Vítejte v Istanbulu,
městě příběhů lásky a poezie, které ožívají skrze osmanskou kulturu a jsou vepsány do dlažebních kostek starých ulic.
Nevstupujete jen do města, ale do příběhu, který se rozevírá s každým dalším krokem.
První zastávkou je náměstí Sultána Ahmeta, křižovatka turistů i obchodníků, hlasů i vůní. „Jen přistupte blíže,“ volají od stánků s vonícím pečivem a opraženými kaštany, zatímco vzduch je prosycen kořením, sladkostí i sluncem.
Půjdete keři lemovanými cestičkami k fontáně před Hagia Sofii, kdysi chrámem, později mešitou, zůstala osamoceným svědkem pádu i zrození říší. Naproti ní stojí Modrá Mešita, jejíž minarety se dotýkají nebe, jako by chtěly vyprávět příběhy tomu, kdo naslouchá.
Zpomalíte krok. Hluk náměstí se vzdálí a světlo, které proniká dovnitř skrze okna, se v jemných paprscích vrací zpět, jako ozvěna minulosti.
Zlatá mřížka v okně mešity dělí můj svět, minulost zůstává v tmavých stínech, přítomnost září světlem zlacených rakví uvnitř.
Uvnitř se čas láme. Zbytky křesťanství, staré malby v Hagia Sofii, jsou dnes už jen tichou památkou, zastíněnou islámskými znaky, které dobyly Byzantský svět. V překladu Boží moudrost, není Hagia Sofia jen jménem, ale i symbolem, tichým sporem dvou světů, které se tu setkaly a nikdy zcela nezmizely. V tom zvláštním napětí, mezi tichem a ozvěnou modliteb, se rodí slova.
Minarety Hagia Sofie šeptají s ptáky
vysoko v nebi o naší vášni, o duších
spletených v lásce.
Když znovu vyjdete ven, svět se zdá být ostřejší.
Na rohu náměstí stojí nenápadná cedule, která ukazuje ke stezce do sultánského ráje, paláce Topkapi. Cesta vede stínem stromů a tichem zdí, které kdysi ukrývaly tajemství dvora.
Brány paláce se tiše otevírají jako mé
srdce, tobě, můj drahý.
Procházíte harémem, kde se kdysi kroky žen ztrácely v ozvěnách chodeb.
Stejně jako Roxolana kráčela za svým sultánem, i vy cítíte jejich duše spletené v lásce. Na terase, kde se palác otevírá světu, mi naslouchá vítr. Opřená o zábradlí šeptám:
Ach má lásko, ty jsi mé světlo,
má měsíční tvář,
můj nejmilovanější Sultáne
Istanbul ale nekončí zdmi paláců. Pokračuje dál v kopcích, v uličkách, v pohledech, které se ztrácejí v dálce.
Když se vydáte dolů od Modré mešity k vodám Bosporu, město se začne pomalu rozplývat. Ulice ustupují vlnám a hlasy se mění v šumění vody. A čím blíž jste k Galatské věži, tím víc se zdá, že vám uniká jako sen, který si nedokážete uchovat.
Galatská věž se tyčí nad městem jako strážce nevyřčených slov. Je naplněna srdcem křehkých básníků, kteří osaměle hledí do vln Marmarského moře a čekají až jejich myšlenky někdo zachytí.
Dle legendy jsou milenci, kteří společně vystoupí na Galatskou věž, předurčeni k tomu, aby své životy spojili v jedno.
A když ji necháte za sebou, město se znovu změní. Cesta klesá dolů, vzduch je vlhčí a blíž se ozývá voda než hlasy lidí.
Sedíte na břehu Bosporu a chaos světa kolem vás se vzdaluje.
Lesknoucí se vlny, poseté v záři hvězd,
zůstaly navždy vepsané v mé paměti.
Seděli jsme na ošoupaných lavičkách u
Bosporského nábřeží.
Tvé jemné líce spočívaly v mých
dlaních, tiché dotyky zamilovaných, jež
se bojí, že procitnou ze snu.
Kéž by se čas tehdy zastavil.
Před vaším odjezdem se nezapomeňte vydat na vodu. Malá loďka vás odnese dál od břehu, kde město ztrácí své ostré hrany a mění se v obrys, v iluzi. Jen tak se přiblížíte k Panenské věži – majáku, který osamoceně stojí uprostřed vln a tiše svítí na dálku své lásce.
A až dorazíte k červenému mostu v dáli, samotnému začátku Istanbulu, tam, kde se setkává voda s nebem, zůstává jen jediné:
Ó Sultáne mého srdce, v tvém objetí se má duše vine jako slunečnice za sluncem.
