Upozornění: Tento článek byl publikován v roce 2023. Některé informace již nemusejí být aktuální.
„Ona vždycky říká, že fotoaparát si našel mě, ne naopak,“ říká fotograf Kurt Moser o své spolupracovnici Barbaře Holzknechtové. „Tenhle projekt je víc než práce a víc než projekt. Pro nás je to životní styl.“
Svůj ambrotypický fotoaparát – neohrabaný, zachráněný kus z roku 1907, větší než člověk – objevil Moser při návštěvě fotografického studia v Miláně, kam přijel hledat díly k historickým přístrojům. Sháněl tehdy mosazné objektivy. Když dorazil, pozvali ho na kávu a ukázali mu, co mají. Mosazné objektivy tehdy nenašel, ale cestou ven zahlédl pod zaprášenou dekou „obrovský, nádherný dřevěný měch“ a pomyslel si, že je to ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl. Koupil ho na místě a odvezl domů.
„Bylo to rozhodnutí srdcem,“ říká sedmapadesátiletý Moser pro Epoch Times. „Opravdu jsem vůbec netušil, co s tím fotoaparátem budu dělat.“
Čas tu hraje jinou roli
Zavolal Holzknechtové a řekl jí, že chce, aby se ambrotypie stala jeho dalším projektem. „Ty ses úplně zbláznil,“ odpověděla. „Zapomeň na to, tohle nikdy nebude fungovat.“ Moser však trval na svém. Našel novou vášeň, ačkoli její zvládnutí nemělo být snadné. Ani levné.
Moser vyrůstal v horách severní Itálie a 30 let pracoval jako kameraman pro mezinárodní televizní společnosti. Natáčel dokumenty, jezdil do válečných oblastí a cestoval po světě. Akce zažil dost. Nyní se vrátil domů do Bolzana, aby zvolnil tempo. Ambrotypie – prapůvodní kořen fotografie z roku 1850 – mu v tom měla pomoci.
Ve srovnání se světem digitálních fotoaparátů hraje čas v ambrotypii zcela jinou roli. Vytvořit jednu jedinou „mokrou“ desku trvá celý den – těžké černé sklo o rozměrech 61 × 61 centimetrů si musejí objednávat z Čech. Na rozdíl od filmu ambrotypie nevytváří negativy, které by bylo možné kopírovat, ale jedinečné přímé pozitivy. Zvláštností je, že „vidí“ ultrafialové vlnové délky, které jsou lidskému oku neviditelné. Výsledky jsou neopakovatelné.
Fotografové se chystali vydat na zakázku do italských Dolomit. Chtěli přestavět dodávku na mobilní temnou komoru, zajet do drsné krajiny a zachytit jedinečná panoramata. Chtěli také fotografovat záhadné lidi, kteří tam žijí – ty, kdo strávili celý život vysoko v horách, nikdy neviděli město a nepoužívali chytrý telefon. A celou tuto práci chtěli vytvořit technikou ambrotypie. Nejprve se ji ale museli naučit.
Neúprosný proces
Aby Moser zvládl neúprosný proces ambrotypie, musel si doplnit znalosti chemie. Postup je náročný: každá deska se musí pokrýt éterovo-alkoholovou emulzí obsahující různé soli a poté ponořit do roztoku práškového dusičnanu stříbrného v destilované vodě. Tím se stává světlocitlivou. Klíčový je čas, protože pokud deska zaschne, je nepoužitelná. Poté se vloží do kazety a okamžitě exponuje. Scéna – model, kompozice i osvětlení – musí být připravena dlouho před tímto rozhodujícím okamžikem.
Aby toho nebylo málo, expozici nelze nijak přesně změřit, i když několik předběžných zkoušek pomáhá fotografům odhadovat. Obvykle stačí 10 až 20 sekund, ale člověk si nikdy nemůže být jistý, protože světelné podmínky se neustále mění. Expozice mokrých desek je navíc mimořádně citlivá a snímek může zničit i změna teploty o jediný stupeň. Proto „žádné dvě fotografie nejsou stejné, to je naprosto vyloučené“, říká Moser. „Je to jedinečný kus, který nelze udělat dvakrát.“
Křivka učení byla strmá a náklady odrazující. Docházelo k přízračně podivným nehodám; někdy trvalo celé dny, než vznikl jediný obraz. Dnes, po téměř osmi letech, proces zvládají, Moser však přiznává, že učení nikdy nekončí: „Pořád se učíte něco nového, zapíšete si to a příště už to máte v hlavě.“
Dnes má dvojice svůj ateliér Lightcatchers, kde uchovává velké specializované vybavení a také vyučuje. Vystavují v Lumen Museum of Mountain Photography, které leží ve výšce přes 2 000 metrů, kde lze obdivovat jedinečné fotografie Dolomit a jejich vzácných obyvatel.
Mistři chytání světla
Moserovy ambrotypie nahlížejí do duší portrétovaných způsobem, jakým to moderní fotoaparáty nedokážou. Na rozdíl od chytrých telefonů či digitálních fotoaparátů, které pořídí snímek ve zlomku vteřiny, musí jeho modely zůstat velmi dlouho téměř nehybné. „Úsměv neudržíte 20 sekund, vypadalo by to úplně hloupě,“ říká. Ambrotypie člověka nutí zpomalit a být přítomen. „Nesnažíte se stavět do nějakých zvláštních póz, jak to ve fotografii obvykle lidé dělají,“ uvedl. „A tak z toho vyjde něco velmi, velmi upřímného.“
Někteří říkají, že všechny jeho portréty vypadají tak vážně. Právě proto.
Během fotografování tráví portrétovaní ve studiu celý den. Za tichého jazzu jsou ponecháni sami sobě a požádáni, aby si nehráli s telefony. Většině lidí z města není příjemné „žít v přítomnosti“, odpojeni od přístrojů, říká Moser. Ambrotypie tak sahá k člověku ukrytému pod fasádou sociálních sítí.
Obyvatelé Dolomit mezitím čas ovládli. Moser fotografoval třiadevadesátiletého Muche, který tam prožil celý život. Muche se zadíval na hotový portrét. „Víte co?“ zeptal se Mosera. „Vaše fotografie nelžou.“
„To pro mě bylo něco… páni,“ svěřil se fotograf. „Dokonale pochopil podstatu této fotografie. Byl to horský sedlák, víte, ne filozof ani spisovatel.“
V těchto portrétech ambrotypie znovu ukazuje svou zvláštní nesourodost. Kvůli malé hloubce ostrosti a slabé kontrole nad zaostřením působí oči jasně a ostře, zatímco uši, vlasy i pozadí jsou měkké. Vzniká tak typický trojrozměrný efekt. Neviditelné ultrafialové světlo způsobuje, že povrchy vypadají zvláštně posunutě. Ambrotypie jako skutečný solitér drží fotografy nohama na zemi – zvláště v době digitální přesycenosti a umělé inteligence.
„Když se podíváte na portrét, který vytvoříte, dokážete v něm číst duši člověka,“ řekl Moser. „Je to něco, co podle mě AI neumí.“
Prodírat se třeskutě studenými horami v mobilní temné komoře není o nic snazší než dřív. Ani samotný proces dnes není o nic méně neúprosný. Moser, který je dnes daleko od zakázek, při nichž pořizoval 5 000 záběrů najednou, vysvětluje, co ho stále nutí vstávat ve čtyři ráno, aby připravil chemikálie pro jedinou expozici, která se nakonec nemusí podařit: chce to „opravdu hodně vášně“.
Podělte se s námi o své příběhy na adrese namety@epochtimes.cz a pokračujte v každodenní dávce inspirace přihlášením k odběru newsletteru na www.epochtimes.cz/newsletter.
–ete–
