Stoická filosofie nám připomíná, že i když vnější okolnosti způsobují stres, můžeme se obrátit dovnitř a ovládnout sami sebe.
Pro mnoho lidí je nový rok obdobím plánování. Připravujeme harmonogramy na následující měsíce a často zahrnujeme plány na dovolenou, například letní relaxaci na zasluněné pláži, plavbu nebo kempování v horách.
Na tyto úniky pohlížíme jako na příležitosti k relaxaci, přerušení rutiny a možnost, kdy se můžeme vzdálit od povinností a hektického tempa domácího života a práce, abychom se mohli ponořit do hlubších úvah. Představujeme si například, jak sedíme v chatě u vody, kde nás rytmus příboje inspiruje ke zpomalení, nadechnutí a zamyšlení nad našimi úspěchy a neúspěchy.
Někteří lidé jdou ještě dál a plánují pobyt zaměřený přímo na reflexi. Připojí se k poutníkům na víkend v klášteře nebo si zarezervují relaxační pobyt s jógou ve wellness centru s nadějí, že se vrátí domů s novým pohledem na svůj život. Stejně jako jiné úniky však tyto pobyty vyžadují náklady – čas i peníze na potřebné přípravy.
Existuje však jiná cesta. Téměř před 2 000 lety jeden muž vymyslel způsob péče o sebe, který je zcela zdarma a vyžaduje pouze přesun z kuchyňského stolu na pohovku v obýváku.
Vnitřní pevnost
Ve čtvrté knize svého díla Hovory k sobě napsal stoický myslitel a císař Marcus Aurelius:
„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti. A proto si neustále dopřávej tohoto útulku a zotavuj se; krátké a prosté ať jsou zásady, které jen ti zatanou na mysli, stačí, aby každé tvé roztrpčení spláchly a tebe provázely smířeného s tím, k čemu se vracíš.“
Mezi stoiky je toto místo útočištěm před světem a jeho trápeními známé jako vnitřní pevnost. Podle stoických filosofů jsou problémy života často mimo naši kontrolu, ale jak na ně reagujeme – to je naše vlastní území. Vnitřní pevnost, útočiště na pohovce nebo na terase, je místem, kde můžeme znovu najít sami sebe, přetřídit emoce vyvolané zkouškami a trápeními, které na nás doléhají, posoudit jejich oprávněnost a správně vyvážit své myšlenky a pocity.
Důležité je si uvědomit, že Aureliovo doporučené domácí útočiště není totéž, co pouhé trávení času o samotě. Často, když jsme sami, utíkáme před tichem a samotou pomocí hudby, chytrých telefonů nebo knih. Pokud jsme obklopeni těmito rozptýleními, nejsme ve vnitřní pevnosti – ani neklepeme na její dveře.
Pomoc na cestě
Někteří lidé, včetně mě, potřebují konkrétní pomoc, aby se dostali přes tyto dveře. Naštěstí internet nabízí spoustu užitečných rad.
Článek 10 užitečných stoických cvičení například uvádí různé meditační techniky, včetně vnitřního ústupu. Autor nám radí, stejně jako Marcus Aurelius, „pravidelně se vydávat do svého nitra, zvláště pokud hledáme klid nebo svobodu. … Stačí pouhých pět až deset minut denně, kdy uzavřeme vnější svět a obrátíme se do svého nitra“.
V článku Jak jsem se meditací dostala do vnitřní pevnosti nabízí Meredith Kunzová další užitečné rady. Poukazuje například na to, že Sherlock Holmes v seriálu BBC při řešení složitých záhad ustupuje do svého „paláce mysli“. Kunzová následně popisuje své vlastní techniky, jak prostřednictvím meditace vstoupit do vnitřní pevnosti. Jeden z jejích vynikajících tipů zní: buďte při meditaci k sobě shovívaví. Odkazuje na „stoický koncept ignorování věcí, které jsou mimo naši moc“. Vnitřní pevnost nemá být místem utrpení, ale klidu.
Ačkoliv Kunzová doporučuje meditovat dvakrát denně po 20 minutách, což může být pro většinu z nás, zvláště pro začátečníky, příliš náročné, zdůrazňuje klíčový princip těchto mentálních a duchovních útočišť: „Postoj naší mysli je tím nejdůležitějším, na co se všichni stoikové zaměřují.“
Jak Aurelius napsal o něco později v Knize čtvrté: „Napříště tedy nezapomínej se uchylovat v tento svůj malý ‚stateček‘… věci se nedotýkají duše, nýbrž trvají mimo ni v nehybném klidu; každé tvé znepokojení vyvěrá toliko z představy v tobě.“
Jedna oblíbená parafráze to shrnuje: „Máš moc nad svou myslí – ne nad vnějšími událostmi. Uvědom si to a najdeš sílu.“
Útočiště v extrémních podmínkách
Po téměř osm let byl pilot amerického námořnictva James Stockdale válečným zajatcem v Severním Vietnamu. Během té doby byl spolu s dalšími vězni bit a mučen, držen v izolaci a bylo s ním zacházeno jako se zvířetem. Z tohoto vězení plného bolesti a utrpení nebylo úniku – žádné přestávky, žádné dovolené.
Stockdale však čelil této zkoušce vybaven tajnou zbraní. Ve svých 38 letech, těsně před nasazením ve Vietnamu, absolvoval na Stanfordově univerzitě v Kalifornii kurzy filosofie. Jeden z profesorů, Philip Rhinelander, ho seznámil s Rukojetí, základním stoickým dílem bývalého otroka Epiktéta. Tam se Stockdale dozvěděl o vnitřní pevnosti, kterou má každý z nás, ale jen málokdo ji pravidelně navštěvuje.
Ve druhém ze dvou textů, které Stockdale napsal o stoicismu a svém utrpení v zajetí, podrobně vysvětlil, jak mu tato filosofie pomohla přežít a vést ostatní Američany, za které byl odpovědný. Popsal tuto lekci, kterou si odnesl od Epiktéta: „Člověk je odpovědný za své vlastní úsudky, dokonce i ve snech, v opilosti a v melancholickém šílenství.“ Každý jedinec si sám vytváří své dobro i své zlo, své štěstí i neštěstí, svou radost i svou bídu.
Nucen žít v pozemském pekle našel Stockdale útočiště a oporu ve své vnitřní pevnosti.
Ponaučení z Aureliova útočiště
Ačkoliv jen málo z nás zažije prodlouženou a strašlivou noční můru, jako byla ta Stockdaleova, návštěvy vnitřní pevnosti nám mohou poskytnout pozitivní pohled na vnější problémy. Zde je jeden příklad – záchranný kruh, který nám Aurelius podává, když se topíme v nepřátelství vůči ostatním: „Na příště tedy nezapomínej se řídit při všem, co tě navádí k zármutku, touto zásadou: ,Tohle není neštěstí, ba naopak, je štěstí, že to snáším statečně!‘“
Následování Aureliovy cesty k péči o sebe a lepšímu životu není nejjednodušší cestou na světě, ale přínosy – vyrovnaný, pozitivní pohled na sebe sama a úleva od stresu a starostí, zejména ohledně okolností mimo naši kontrolu – mohou stát za naši námahu. Koneckonců, co můžeme ztratit?
Zaklepejte na dveře své vnitřní pevnosti a uvidíte, co se stane.
–ete–
