Počasí a podnebí patří mezi nejvýznamnější faktory, které v dlouhodobém horizontu ovlivňovaly vývoj lidských společností. Dnes je problematika klimatických změn spojována především se současným globálním oteplováním způsobeným lidskou činností.
Klima Země však nikdy nebylo neměnné. V průběhu tisíciletí docházelo k obdobím oteplování i ochlazování, střídaly se roky mimořádného sucha s obdobími katastrofálních povodní a některé přírodní události vyvolaly krátkodobé, ale velmi výrazné klimatické výkyvy. Tyto změny měly zásadní dopady na zemědělství, ekonomiku, migraci obyvatel i politickou stabilitu mnoha států. Jak vypadalo klima posledního tisíciletí lidských dějin?
Středověké klimatické optimum
Jedním z nejznámějších období přirozeného oteplení bylo takzvané středověké klimatické optimum, které přibližně spadá mezi 10. a 13. století, přestože jeho časové vymezení i intenzita se regionálně liší. Například v mnoha částech severního Atlantiku v tomto období panovaly příznivější podmínky než v následujících stoletích. Teplejší klima umožnilo rozvoj zemědělství i ve vyšších nadmořských výškách a severnějších oblastech Evropy. Norští vikingové osídlili Island a kolem roku 985 založili osady v Grónsku, kde po několik století provozovali zemědělství i chov dobytka.
V Evropě obecně rostla zemědělská produkce. Lepší klimatické podmínky umožnily růst zemědělské produkce, a tak přispěly i k populačnímu růstu vrcholného středověku. Jednalo se ale primárně o regionální jev. Zatímco některé oblasti severního Atlantiku zaznamenaly výraznější oteplení, jiné části světa vykazovaly odlišný vývoj.
Malá doba ledová
Po středověkém oteplení následovalo dlouhé období známé jako malá doba ledová. Nešlo o skutečnou dobu ledovou v geologickém smyslu, ale o několik století trvající ochlazení, které přibližně zasahuje období od 14. století do poloviny 19. století. Ani zde však nešlo o nepřetržité ochlazování; klima kolísalo a střídala se chladnější i mírnější desetiletí. Během této éry, zejména v Evropě a Severní Americe, poklesly průměrné teploty o zhruba 0,5 až 1 stupeň Celsia ve srovnání s předchozím středověkým klimatickým optimem.
Příčiny malé doby ledové byly pravděpodobně kombinací několika faktorů. Významnou roli sehrála nižší sluneční aktivita během takzvaného Maunderova minima v letech 1645–1715, během něhož byl zaznamenán extrémně nízký počet slunečních skvrn, což znamenalo nižší vyzařování sluneční energie, zvýšená vulkanická činnost i změny oceánské cirkulace.
Evropské zimy byly v tomto období často dlouhé a studené. Zamrzaly velké evropské řeky včetně Rýna či Temže, a dokonce i Baltské moře v některých pobřežních oblastech. Ledovce v Alpách výrazně postupovaly a ničily horské vesnice i zemědělskou půdu. Chladnější klima vedlo ke zkrácení vegetační sezóny a častějším neúrodám. Zejména v horských oblastech Evropy znamenala opakovaná slabá sklizeň hladomor. Společenské krize nebyly ovšem způsobeny pouze klimatem. Významnou roli hrály také války, epidemie nemocí a další faktory.
Rok bez léta
Pokud malá doba ledová představovala dlouhodobý trend, pak rok 1816 byl příkladem náhlého klimatického extrému. V severní Evropě a na východě Severní Ameriky nastalo v letních měsících bezprecedentní ochlazení charakterizované mrazy a hustým sněžením i v červnu a červenci. V Evropě bylo léto roku 1816 dokonce nejchladnějším v období mezi lety 1766 a 2000.
Dlouho nebylo jasné, co tento náhlý výkyv způsobilo. Teprve moderní věda odhalila pravou příčinu. V dubnu roku 1815 totiž došlo na indonéském ostrově Sumbawa k mohutné erupci vulkánu Tambora. Šlo o nejsilnější zaznamenanou sopečnou erupci v novodobé historii lidstva, která dosáhla 7. stupně na indexu vulkanické aktivity. Tambora vyvrhla do stratosféry odhadem 60 až 80 milionů tun oxidu siřičitého. Tyto plyny pak v atmosféře vytvořily hustý závoj sulfátových aerosolů, které odrážely sluneční záření zpět do vesmíru, což vedlo k celosvětovému poklesu teplot. Globální teplota klesla přibližně až o 0,7 stupně Celsia. Následný nedostatek potravin v Evropě, která se teprve vzpamatovávala z napoleonských válek, vyvolal poslední velký hladomor západního světa v 19. století, doprovázený nepokoji, rabováním a epidemiemi tyfu.
Zajímavou kulturní stopu zanechal tento rok také v literatuře. V létě roku 1816 navštívili Mary Shelleyová a její tehdejší partner (a budoucí manžel) Percy Bysshe Shelley světoznámého básníka lorda Byrona ve vile Diodati u Ženevského jezera. Nepříznivé počasí však přimělo skupinu spisovatelů trávit více času uvnitř domu. Právě během tohoto pobytu začala Mary Shelleyová psát na popud Byrona román Frankenstein, který se stal jedním ze zakládajících děl moderní fantastiky.
Extrémní počasí
Vedle dlouhodobých klimatických změn přinášela minulá staletí také jednotlivé extrémní meteorologické události. Jejich četnost i intenzita se regionálně lišily, mnohé z nich však zanechaly výraznou stopu v historických pramenech.
Velká sucha byla opakovaným problémem střední Evropy. Významné epizody jsou doloženy například v letech 1540, 1603 nebo 1727. Zvláště rok 1540 bývá některými klimatology označován za jeden z nejextrémnějších suchých roků evropské historie. Řada řek měla mimořádně nízké průtoky, docházelo k rozsáhlým požárům a výrazným problémům se zásobováním vodou. Přesto současný výzkum upozorňuje, že některé starší odhady intenzity tohoto sucha mohou být nadsazené a stále probíhá odborná diskuse o jeho skutečném rozsahu.
Stejně ničivé byly povodně. V českých zemích jsou známé například katastrofální povodně z let 1432, 1501, 1784 nebo 1890. Mnohé z nich poškodily města, mosty i obchodní cesty. Povodně měly často dlouhodobé hospodářské důsledky a vyžadovaly rozsáhlé obnovy infrastruktury. K mimořádným událostem patřily také silné zimy.
Jak poznáváme klima minulosti
Přímá meteorologická měření existují pouze několik posledních století. Nejstarší souvislé teplotní řady pocházejí z poloviny 17. století, systematická měření se však ve většině Evropy rozšířila až během 19. století. Starší období proto vědci rekonstruují pomocí takzvaných paleoklimatických proxy dat, tedy nepřímých ukazatelů klimatu. K nejdůležitějším patří letokruhy stromů, jejichž šířka i hustota odrážejí podmínky jednotlivých vegetačních sezón. Významné informace poskytují ledovcová jádra z Grónska a Antarktidy, sedimenty jezerních a mořských dnů, rašeliniště, korály nebo pylová analýza. Tyto přírodní archivy umožňují sledovat vývoj teplot, srážek i chemického složení atmosféry po tisíce let.
Mimořádně cenné jsou také historické písemné prameny. Kronikáři zaznamenávali dlouhé zimy, neúrody, zamrzlé řeky, povodně a další extrémní výkyvy, které měly vliv na tehdejší společnost. Je však důležité rozlišovat mezi počasím a klimatem. Jednotlivé výkyvy – například mimořádně studená zima nebo ničivá povodeň – samy o sobě nevypovídají o dlouhodobém klimatu. Klimatické změny se hodnotí na základě desetiletí až staletí dlouhých trendů.
Klima a my
Současné globální oteplování se od většiny historických klimatických výkyvů liší především rychlostí, rozsahem i příčinou. Zatímco minulé změny byly převážně regionální a probíhaly po staletí, dnes se zahřívá celá Země a během posledních desetiletí probíhá oteplování výrazně rychleji. Rozsáhlé množství měření, paleoklimatických rekonstrukcí i klimatických modelů ukazuje, že dominantní příčinou současného oteplování je nárůst koncentrace skleníkových plynů způsobený spalováním fosilních paliv, odlesňováním a další lidskou činností.
