Drahá nová generace,
nácviky při leteckém poplachu a pravidla stolování! To byla směsice věcí, které jsme se v oněch neklidných letech 1934 až 1945 museli učit!
S bratrem jsme vyrůstali obklopeni spoustou pravidel. Náš tatínek byl jako ostatní tatínkové: každé ráno si stejně jako všichni ostatní tatínkové v našem báječném městě oblékl oblek, bílou košili a kravatu a odešel do práce. S tím rozdílem, že si k opasku připnul také revolver ráže .38 s krátkou hlavní, který byl pod sakem dobře ukrytý. Tatínek pracoval jako detektiv u městské policie. To zřejmě vysvětluje, proč byla naše pravidla obzvlášť přísná a proč jsme se jich museli tolik naučit nazpaměť!
Například pravidla stolování: „Oba lokty ze stolu pryč, rovná záda, žádný šprajc.“ Nebo: „Než se mléka napijeme, ústa nejdřív vyprázdníme.“ Když jsme se při večeři provinili, museli jsme se postavit a odříkat příslušné pravidlo, které jsme porušili.
Jakmile jsme toho byli schopni, dostali jsme také za úkol číst místní noviny natolik pozorně, abychom si vybrali článek, o němž jsme pak během večeře podali „zprávu“. Když jsme vyrostli, stali se z nás s bratrem vášniví čtenáři. Jaký nádherný dar! Každý týden s radostí vytahuji Epoch Times z poštovní schránky.
V těch převrácených letech byli rodiče přísnými vychovateli. Měli pocit, že musí být. Samotný svět byl vzhůru nohama a všichni cítili, že nás musejí připravit na výsledek, který tehdy nikdo neznal.
Byli jsme semknutá rodina a zároveň součást „sousedství“ spolupracujících a ochotných přátel. Dělili jsme se o to málo, co jsme měli, pomáhali jsme všude, kde to bylo zapotřebí a kdykoli to bylo možné, a sdíleli jsme úrodu ze zahradních „vítězných zahrádek“ i ovoce ze stromů sousedů.
Společně jsme také pečovali o zahrady, hrabali listí, odklízeli sníh, uklízeli a opravovali, co bylo potřeba. Pokud některý ze sousedů odešel sloužit do armády, bylo nutné, aby se v jeho nepřítomnosti někdo postaral o jeho zahradu.
Ačkoli nám tehdy tyto lekce připadaly poněkud unavné a s bratrem jsme si potichu stěžovali, dnes při pohledu zpět vidím, že právě ony doby a okolnosti položily základy způsobu, jakým nyní žiji.
Je mi 86 let, jsem vdova, žiji sama se svými dvěma psy, stále ve svém rodném městě, a nějakým způsobem dosud zachovávám kázeň, kterou nám maminka s tatínkem cítili povinnost vštípit. Jsem vděčná za ona léta i za lekce, které jsem si odnesla do dospělosti a které mi nyní, když stárnu a kráčím dál životem, přinášejí útěchu.
Díky nim jsem si jistá svými rozhodnutími i vedením svého skromného, ale spořádaného života. Pravidla stále dodržuji, dokonce i tehdy, když jím u stolu sama.
Také se domnívám, že způsob našeho života do určité míry určovala sama doba. Výsledek války nebyl známý a nebyli jsme si zcela jisti, zda Amerika zvítězí. Museli jsme proto být pevní a neochvějní ve svém přesvědčení, hodnotách a hluboké víře v Boha.
Nemohu říci, že bychom měli nadbytek lásky projevované „objímáním a polibky“, ale byli jsme pevně ukotveni ve víře v našeho Pána, v rodinu, školu, přátele i sousedy.
Pociťovali jsme nesmírnou hrdost, když jsme si každé pondělí ve škole kupovali spořicí známku za deset centů (zhruba dvě koruny) a postupně zaplňovali stránky své malé knížky, dokud jsme nenaspořili dost na zakoupení dluhopisu za 18,75 dolaru (přibližně 400 korun). To byla ohromná suma peněz!
Samozřejmě jsme se také naučili slova všech písní jednotlivých složek ozbrojených sil: Over hill, over dale, we have hit the dusty trail, Anchors aweigh, my boys, anchors aweigh, a From the Halls of Montezuma, to the shores of Tripoli.
Na školních shromážděních jsme je zpívali z plných plic. Všechna ta slova si dodnes pamatuji, ale kdykoli dostanu příležitost tyto písně zpívat, například při vzpomínkových akcích ke Dni příměří – myslím, že dnes se mu říká Den veteránů – v místní pobočce organizace válečných veteránů, vždy mě přemohou slzy.
Nevybrala bych si, aby mé vlastní dvě děti o mnoho let později vyrůstaly v tak stresujícím období. Byl to však úděl, který připadl mně, a já jsem jej prožila.
Na onu dobu jsem hrdá a cítím se být součástí skutečně silné generace Američanů, kteří dodnes žijí v neklidném světě, jemuž někdy opravdu nerozumím.
Domnívám se, že doba, ve které jsme vyrůstali, způsob, jakým nás rodiče vedli k dospělosti, i hodnoty a víra, které nám během bouřlivých let předávali, ve mně zanechaly ponaučení, jež jsou stále živá. Nezměnila bych ani nenahradila jediný okamžik.
Oba jsme dospěli s velmi jasným pochopením toho, co znamenají slova „Bůh žehnej Americe“.
S láskou a vírou v mladé Američany, kteří ponesou pochodeň dál!
Sunny McComberová, Nebraska
Dobrý den, příští generace,
rada, kterou bych vám chtěl předat, je jednoduchá. Než ráno odejdete z domu do školy nebo do práce, udělejte jednu prostou věc: ustelte si postel.
Opravdu, před odchodem si ji ustelte. Ať už budete mít jakýkoli den, vždy se vrátíte domů k ustlané posteli a ta vám zlepší náladu.
Jak špatné by to koneckonců mohlo být? Postel je ustlaná!
Bill Graham, New York
Milá příští generace,
„Krátké rčení často skrývá mnoho moudrosti.“ Tato milá drobná věta pochází z koláčku štěstí a je dokonalým příkladem působivých výroků, které mě v životě vedly a formovaly. Moje děti vyrůstaly s těmito i dalšími rčeními. Vyzývám vás, abyste se těmito pravdami řídili a sledovali, co se stane.
„Začněte. To ostatní už je snadné.“ Moudrost George Jenkinse, zakladatele řetězce Publix Super Markets. Dokud nezačnete, ničeho nedosáhnete.
Existují tři druhy lidí: 1) Ti, kteří věci uskutečňují. 2) Ti, kteří sledují, co se děje. 3) Ti, kteří se diví, co se stalo.
„Dokážete-li v člověku zažehnout oheň, nikdy nebudete muset rozdělávat oheň pod ním.“ Tato moudrost pochází od muže, který několikrát rozdělal oheň pod svými vojáky, ale mnohem častěji dokázal zažehnout oheň v nich – od generála Douglase MacArthura.
Další moudrost z koláčku štěstí: „Člověk může mnohokrát neuspět, ale ztroskotancem se stane teprve tehdy, když se vzdá.“ Mezi lidi, kteří před dosažením úspěchu opakovaně selhali, patřili Thomas A. Edison, Henry Ford, doktor Jonas Salk, Albert Einstein a miliony dalších, jejichž příběhy úspěchu nejsou všeobecně známé.
Moje rada mladší generaci zní: Ve svém osobním, společenském, pracovním i duchovním životě neustále vyhodnocujte své cíle a jejich vzájemnou důležitost – a potom začněte.
Začněte věci uskutečňovat. Čtěte motivační autory a naslouchejte inspirativním řečníkům. Vybírejte si za své mentory lidi, kteří ve vás dokážou zažehnout oheň. A sami buďte takovými mentory pro ty, kteří vás potřebují.
Ke svým takzvaným neúspěchům přistupujte jako ke zkušenostem, z nichž se můžete poučit na cestě k cíli.
Neupínejte se k představě, že „změníte celý svět“. To se vám nepodaří. Rozhodně však můžete alespoň trochu změnit svět každého člověka, s nímž se setkáte. Svět měníme k lepšímu po jednom člověku.
Charakter a čestnost spolu se soucitem, trpělivostí, úctou, zdvořilostí a láskou dokážou ovlivnit a povznést i toho nejmrzutějšího člověka.
Pamatujte, že čelní sklo automobilu má plochu přibližně 1,1 až 1,3 metru čtverečního, zatímco zpětné zrcátko zabírá asi 190 centimetrů čtverečních.
Ačkoli je v rozhodujících chvílích důležité podívat se do zpětného zrcátka, nebezpečí, cíle i budoucnost leží před vámi.
Mějte se dobře a dál si zpívejte „Happy Trails“.
Keith A. Marr, Florida
Jakou radu byste chtěli předat mladším generacím?
Vyzýváme všechny čtenáře, aby se podělili o nadčasové hodnoty, které nám pomáhají rozlišovat správné od nesprávného, a prostřednictvím své moudrosti a těžce nabytých zkušeností pomyslně předali pochodeň dalším generacím.
Máme pocit, že předávání této moudrosti postupem času slábne a že budoucí generace mohou prospívat pouze tehdy, budou-li mít pevné morální základy.
Své rady spolu s celým jménem, místem bydliště a kontaktními údaji zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
