Ticho může přinést duševní jasnost a možnost sebereflexe, kterou je obtížné nalézt v prostředí plném hluku a technologií.
Cink! Další textová zpráva. Příchozí telefonát. Ohlušující hudba z rádia. Burácení letadla nad hlavou. Troubení klaksonu. Znepokojivý titulek.
Takto vnímáme svět plný neustálého hluku – rychlý, roztříštěný, přerušovaný. Jsme vystaveni zvukům ve dne i v noci, od chvíle, kdy se probudíme za ostrého zvuku budíku, až do okamžiku, kdy usínáme při bzučení a blikání televize. Tento nikdy nekončící shon ztěžuje udržení vnitřního klidu.
A přesto, od starověkých čínských filozofů přes středověké mnichy až po moderní profesory z MIT, mnozí moudří lidé hlásali sílu a důležitost ticha. Dokonce i vědecké studie potvrzují závěry těchto mudrců: výzkum ukazuje, že ticho přináší zdravotní benefity, včetně snížení krevního tlaku, lepší koncentrace, snížení hladiny kortizolu, vyšší schopnosti soustředění a dokonce stimuluje růst mozku.
„Mnohomluvnost unavuje. Lépe je zachovat střed,“ napsal Lao-c‘ v Tao Te ťing kolem roku 400 př. n. l. Ticho přináší rovnováhu, harmonii. Záplava slov, zvuků a myšlenek může způsobit nerovnováhu a neklid, který dokáže napravit pouze ticho a klid.
V digitálním věku potřebujeme ticho k obnovení duševní rovnováhy ještě více než v době, kdy bylo sepsáno Tao Te ťing před 2400 lety. Ve článku pro magazín Plough Stephanie Bennetová upozorňuje, že obrovské množství informací z éry velkých dat přetěžuje naši mozkovou kapacitu. To může být jedním z faktorů rostoucí úrovně úzkosti a stresu v dnešním světě.
Mnišské pravidlo pro moderní svět
Dlouho před vynálezem strojů, internetu a masové zábavy si středověcí mniši, jako například svatý Benedikt z Nursie, uvědomovali, že příliš mnoho hluku narušuje duši. V celé jeho Řeholi je kladen důraz na ticho. Napsal v ní: „Mniši by měli vždy pilně pěstovat ticho, ale zejména v noci.“ A dále: „Držme se rady proroka: Řekl jsem si, budu bedlivě střežit své cesty, abych se jazykem neprohřešil. Dal jsem svým ústům náhubek. Byl jsem zticha a byl jsem pokořen.“
První slovo Benediktovy Řehole je „Poslouchej“ – tedy buď tichý, klidný a otevřený tomu, co ti nabízí druzí, svět a Bůh. Ticho a pozornost umožňují stvoření rozevřít svou nádheru a tajemství před našima očima.
I dnes mnoho lidí v benediktinské tradici svědčí o tom, jak jim ticho pomáhá intenzivněji prožívat svět. Člověk se dostává do většího souladu s rytmem života, světa a samotné existence. Benediktinská obláta Jodi Blazek Gehrová napsala na svém blogu: „V tichu můžeme být proměněni… Stáváme se pozornějšími. Všímáme si detailů kolem sebe i toho, co se děje uvnitř nás.“
Gehrová vzpomíná na návštěvu kláštera, kde se i během jídla zachovávalo mlčení. Popsala překvapivé účinky této praxe:
„Seděli jsme v tichu, což zesílilo mé smysly – klid a nehybnost vytvořily kulisu, díky níž jsem si intenzivněji uvědomovala barvy a chutě obyčejných jídel – salátu, rajčat, chleba, těstovin, másla, mléka. Bylo to čisté blaho, dívat se, dotýkat se a ochutnávat – skutečně vnímat své jídlo. Tento pocit – citlivost na fyzické, hmatatelné podněty – se přenesl i na pozorování ryb plavajících v jezírku, kobylek skákajících od jednoho zastavení křížové cesty k druhému a mihotajícího se plamene svíčky. Vše mi připadalo jako stvořené pro mě. Každý pohyb, barva, chuť a vjem se zdály výjimečné, zatímco ještě před pár dny byly obyčejné.“
Vědecký pohled
Gehrová není jediná, která si všimla nečekaných účinků ticha. Bennetová popisuje reakce některých svých studentů, kterým v rámci výuky zadala 24hodinový digitální půst. Mnozí z nich hlásili pocity strachu a deprese, což odhalovalo neviditelná pouta psychické závislosti na jejich telefonech.
Někteří studenti však překonali počáteční neklid, když se modrá záře obrazovek vytratila z jejich životů. Podle Bennetové „někteří zažili chvíle hluboké jasnosti a uvědomění, jiní získali téměř extatickou kreativitu. Není neobvyklé, že studenti pocítili touhu se modlit“.
Duševní jasnost, která se objevuje v tichu a samotě, byla zkoumána profesorkou MIT Sherry Turkleovou. Tvrdí, že je to zásadní prvek sebepoznání, které následně otevírá cestu k hlubším vztahům s ostatními. Ve své knize Reclaiming Conversation: The Power of Talk in a Digital Age (Znovuzískání konverzace: Síla rozhovoru v digitálním věku) píše: „Bez samoty nemůžeme vybudovat stabilní pocit vlastního já. Děti vyrůstající v digitálním prostředí vždy měly něco vnějšího, na co musely reagovat.“
Turkleová lituje, že neustálá přítomnost digitálních médií nahrazuje jakékoli přirozené chvíle ticha ve většině domácností. Přitom ticho je vzácné – v tomto případě představuje zlatou příležitost k hlubšímu propojení mezi členy rodiny.„Skutečným problémem může být to, že rodiče a děti spolu nemají rozhovory ani nesdílejí ticho, které jim dává prostor pro vyprávění vtipných příběhů nebo sdílení znepokojivých myšlenek.“
Bennetová souhlasí: „Díky [tichu] lépe rozumíme svým vlastním myšlenkám a motivacím. Nacházíme hlubší vztah ke světu i k ostatním lidem. Lépe chápeme, co znamená být člověkem. … Nekonečný vnitřní hluk nahrazuje prostor potřebný k přemýšlení, úvahám, úžasu a modlitbě.“
Možná však neustálý hluk v naší společnosti pramení právě z naší touhy uniknout těmto věcem: přemýšlení, uvažování, úžasu, modlitbě. Tyto činnosti vypadají neškodně, a přesto patří k nejnáročnějším, které vykonáváme. Při sebereflexi, při kladení velkých otázek se pouštíme do nejtěžších – a zároveň nejzásadnějších – lidských úkolů. Konfrontujeme sami sebe, své obavy, své slabosti, svou smrtelnost i tajemství vesmíru.
Ticho je děsivé; nutí nás podívat se sami na sebe. A také čelit skutečnostem, které nás přesahují.
Ale jak by řekl kterýkoli druhořadý motivační řečník – právě překonáváním svých strachů nejvíce rosteme. Lze vnitřní trápení skutečně vyléčit útěkem? Můžeme je zvládnout tím, že se ponoříme do hluku?
Závislost na hluku – ať už fyzickém, nebo duševním – se může zdát jako bezpečnější volba. Ale jak v tichu, tak v hluku se skrývají rizika. Filozof Blaise Pascal dokonce prohlásil: „Veškeré lidské neštěstí pramení z neschopnosti člověka zůstat sám v tiché místnosti.“
Jeho slova stojí za zamyšlení. A s tím se odmlčím.
–ete–
