Vyprávění příběhů je možná nejvýznamnějším rysem lidské existence, protože nám umožňuje chápat svět kolem nás. Profesor Brian Cox kdysi napsal, že „vyprávění lze považovat za primární akt mysli“, a fyzik Frank Wilczek poznamenal, že „my lidé jsme obzvláště přizpůsobeni myšlení v příbězích a vyprávění“.
Ačkoli věda a technologie hrají důležitou roli, bez příběhů a vyprávění bychom jim stejně sotva porozuměli! To platí i pro příběhy, které si vyprávíme sami o sobě. Ačkoli nám vyprávění příběhů může dodat sílu dobýt svět, často se říká, že většina z nás si vypráví spíše negativní příběhy: „Nikdy nebudu sportovec, protože když mi bylo 11, vždy jsem byl vybrán do týmu jako poslední,“ „Nezasloužím si to, protože když mi bylo 18, udělala jsem chybu, která ukončila vztah,“ nebo „Nejsem dost dobrý, protože jsem neuspěl u zkoušky na univerzitě.“ Tyto příběhy formují naši psychiku a tím i naši životní realitu – minulost zkresluje budoucnost. Proto je jedním z hlavních cílů koučinku a terapie právě práce s těmito často hluboce zakořeněnými vnitřními příběhy a jejich přepisování s cílem vytvořit nový pohled na sebe sama.
Většina z nás si ovšem své vnitřní příběhy ani neuvědomuje. Opakujeme si je tak často, že se stávají podvědomými mantrami. Kouči proto musejí využívat silné nástroje – hypnózu, techniku obrazového proudu vědomí, cvičení jako je asociace slov, terapie časové osy nebo jiné diagnostické metody, například osobnostní profilování, psychometriku a motivační mapy – aby odhalili, co je skryto před naším vědomím.
Nejsme jedinými architekty těchto příběhů. V dětství jsme výrazně formováni okolním světem: rodiči, učiteli, přáteli, ale i celebritami, které obdivujeme.
Na tomto základě můžeme identifikovat tři klíčové otázky, které nám pomohou dostat se k podstatě našich vnitřních příběhů. Samozřejmě, odpovědi na tyto otázky nemusí odhalit celou pravdu, protože spatřit, co se skrývá na „stínové straně“ našeho já (jak by to nazval Carl Jung), tedy v podvědomí, je bez vhodných nástrojů téměř nemožné. Mohou však posloužit jako dobrý výchozí bod pro další zkoumání. Těmito otázkami jsou:
- Jaký příběh vám svět, ve kterém jste vyrůstali, říkal o tom, kým byste se měli stát?
- Jaký příběh jste si sami vyprávěli o tom, kým byste se měli stát?
- Jaký příběh vám život řekl o tom, kým jste?
Tyto tři úhly pohledu vytvářejí pomyslnou pyramidu, která formuje naše já: příběh, který nám sdělil svět – tedy prostředí a historie, které nás v dětství ovlivnily, což souvisí s naším sebevědomím, tedy tím, jak se vnímáme; příběh, který jsme si sami vyprávěli o tom, kým bychom se měli stát (tedy naše představa o budoucnosti), ideální já a naše vzory. A nakonec příběh, který nám sdělil život, tedy to, co se odehrává v přítomnosti, což souvisí s naším iluzorním vnímáním reality a sebe sama (protože jen málokdo z nás vidí věci takové, jaké skutečně jsou) – tedy sebepojetí.
Díky těmto třem perspektivám – sebevědomí, ideálnímu já a sebepojetí – můžeme lépe triangulovat náš vnitřní příběh.
Ale samotné rozpoznání příběhu a pochopení, jak se skutečně vnímáme, je teprve první polovina boje! Teď musíme zjistit, jak tento příběh přepsat.
K tomu můžeme vyzkoušet jedno osvědčené a účinné cvičení. Stačí vám pero a papír.
Představte si, že máte vnoučata (někteří z vás je již mají, ale pokud ne, nevadí – cvičení bude o to více podněcovat vaši představivost). Napíšete dopis jednomu ze svých vnoučat, případně všem dohromady. Dopis bude mít následující strukturu:
Drahé vnouče,
Nejdůležitější lekce, kterou jsem se v dlouhém životě naučil/a, je…
Myslím, že bys to měl/a vědět, protože…
Chci, abys…
Smyslem tohoto cvičení je přimět vás nahlédnout na svůj život retrospektivně. Jinými slovy, nutí vás pohlédnout na svůj život jako na uzavřený příběh, a ne jako na probíhající proces! To vám umožní nalézt smysl, učinit závěry a poselství ze svého života podobně, jako když čtete pohádku nebo román. Pomůže vám to nahlédnout na své vnitřní příběhy z jiného úhlu pohledu a zároveň předat moudrost nejen svému vnoučeti, ale i sobě samým.
Pokud začneme první otázkou, nejdůležitější lekce zároveň odhalí klíčovou událost i klíčovou hodnotu (nebo hodnoty) – proč se vám právě tato zkušenost tak silně vryla do paměti? Zamyslete se i nad tím: pokud si myslíte, že všechny lekce jsou stejně důležité, pak se patrně nesoustředíte dostatečně! Mnoho poučení se z vaší paměti vytratilo, ale co zůstalo a stále vás ovlivňuje? Pokud máte deset odpovědí na tuto otázku, napište je všechny; poté nad nimi rozjímejte, dokud nedospějete k té nejdůležitější.
Psaní je velmi očistný proces. Už samotný akt převodu myšlenek na papír pomáhá organizovat naši mysl. Možná se nepovažujete za spisovatele, ale tady nejde o dokonalost nebo styl – důležitá je upřímnost a autentičnost, zaměřená na vaše skutečné nebo imaginární potomky. Co jim chcete předat? Jaký odkaz po sobě chcete zanechat? Možná to zní jako velká slova nebo otřepaná klišé, ale v nás je hluboce zakořeněná přirozená potřeba předat něco další generaci – až na úrovni naší DNA.
Když si uvědomíme sílu vlastních příběhů, můžeme odemknout potenciál, který jsme dosud vůbec nedokázali využít. Musíme si však být vědomi síly negativních příběhů a co nejdříve je začít přepisovat, abychom se nechytili do pastí sebenaplňujících se proroctví, která s sebou přinášejí.
–ete–
