James Doran-Webb se přehrabuje v horách zkrouceného dřeva a hledá kus, z něhož by mohlo vzniknout mohutné rameno či snad rozšířená nozdra cválajícího koně. Osmapadesátiletý sochař z anglického hrabství Devon pátrá po dokonale stočené kresbě dřeva, která ozdobí jeho sochu v životní velikosti, vytvořenou výhradně ze zachráněného naplaveného dřeva. Každý díl musí zapadnout naprosto přesně, bez sebemenší vůle.
„Tohle by mohlo fungovat,“ říká Doran-Webb a zvedá sukovitý kus dřeva, aby si jej jeho pomocník prohlédl. Kolem něj se sedm místních řemeslníků a šest svářečů věnuje nejrůznějším projektům z naplaveného dřeva v jeho rozlehlém ateliéru, který tvoří několik budov v Cebu na Filipínách.
Doran-Webb už více než dvě desetiletí přetváří dávno odumřelé dřevo v anatomicky přesné sochy divokých zvířat. Metodu, kterou označuje jako „svařování dřeva“, vyvinul postupným zkoušením a hledáním správných postupů. Každé dílo je upevněno na složité ocelové konstrukci, která je propojena s každým jednotlivým kusem dřeva. Používá výhradně místní dřevo tugas neboli Vitex parviflora – hustou dřevinu ceněnou pro mimořádnou odolnost vůči hnilobě.
Právě v tomto ateliéru se rodí umělcovi zkroucení obři. Návštěvníka, který projde branou, přivítá obrovská hromada nádherně žilkovaného dřeva táhnoucí se zleva doprava, kterou uprostřed rozděluje klikatá pěšina. Ze systému portálového jeřábu vysokého devět metrů visí řetězové kladkostroje. Po dílně jsou rozesety pásové pily, řetězové pily všech velikostí a svářecí hořáky. Každý nástroj byl speciálně upraven tak, aby zvládl náročné opracování zachráněného tvrdého dřeva.
„Když přijdu do své dílny, připadám si jako v ráji,“ řekl Doran-Webb Epoch Times.
Zatímco členové jeho týmu pracují na jednotlivých sochách, Doran-Webb přechází mezi projekty, vede své spolupracovníky a soustředí se především na nejodvážnější ústřední díla. Jednou to byl více než tři tuny vážící asijský drak, který vítal návštěvníky singapurského parku Gardens by the Bay během lunárního nového roku. Letos vložil svou energii do celé skupiny divokých zvířat určených pro prestižní londýnskou výstavu Chelsea Flower Show.
Doran-Webb se na Filipíny přestěhoval ve 22 letech a postupně se stal součástí místní komunity. Plynně hovoří visajsky. Svůj tým nevnímá ani tak jako zaměstnance, ale spíše jako druhou rodinu.
„Každý z mých pomocníků je výjimečný řemeslník,“ říká. „Pracovali po mém boku, zatímco jsem rozvíjel své řemeslo. V podstatě s nimi spolupracuji tak, abych jim předával své znalosti, a oni sami jsou ve svém oboru mistry.“
Tvůrce tohoto ateliéru zaměřeného na umění z naplaveného dřeva však nikdy nestudoval na umělecké škole. Doran-Webb, syn obchodníků se starožitnostmi, získával první řemeslné zkušenosti už jako dospívající, kdy prodával staré anglické židle a učil se řemeslu od svého otce. Na počátku dvacátých let se přestěhoval na Filipíny, aby se učil u mistra výroby ratanového nábytku.
„K řemeslníkům chovám obrovskou úctu, takže kdybyste se mě zeptali, za koho se považuji, řekl bych, že především za řemeslníka,“ uvedl. „Zároveň se však považuji i za umělce, protože v podstatě vytvářím umění.“
Právě Doran-Webbův cit pro patinu starožitností jej přivedl k objevu jednoho z nejkrásnějších přírodních rustikálních materiálů – naplaveného dřeva. Při procházkách po plážích východního Tichomoří, bičovaných tajfuny, nacházel na počátku 21. století podivuhodné tvary a struktury.
„Už samo o sobě to vypadalo jako koňská hlava nebo jako část zvířecího těla,“ vzpomíná na své tehdejší úvahy.
Brzy vznikl jeho první kůň z naplaveného dřeva. Dlouho však nevydržel.
Doran-Webb rychle zjistil, že naplavené dřevo je mimořádně náchylné k hnilobě.
Jeho tvorba se proto musela vyvíjet. Pláže opustil a začal používat odolnější materiál – dávno odumřelé dřevo tugas, které obyvatelé Cebu tradičně využívali ke stavbě domů. Tugas odolává hnilobě mnohem lépe než naplavené dřevo a lze jej legálně sbírat. Ve spolupráci s vesnickými staršími a ministerstvem přírodních zdrojů Doran-Webb zařídil, aby se těžké dřevo sváželo z kopců do jeho ateliéru nákladními automobily. Surovinu místní komunity tak proměňuje v umění vystavované po celém světě.
„Nemohu si ale říkat ‚sochař z dávno odumřelého dřeva‘, protože to nezní zrovna přitažlivě,“ poznamenal. „Stále se tedy označuji za sochaře pracujícího s naplaveným dřevem.“
Pro nezkušené oko je rozdíl nepostřehnutelný. Desítky let působení tropických lijáků a spalujícího horského slunce promění dřevo z kopců tak, že získá přesně tentýž vybělený, téměř kosterní vzhled jako kusy vyvržené mořem.
Tento cyklus zvětrávání a odolnosti se podobá životní dráze samotného umělce. Jeho rodina se během jeho dětství pohybovala mezi stavem, který nazývá „nádhernou chudobou“, a „mimořádným bohatstvím“. Tato nestálost ho provázela i během umělecké kariéry a několikrát jej přivedla až na pokraj bankrotu, než našel svůj vlastní obor.
Průlom přišel v roce 2012. Během jedné z prvních výstav na britském veletrhu Animal Art Fair bydlel Doran-Webb se svou rodinou v „těch úplně nejlevnějších hotelech“, jaké dokázali najít. Za celou dobu výstavy podle svých slov neprodali „vůbec nic“ a kreditní karty měli vyčerpané. Když ho manželka požádala o peníze na oběd, Doran-Webb prohledal kapsy.
„Měl jsem doslova asi osm liber (zhruba 230 Kč),“ říká. Přestože své úspory téměř vyčerpal, připravoval se na další riskantní krok – tentokrát na ještě větší výstavě, kde nakonec prorazil.
„Musel jsem své neprodané sochy převézt na Chelsea Flower Show, která začínala následujícího dne,“ uvedl.
Během první hodiny zahajovacího dne se před obřím ústředním dílem zastavil zájemce. Cena činila přibližně 90 tisíc dolarů (asi 1,9 milionu korun). Socha se okamžitě prodala.
„To byl okamžik, kdy se moje profesionální kariéra definitivně upevnila a já si mohl skutečně oddechnout,“ říká. „Následující čtyři dny jsem byl v naprosté extázi.“
Od tohoto úspěchu se Doran-Webb proměnil z řemeslníka bojujícího o přežití v mezinárodně uznávaného mistra sochaře. Významné veřejné zahrady v Singapuru vystavují jeho díla z naplaveného dřeva už více než deset let. Letos v únoru představil svou první samostatnou výstavu ve Spojených státech, ve Scottsdale v Arizoně.
Dnes pravidelně patří k hlavním vystavovatelům na Chelsea Flower Show, kterou navštěvují i členové královské rodiny. Chlapec, který kdysi prodával staré anglické židle, se tak dostal do kruhů britské královské rodiny.
„Je to skutečná podívaná,“ říká a dodává, že Chelsea Flower Show je „bezpochyby nejprestižnější“ zahradnickou výstavou na světě. „Můj stánek pravděpodobně patří k těm nejzapamatovatelnějším na celé výstavě. Loni jsem získal ocenění za nejlepší prodejní expozici.“
V roce 2026 si Doran-Webb vedl ještě lépe. Získal nejvyšší možné hodnocení – pět hvězdiček – a porotci jeho práci popsali jediným slovem: „epická“.
Procházky mezi členy královské rodiny a pečlivě upravenými londýnskými trávníky však ještě více zdůrazňují kontrast s životem, který si vybudoval na druhém konci světa. Po více než třiceti letech tvorby v Cebu osmapadesátiletý sochař přiznává, že se mu začíná trochu stýskat po domově.
„Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, že kulturní rozdíly skutečně existují, ale přesto to tu pořád naprosto miluji,“ říká a srovnává své přísné britské dětství s uvolněnější filipínskou komunitou.
„Kdysi jsem s drahým přítelem procházel kopce severního Cebu a hledal starožitnosti,“ uvedl. Dodal, že někdy celé týdny bydleli v bambusových domech a byli zcela odkázáni na pohostinnost úplně cizích lidí.
Dnes, kdy se přepravní kontejnery plní uměleckými díly určenými pro prestižní londýnské zahrady, mistr řemeslník stále hledá. Možná nalezne dokonale dlouhý kus zkrouceného dřeva pro nového koně.
A možná nalezne cestu domů.
–ete–
