Děti mají větší prospěch z podpůrného rodinného zázemí než ze speciálních vzdělávacích zdrojů.
Poznáte, že stárnete, když začnete přenášet své vlastní nenaplněné sny – třeba hrát basketbal v úspěšném týmu – na své dítě, jak poznamenal nedávno můj přítel.
Jeho postřeh pravděpodobně osloví každého rodiče. Už od chvíle, kdy je dítě jen nejasnou vizí budoucnosti, téměř každý dobrý rodič sní o tom, že mu zajistí co nejlepší život. A v následujících letech se rodiče snaží tento sen naplnit tím, že poskytují kvalitní výživu, nejlepší dostupné vzdělání a lekce klavíru, tance, fotbalu, programování a dalších dovedností, které by mohly dítěti přinést štěstí a úspěch v budoucnosti.
Ale zamysleli jste se někdy nad tím, zda nejsou všechny tyto snahy přehnané? Co když klíče k úspěchu našich dětí spočívají v mnohem jednodušších věcech?
Tato otázka mě napadla při čtení autobiografie Russella Kirka The Sword of Imagination (Meč představivosti). Kirk, ačkoliv není všeobecně známým jménem, vedl velmi úspěšný život – a je považován za jednoho z nejvýznamnějších konzervativních myslitelů 20. století. Založením a psaním v prestižních časopisech, jako jsou National Review a Modern Age, ovlivnil miliony Američanů.
Mohlo by se zdát, že tak úspěšný a vlivný muž vyrůstal v nejlepších podmínkách – a v jistém smyslu ano, ale ne tak, jak bychom si možná představovali. Ve skutečnosti bylo jeho dětství prosté, ale obsahovalo čtyři klíčové prvky:
Šťastná rodina
„Malý Russell se narodil do prostředí s pevnými rodinnými vazbami, šťastnými manželstvími, laskavými k dětem a uvědomujícími si svou kontinuitu,“ píše Kirk.
Kirkovi rodiče nebyli mimořádně bohatí ani vzdělaní; Kirk dokonce poznamenává, že jeho otec měl jen šest tříd základní školy a vystřídal řadu povolání, než se na většinu života usadil jako železničář. Přesto Kirk považuje interakci se svou rodinou za jeden z největších darů, které ho připravily na „setkání s nepřátelským světem“.
Velkou roli v této přípravě sehrál jeho otec. „Střízlivý, svědomitý, vždy laskavý a slušný v řeči, nejšťastnější chvíle možná trávil se svým malým synem ve stínu velkého dubu nad mlýnským rybníkem,“ píše Kirk. Jaký kontrast oproti dnešnímu neustálému honu za slávou, bohatstvím a seberealizací! Místo toho Kirkův otec ukazuje, že jedním z největších naplnění v životě může být věrně vykonávaná obyčejná práce, která zajistí rodinu – aniž by nás natolik vyčerpala, že bychom neměli čas věnovat se výchově svých dětí.
Blízký kontakt s širší rodinou
Kromě času stráveného s otcem trávil Kirk značné množství času také se svým dědečkem z matčiny strany, Frankem Piercem.
„Pan Pierce neměl blízké přátele své vlastní generace,“ píše Kirk. „Rozhovory a procházky vedl se svým vnukem.“ Oba se společně toulali po kopcích a údolích a „hovořili o pojmu pokroku, o nespravedlnostech Richarda II., o touze po nesmrtelnosti, o významu snů, o tom, proč se moře vaří, a zda mohou prasata létat. (Pozn. překl.: Tento obrat pochází z nesmyslné poezie Lewise Carrolla.) Přesto ho starý pán učil laskavosti a odvaze spíše svým příkladem než dlouhými proslovy.“
Je stále vzácnější, aby děti měly pravidelný přístup ke svým prarodičům nebo starší generaci. Ztráta komunity a hektické rodinné rozvrhy k tomu přispívají, ale smutným trendem je také narůstající odcizení mezi rodiči a jejich dospělými dětmi a jejich rodinami.
Kirkův dědeček mu zjevně předal mnoho hlubokých myšlenek, moudrost a charakter. Otázkou je, zda svým dětem umožňujeme pravidelný kontakt s prarodiči, aby mohly získat stejné poznání. A naopak: Prarodiče, využíváte svůj čas a vliv k tomu, abyste pečovali o mysl mladých kolem sebe? Moudrost starší generace je neocenitelná.
Pravidelné vystavení knihám
Knihy hrály v Kirkově životě důležitou roli, a to jak díky doporučením jeho dědečka, tak díky bohaté knihovně v jeho domě.
Zajímavé je, že Kirk nezačal číst samostatně dříve než v sedmi letech, a to kvůli množství času, který jeho matka strávila hlasitým čtením. Díky tomu si ale osvojil rozsáhlou slovní zásobu. Jakmile se však pustil do samostatného čtení, naučil se to během dvou týdnů, protože jeho matka již položila pevné základy v předchozích letech.
Čtení nahlas je jednou z mála činností, které splňují všechny požadavky na sociální, emocionální a duševní zdraví, vysvětluje článek americké veřejnoprávní rozhlasová sítě NPR citující konzultantku pro dětskou gramotnost Keishu Siriboeovou. Poznamenává, že „čtení nahlas může pomoci lidem se zvládáním stresu, nadějí a odolností“. Kirkova matka si možná neuvědomovala všechny tyto přínosy, ale přesto je využila. A my? Pokud nečteme dětem nahlas, přicházíme o jedinečnou příležitost k posílení vazeb, které jim pomohou v budoucím vzdělávání a poznávání světa.
Svoboda objevovat svět
Mnohé dnešní děti vyrůstají pod neustálým dohledem, „zabalené do ochranné bubliny“, aby si neublížily nebo nezpůsobily škodu druhým.
To ale nebyl případ Kirka. Měl volnost zkoumat svět a učit se vlastními zkušenostmi:
„Hrál si a zápasil s urostlými chlapci z Dolního města, nazýval je rytíři kulatého stolu a vyzbrojoval je dřevěnými meči a kartonovými brněními. V bance svého dědečka razítkoval na rub šeků potvrzení a dokonce … mu bylo dovoleno vstoupit do trezoru a skládat bezpečnostní schránky, jako by to byly stavební kostky.“
Jak často umožňujeme našim dětem volně si hrát a rozvíjet svou fantazii, nebo jim dovolíme být s námi při práci, aby se nevědomky učily základům dospělosti a jejím povinnostem? Poskytnutí této svobody jim dá nezávislost a zvídavost, které jim jednou pomohou riskovat a přijímat výzvy – což jsou dovednosti, které dnešní děti přilepené k obrazovkám často postrádají.
Ačkoli svým dětem chceme dát vše, abychom jim zajistili co nejlepší šanci na úspěch, často jsou to právě ty nejjednodušší a nejvíce přehlížené věci, které jim v životě poskytují největší náskok. Jsme ochotni obětovat svůj čas, aby se tyto jednoduché věci mohly stát skutečností? Pokud ne, naše děti budou muset obtížně dohánět ztrátu, které jsme mohli snadno předejít.
–ete–
