NASA spustila ambiciózní záchrannou misi pro observatoř Neil Gehrels Swift, která po více než 21 letech služby hrozila nekontrolovaným pádem do atmosféry. Robotická loď LINK od společnosti Katalyst Space má observatoř zachytit a vynést na vyšší orbitu a prodloužit tak její životnost.
21 let služby
Agentura vypustila observatoř Neil Gehrels Swift, původně známou jako Swift Gamma-Ray Burst Explorer, 20. listopadu 2004 prostřednictvím nosné rakety Delta II z Cape Canaveral. Jde o společný projekt NASA, Penn State University a mezinárodních partnerů z Velké Británie a Itálie. Cílem mise byl především výzkum gama záblesků – nejmocnějších explozí ve vesmíru od Velkého třesku. Tyto události trvají od milisekund po stovky sekund a pocházejí z extrémních kosmických jevů, jako je kolaps masivních hvězd nebo splynutí neutronových hvězd.
Observatoř Swift disponuje třemi hlavními přístroji, které pracují v koordinaci: širokoúhlým detektorem BAT (Burst Alert Telescope) pro detekci gama záření v rozsahu 15–150 keV, rentgenovým teleskopem XRT (X-ray Telescope) pro detailní rentgenové pozorování a ultrafialovým optickým teleskopem UVOT (Ultraviolet/Optical Telescope) pro ultrafialové a optické spektrum. Díky autonomnímu systému rychlého přeorientování dokáže observatoř zamířit na cíl během několika sekund po detekci záblesku a poskytnout analýzu v reálném čase.
Přestože jsou vědecké přístroje observatoře stále v dobrém technickém stavu, Swift začal v posledních letech čelit kritickému problému. Družice obíhá na nízké oběžné dráze Země a na rozdíl od modernějších aparátů nedisponuje vlastním pohonným systémem ani tryskami, které by umožňovaly korekci výšky dráhy. Původně byl Swift naveden na oběžnou dráhu ve výšce přibližně 600 kilometrů nad povrchem. Na satelit však působí nepatrný, ale neustálý odpor horních vrstev zemské atmosféry.
Tento přirozený pokles dráhy dramaticky urychlil nedávný nárůst solární aktivity. Silné sluneční bouře v probíhajícím solárním cyklu způsobily zahřátí a expanzi horních vrstev atmosféry směrem do vesmíru. Tím se hustota prostředí, kterým Swift prolétá, výrazně zvýšila, což vyvolalo silnější aerodynamický odpor. V první polovině roku 2026 tak observatoř klesla na kritickou výšku kolem 360 kilometrů.
Nestandardní řešení
Podle zpráv NASA by bez vnějšího zásahu družice nekontrolovaně vstoupila do hustých vrstev atmosféry a shořela již v říjnu 2026. Pokud by výška oběžné dráhy klesla pod 300 kilometrů, hustota atmosféry by byla natolik vysoká, že by jakýkoliv pokus o záchranu z technických důvodů selhal. Tým z Pensylvánské státní univerzity proto dočasně omezil běžná vědecká pozorování, aby maximalizoval pravděpodobnost úspěchu nadcházejícího manévru a udržel těleso v co nejvýhodnější orientaci pro minimalizaci odporu vzduchu.
Vzhledem k urgentnosti situace zvolila NASA nestandardní přístup. Namísto vývoje vlastního drahého řešení uzavřela agentura v září 2025 kontrakt v hodnotě 30 milionů dolarů se soukromým startupem Katalyst Space Technologies se sídlem ve Flagstaffu v Arizoně. Úkolem firmy bylo během pouhých devíti měsíců navrhnout, postavit a otestovat robotické servisní plavidlo LINK, které by dokázalo klesající observatoř zachránit.
Záchranná mise Swift Boost
Záchranná mise s názvem Swift Boost úspěšně odstartovala v pátek 3. července 2026 v 08:36 SELČ z tichomořského atolu Kwajalein. Startu předcházela série odkladů způsobených nepříznivým počasím a drobnou technickou anomálií na nosné raketě 2. července. Tým řízení mise tak raději zážeh z bezpečnostních důvodů přerušili. K vypuštění agentura využila upravený letoun Stargazer společnosti Northrop Grumman. Ten vystoupal do výšky přibližně 12 000 metrů, kde z podvěsu uvolnil třístupňovou raketu na pevná paliva Pegasus XL.
Vědci zvolili vzdušný start proto, že Swift obíhá pod nízkým sklonem 20,6 stupně k rovníku, což je z pozemních kosmodromů na území Spojených států energeticky i finančně obtížně dosažitelná dráha v takto krátkém časovém okně. Kosmická loď LINK byla úspěšně navedena na cílovou dráhu a pozemní týmy již s aparátem navázaly stabilní obousměrné spojení.
Satelit LINK nyní stráví přibližně tři až čtyři týdny testováním systémů a prováděním orbitálních manévrů, aby se přiblížil k observatoři. Samotné setkání a pevné spojení obou těles bude historickým milníkem v dějinách kosmonautiky.
Obavy ze stáří
LINK pro tento účel disponuje třemi paralelními robotickými rameny. Každé rameno má k dispozici lidarové senzory a chapadla se třemi stupni volnosti. Jakmile se LINK přiblíží na vzdálenost desítek metrů, zahájí inspekční oblet. Pomocí kamer ověří stav plánovaných úchytných bodů na těle observatoře. Největší technické riziko spočívá v ochranné tepelné izolaci observatoře. Ta může být po 21 letech ve vesmíru zkřehlá a při doteku by se mohla rozpadnout.
Po úspěšném mechanickém zajištění alespoň jedním ramenem aktivuje LINK své tři Hallovy motory. Ty budou v průběhu čtyř až šesti týdnů generovat slabý, ale stálý tah, který zamezí prudkému zatížení křehké konstrukce dalekohledu. Cílem je zvýšit oběžnou dráhu o 240 kilometrů a vrátit celou sestavu zpět na původní úroveň kolem 600 kilometrů.
Pokud celá operace proběhne podle harmonogramu, LINK se následně odpojí a Swift bude moci již v září 2026 plně obnovit svá vědecká pozorování vesmíru.
