépe malovalo. Prvních pár let jsem všechny loutky malovala výhradně ručně, což je na sametu mnohem těžší. Dnes už používáme sítotisk, který proces urychlil.
Takže volba materiálu je pro výsledek klíčová…
Stává se vám, že materiál nesplňuje vaše nároky?
Petra: Máme už prověřené dodavatele, takže se to moc nestává. Spíš jde o to, že materiál je někdy nevhodný. Pro naše loutky se nehodí strečové, lesklé látky nebo příliš umělá vlákna. I u vlny si potrpíme na vysoký podíl přírodní složky.
Loutka se ale skládá z mnoha částí.
Libor: Látka dominuje, ale bez vlny a plsti by to nešlo. Z vlny děláme krky, nohy, hřívy i srst. A tlapky jsou, jak už bylo řečeno, z poctivého dřeva z Proseče.
Jak vypadá samotný proces výroby? V dnešní době je taková ruční práce skoro unikát.
Petra: Začínáme sítotiskem obličeje, případně i tělíčka, pokud jde o vzorovaná zvířata jako zebry nebo žirafy. Pak Libor stříhá a šije na stroji. On je ten, kdo tvoří prototypy. Já pak loutkám vdechuji charakter – dělám oči, čumáčky, uši a ladím barvy.
Následuje vycpávání a třídění. K hlavám přišíváme krky, hřívy nebo rohy. Manžel namotává ocásky a nohy. Poslední fází je kompletace – přišití knoflíků a zavěšení na vahadlo.
Z čeho tvoříte kostru, aby zvířátko drželo tvar?
Libor: Naše loutky jsou v jádru textilní hračky. Díky pevnému sametu a výplni z recyklovaného dutého vlákna drží tvar samy o sobě. Nohy a krk jsou pletené z vlny, což zajišťuje skvělý pohyb. Celé se to ovládá dřevěným vahadlem a dvěma šňůrkami.
Od jezevčíka k jednorožcům je to docela skok. Jak vznikl tento nápad?
Libor: Nejdřív byl obyčejný koník. Pak ale dceři byly asi čtyři roky a zeptala se mě: „Tati, proč nemá roh? Já bych chtěla jednorožce.“ Nejdřív jsem se toho lekl, ale začali jsme experimentovat a vznikla dnešní podoba. Drak je zase moje srdeční záležitost – jako malému klukovi by se mi hrozně líbil. Je to loutka pro starší děti nebo dospělé, má složitější vedení na více provázcích.
Petra: Jednorožec musel být růžový se zlatými detaily. Povedl se tak, že se z něj stal náš největší bestseller, který v prodeji překonal i Pepina.
Libor: Je vážně fajn vidět drsného motorkáře, který jde kolem našeho stánku, uvidí loutky, najednou „roztaje“, usměje se a začne si s nimi hrát.
Existuje mnoho druhů loutek. V čem je ta vaše specifická?
Libor: Třeba klasická marioneta na nitích je tu s námi od starého Egypta. V 18. a 19. století bylo Česko loutkářskou velmocí. Jenže klasické marionety mají hodně tenkých nití, které se hrozně rády zamotávají. Práce s nimi vyžaduje cvik, učí se to na školách. Naše loutka je sice také marioneta, ale má jen dvě silné šňůry. Díky tomu si s ní mohou hrát děti už od tří let, aniž by se jim z loutky stal jeden velký uzel.
Vyrobili jste někdy i nějakou nadrozměrnou loutku?
Libor: Ano, dělali jsme „dobrého ducha“, který měl 70 centimetrů. Teď zrovna pracujeme na metrových loutkách čtyř lidských postav pro takzvané „choďáky“ (velké loutky, které mají nohy připevněné k nohám loutkáře).
Je výroba lidí těžší než u zvířat?
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
