Na přelomu 19. a 20. století prošla evropská architektura i výtvarné umění zásadní proměnou. Po desetiletích historizujících slohů, které navazovaly na gotiku, renesanci nebo baroko, se začal prosazovat nový umělecký směr usilující o vlastní výraz odpovídající moderní době. V českých zemích se tento styl označuje jako secese, mezinárodně známá především pod názvy Art Nouveau nebo Jugendstil. Přestože období secese trvalo poměrně krátce, zanechala výraznou stopu v podobě městských ulic, veřejných budov, nájemních domů, vil, ale i průmyslových staveb.
Secese nebyla pouze novým architektonickým stylem. Představovala komplexní umělecký program, který usiloval o propojení architektury, malířství, sochařství, řemesel i užitého umění do jednotného celku. Typické jsou organické linie inspirované přírodou, stylizované květiny, listy, ženské postavy, mozaiky, vitráže nebo dekorativní kované prvky. Pozdější fáze secese se od bohatých rostlinných ornamentů postupně přesouvala k jednodušším geometrickým motivům, které již předznamenávaly nástup moderní architektury. Dnes patří česká města mezi nejzajímavější evropské destinace pro poznávání secesní architektury.
Secese v Praze
Pokud existuje jediné české město, kde lze sledovat vývoj secese téměř krok za krokem, pak je to Praha. Prudký stavební rozvoj na přelomu století vytvořil mimořádné podmínky pro vznik desítek reprezentativních staveb, které dodnes patří k vrcholům české architektury. Nejznámější stavbou je bezpochyby Obecní dům na náměstí Republiky. Budova vznikla v letech 1905–1912 podle návrhu Antonína Balšánka a Osvalda Polívky a představuje syntézu architektury, malířství i sochařství. Na její výzdobě se podíleli přední čeští umělci své doby včetně Alfonse Muchy, Jana Preislera, Maxe Švabinského nebo Ladislava Šalouna. Stavba je dokonalým příkladem německého konceptu gesamtkunstwerk, tedy celistvého uměleckého díla, kde architektura, sochařství, malířství a umělecké řemeslo tvoří nedělitelný celek.
Kromě Obecního domu však Praha skrývá další monumentální secesní díla. Významným příkladem spojení secesní dekorativnosti s moderní inženýrskou konstrukcí je například Fantova budova Hlavního nádraží, kterou v letech 1901–1909 projektoval architekt Josef Fanta. Dominantní kupole s bohatou štukovou výzdobou a sochami znázorňujícími česká města tvoří působivý vstupní portál k monumentální ocelové polokruhové hale nad nástupišti, jež patřila k nejmodernějším technickým řešením své doby.
Pozornost si zaslouží také Hotel Central v Hybernské ulici, jenž patří k nejstarším dochovaným pražským secesním stavbám. Jeho bohatě dekorované průčelí představuje typický příklad rané dekorativní secese. Další ikonickou ukázkou pražského secesního luxusu je Grandhotel Evropa na Václavském náměstí. Jeho fasáda s dynamickým zvlněným štítem a pozlacenými dekoracemi, upravená architekty Aloisem Dryákem a Bedřichem Bendelmayerem, představuje estetiku tehdejší městské elegance.
Pokud se však z centra vydáte směrem na Hradčany, narazíte na zcela odlišnou, spirituální polohu stylu v podobě Bílkovy vily. Tuto autorskou stavbu navrhl sochař a grafik František Bílek jako svůj domov a ateliér v roce 1911. Cihlová stavba s organickým půdorysem, inspirovaným stopou kosy v obilném poli.
Secese na Moravě
Také Brno zažilo na přelomu století mimořádný stavební rozvoj. Druhé největší město českých zemí tehdy představovalo významné průmyslové i kulturní centrum habsburské monarchie. Díky tomu zde vznikala řada reprezentativních městských domů, vil i veřejných budov. Na rozdíl od Prahy zde secese často splývá s pozdním historismem a postupně přechází k rané moderně. Mnoho staveb kombinuje bohatou ornamentální výzdobu s poměrně střídmou kompozicí fasád. Typickým příkladem jsou městské domy v ulicích Starobrněnská, Kounicova nebo Veveří.
Významnou roli sehrála také činnost místních architektů, kteří byli ovlivněni vídeňskou secesí. Brno totiž udržovalo úzké kulturní kontakty s Vídní, odkud přicházely nejnovější architektonické podněty. Místní secese proto působí často střídměji než pražská a více směřuje ke geometrickému pojetí ornamentu. Brněnské secesní stavby zároveň dobře dokumentují proměnu městské společnosti. Vedle reprezentativních veřejných budov vznikaly nové činžovní domy pro rychle rostoucí střední vrstvy, které chtěly moderním bydlením vyjádřit své společenské postavení.
Dušan Jurkovič
Zcela specifickou kapitolu českého přelomu století tvoří takzvaná secese lidová, jejímž nejvýznamnějším reprezentantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. K jeho nejznámějším realizacím patří turistické stavby na Pustevnách v Beskydech – Libušín a Maměnka, dokončené v roce 1899. Obě budovy se staly ikonami lidové secese a dodnes představují jedny z nejvýznamnějších památek tohoto stylu. Charakteristické jsou bohatě vyřezávanými dřevěnými prvky, výraznou polychromií a ornamenty inspirovanými lidovým uměním. Po ničivém požáru Libušína v roce 2014 prošla stavba náročnou rekonstrukcí a v roce 2020 byla znovu zpřístupněna veřejnosti. Jurkovič se významně uplatnil také jako autor vilové architektury. Jeho vlastní vila v Brně-Žabovřeskách, dokončená v roce 1906, představuje vrchol jeho tvorby a dnes slouží jako muzeum.
Secese po celé republice
Výjimečné secesní památky však neleží pouze v těch největších českých městech. Pozoruhodné příklady lze nalézt prakticky ve všech regionech.
Liberec patřil kolem roku 1900 k nejbohatším městům českých zemí. Prosperita textilního průmyslu umožnila vznik řady reprezentativních staveb. Jedním z nejlepších příkladů je historická budova Severočeského muzea, otevřená roku 1898. Architektura objektu představuje přechod mezi převážně historismem a nastupující secesí a obsahuje množství dekorativních detailů inspirovaných staršími libereckými památkami. Další zajímavou stavbou jsou bývalé městské lázně navržené Peterem Paulem Brangem, které rovněž spojují historizující architekturu s novými secesními prvky.
V severních Čechách, konkrétně v Jablonci nad Nisou, se nachází i jedna z mála čistě secesních sakrálních staveb v Evropě – kostel Povýšení svatého Kříže, postavený v letech 1900–1902 podle návrhu architekta a jabloneckého rodáka Josefa Zascheho.
České Budějovice představují další významné centrum české secese. Především budova někdejšího Okresního domu na dnešní Lidické třídě z let 1901–1902 patří k nejreprezentativnějším secesním stavbám jižních Čech. Charakteristická je bohatou štukovou výzdobou, plastickou ornamentikou i monumentálním průčelím. Secesní úpravy získaly také některé veřejné budovy a nájemní domy v historickém centru města.
Jak se naučit secesi rozpoznávat
Při procházce městem lze secesní architekturu poměrně snadno identifikovat podle několika charakteristických znaků. Nejvýraznější jsou přírodní motivy – květiny, listy, vinná réva, slunečnice nebo lilie. Častým motivem jsou také ženské tváře s dlouhými splývavými vlasy, které se objevují ve štukové výzdobě i na reliéfech.
Velkou pozornost věnovali architekti vstupním portálům, balkonům a oknům. Zábradlí bývají zhotovena z umělecky kovaného železa s plynulými křivkami, okna doplňují barevné vitráže a fasády zdobí keramické obklady nebo mozaiky. Charakteristická je také snaha propojit architekturu s ostatními druhy umění. Architekt často navrhoval nejen samotnou budovu, ale také interiéry, nábytek, svítidla, kliky, mříže nebo dekorativní výzdobu.
Pozdější secesní stavby jsou zpravidla střídmější. Ornament se postupně zjednodušuje do geometrických linií, kruhů, čtverců či oválů. Právě tento vývoj připravil cestu nástupu moderní architektury a funkcionalismu ve druhém desetiletí 20. století.
