Piknik si dnes většina lidí spojuje s dekou rozloženou v trávě, košem plným dobrot, odpočinkem v přírodě a neformálním setkáním s rodinou nebo přáteli. Přesto jde o tradici, jejíž historie je mnohem delší a zajímavější, než by se mohlo zdát. Jeho podoba se formovala postupně v prostředí evropské aristokracie, měšťanstva i měnící se společnosti 18. a 19. století. Významnou roli sehrály změny ve vztahu člověka ke krajině, rozvoj veřejných parků, romantické vnímání přírody i nové formy trávení volného času.
Etymologie
Samotné slovo piknik pochází z francouzského výrazu pique-nique. Jeho původ není zcela jednoznačný, jazykovědci se však shodují, že se začal objevovat již na konci 17. století. Nejstarší známé doklady pocházejí z Francie kolem roku 1692, kdy se výraz objevil ve slovníku Origines de la langue françoise Gillese Ménage.
Význam slova tehdy nebyl totožný s dnešním chápáním. Označoval především společenské stolování, při němž jednotliví účastníci přinášeli vlastní jídlo nebo přispívali na společnou hostinu. Nešlo tedy nutně o stolování pod širým nebem. Podstatná byla společná organizace jídla a neformálnější charakter setkání oproti přísně organizovaným aristokratickým banketům.
Francouzská společnost konce 17. a počátku 18. století byla silně ovlivněna dvorskou kulturou Ludvíka XIV., kde panovala poměrně přísná pravidla etikety. Pique-nique tak představoval uvolněnější alternativu ke slavnostním banketům. Účastníci se podíleli na přípravě občerstvení, což vytvářelo uvolněnější atmosféru.
Ve druhé polovině 18. století se tento způsob stolování rozšířil mezi pařížskou elitou. Vznikaly dokonce soukromé společnosti sdružující zájemce o pravidelné společné hostiny. Jednou z nejznámějších byla Société du Pique-Nique, která pořádala společenské večery spojené s hudbou, divadlem a společným stolováním.
Krásná příroda
To, co dnes považujeme za typický piknik, tedy stolování venku, začalo nabývat na významu až v průběhu 18. století. Významnou roli sehrály kulturní změny spojené s osvícenstvím a později romantismem. Evropská společnost začala postupně měnit svůj vztah ke krajině. Zatímco dříve byla příroda často vnímána především jako hospodářský prostor, osvícenci i romantici ji začali chápat jako prostředí vhodné k odpočinku, rozjímání i společenskému setkávání.
Velký vliv měl filozof Jean-Jacques Rousseau, který ve svých spisech zdůrazňoval návrat k přírodě a prostšímu způsobu života. Jeho myšlenky inspirovaly nejen literaturu, ale také proměnu zahradní architektury. Místo geometrických barokních zahrad se začaly rozšiřovat přírodně tvarované anglické parky, které nabízely prostor pro procházky, odpočinek i společenské aktivity.
V těchto parcích se začaly objevovat první hostiny pod širým nebem připomínající dnešní piknik. Nejednalo se však o běžnou lidovou záležitost. Účastníky byli stále především šlechtici a vzdělané měšťanstvo, kteří spojovali pobyt v přírodě s konverzací, hudbou, četbou nebo kreslením.
Anglická cesta
I Anglie se podílela na vývoji pikniku. Po francouzské revoluci totiž odešla část francouzské aristokracie do exilu právě do Anglie a s sebou přinesla také tradici pique-nique.
Na počátku 19. století dokonce vznikl v Londýně společenský klub Pic Nic Society sdružující příslušníky vyšších vrstev. Členové pořádali večírky, během nichž každý přispěl nejen jídlem, ale také hudebním či divadelním vystoupením. Myšlenka společného sdílení se tak rozšířila i mimo samotné stolování. Současně se stále více rozvíjelo stolování pod širým nebem.
K rozmachu pikniku v přírodě přispěla paradoxně i průmyslová revoluce. Rozvoj dopravy umožnil lidem cestovat za města a vznikající železnice zpřístupnila venkov stále širším vrstvám obyvatelstva. Výlet do přírody se postupně stal jedním ze způsobů, jak trávit volný čas.
Venkovská romance
S nástupem romantismu přišel ještě zamilovanější pohled na přírodu.
Na obrazech Clauda Moneta, Édouarda Maneta, Pierra-Augusta Renoira nebo Berthe Morisot se často objevují výjevy společenských setkání v parcích a zahradách. Jedním ze známějších příkladů je Manetův obraz Snídaně v trávě (Le Déjeuner sur l’herbe) z roku 1863. Přestože vyvolal ve své době značný skandál kvůli zobrazení nahé ženy mezi oblečenými muži, stal se zároveň jedním z nejslavnějších uměleckých ztvárnění pikniku.
O pár let později dokonce na stejný námět namaloval Claude Monet, další francouzský malíř, stejnojmenný obraz.
Piknik se tak dostal do kulturního povědomí širší veřejnosti. Své uplatnění našel jako motiv, například v románech Jane Austenové (Emma, 1815) či později Anthonyho Trollopa, představují pikniky důležitou společenskou událost, při níž se odehrávají rozhovory, seznamování i rodinné vztahy.
Během druhé poloviny 19. století začala být rostoucí průmyslová města téměř neobyvatelná kvůli smogu, nečistotě a nedostatku zeleně. Reakcí tak bylo zakládání rozsáhlých městských parků. V Londýně, Paříži, Vídni, Berlíně i dalších evropských městech vznikaly veřejné parky určené všem obyvatelům bez ohledu na společenské postavení. Podobný vývoj probíhal také ve Spojených státech, kde byl roku 1858 otevřen newyorský Central Park.
Piknik dnes
Ve 20. století se piknik stal poměrně běžnou součástí každodenní kultury téměř po celém západním světě. Rozšíření automobilové dopravy umožnilo cestovat do vzdálenější přírody, vznikaly národní parky, rekreační oblasti i veřejná tábořiště vybavená piknikovými stoly.
Po druhé světové válce se rozvinula kultura rodinných výletů. Piknik se propojil s grilováním, sportovními aktivitami nebo návštěvou přírodních rezervací. Ve Spojených státech se stal symbolem předměstského životního stylu, zatímco v Evropě zůstal více spojen s městskými parky a historickými zahradami.
Od konce 20. století získává piknik také nový gastronomický rozměr. Místo jednoduchých pokrmů se stále častěji objevují regionální speciality či lokální produkty. Současně se obnovuje i zájem o pomalejší způsob trávení volného času. Piknik dnes představuje alternativu k dnešnímu uspěchanému životnímu stylu.
