Od dětství v chudobě až po slávu na světových pódiích – Houdini fascinoval publikum i protivníky svým odhodláním a iluzemi.
I téměř sto let po své smrti zůstává jeho jméno v povědomí. Když uteče pes ze dvora nebo se dítě dostane z ohrádky, někdo možná poznamená: „To je malý Houdini!“… jeho jméno je i dnes synonymem pro „kouzelníka“ stejně jako „Fido“ pro psa.
Zajímavé ale je, že Houdini vlastně kouzelníkem nebyl – nebo přesněji řečeno: poté, co jako kouzelník neuspěl, se přetvořil v něco, co ho skutečně proslavilo – v mistra úniků.
Sám napsal: „Narodil jsem se 6. dubna 1874 v malém městě Appleton ve státě Wisconsin ve Spojených státech.“ Ačkoli to uvádějí mnohé knihy a internetové stránky, není to pravda. Po celý život Houdini – a po jeho smrti i jeho manželka Bess – šířili lži a vzájemně si odporující historky. Oddělit skutečnost od iluze je pro jeho životopisce stejně obtížné, jako to bylo pro jeho publikum.
Od Ehricha Weisze k Houdinimu: počátky legendy
Ve skutečnosti se Houdini – vlastním jménem Ehrich Weiss (psáno také Erik Weisz) – narodil 24. března v Budapešti, v Maďarsku. Jeho otec Mayer Samuel, stejně jako miliony dalších imigrantů té doby, hledal v Americe lepší život. Našel ho v Appletonu, komunitě tak vstřícné, že místní křesťanské sbory uspořádaly sbírku na stavbu modlitebny pro židovské rodiny. Ty pak Mayera Samuela okamžitě jmenovaly rabínem. Šťastný otec neváhal a povolal za sebou do Ameriky i svou rodinu, včetně čtyřletého Ehricha.
Rodina se znovu shledala, ale šťastné časy netrvaly dlouho. Rabín Weiss, který si nikdy zcela neosvojil angličtinu, dál pronášel modlitby v němčině – k nelibosti členů své kongregace, kterým připadal až příliš staromódní. Nakonec ho propustili.
Protože v Appletonu už nesehnal práci, přestěhoval rabín Weiss rodinu z jednoho města do druhého a nakonec do New Yorku. Ani tam však o rabína, který neuměl anglicky, nikdo nestál. Před smrtí přiměl Ehricha slíbit, že se vždy postará o svou matku – a Houdini slib dodržel. Napsal: „Miloval jsem ve svém životě dvě ženy.“ Matku a manželku.
Rodina váženého duchovního se ocitla v ponižující situaci a v malém bytě na East Side bojovala o přežití. Ehrich pracoval tvrdě a vyčerpávajícím tempem – stříhal látky v nelegální dílně. Svou frustraci si vybíjel sportem. Jeho silné a vypracované tělo bylo jako stvořené pro box, plavání a běh – a ve všech třech disciplínách vynikal.
Mistr úniku se rodí: pouta, kazajky a odhodlání
Když dospívající Ehrich a jeho přítel Jacob četli paměti slavného francouzského iluzionisty Jeana-Eugèna Roberta-Houdina, rozhodli se, že jejich budoucnost bude patřit magii. Na počest svého idolu si začali říkat Bratři Houdiniové. Jejich představení nebylo nijak oslnivé, ale měli jedno silné číslo zvané Metamorfóza: Jacob spolu s několika diváky spoutali Ehricha a zavřeli ho do truhly. Opona se na okamžik zatáhla – a když se znovu otevřela, Ehrich stál volný na pódiu. Když pak diváci otevřeli truhlu, našli v ní Jacoba – svázaného jako vánoční krocan.
Publikum Metamorfóza zaujala, ale ostatní triky nikoliv. Jacob nakonec, zklamaný nedostatkem úspěchu, skupinu opustil. Ehrich, který si mezitím začal říkat Harry Houdini, za něj našel náhradu – a oženil se s ní. Bess Rahnerová byla katolička, ale Harryho matce byla sympatická a sňatek schválila. Bess se stala jeho partnerkou na jevišti i v životě. Měřila sotva metr padesát, takže se do truhly dobře vešla – a její drobná postava navíc opticky zvětšovala manželovu výšku.
Z pivnice na velkou scénu: zlom jménem Orpheum
Po letech vystupování s manželkou Bess v cirkusech, na kočovných medicínských show a v lidových muzeích – tedy v nejnižších patrech zábavního průmyslu – začal Houdini ohromovat publikum na vaudevillových scénách tím, že se dokázal osvobodit z pout.
Celých pět let vystupovali „Houdiniovi“ v malých městech, cirkusech a dokonce i v pivnicích. Harry posedle pracoval na zdokonalování a vylepšování svého čísla a přidal dvě nové únikové techniky: útěk z pout (zámky ho fascinovaly už od dětství) a vysvobození ze svěrací kazajky. Ten druhý trik byl obzvlášť nebezpečný – divoké pohyby, které byly k úniku nutné, zanechávaly Harryho celého potlučeného a krvavého. Přesto však žádný z těchto úniků na publikum příliš nezapůsobil – lidé si mysleli, že pouta i kazajka jsou nějak upravené.
Kdokoli jiný by to v tu chvíli vzdal a našel si „rozumnou“ práci. Ale ne Harry. V maloměstech na sebe upozorňoval tím, že vyzýval místní policii, aby ho udržela spoutaného. V knize Spellbinder: The Life of Harry Houdini líčí Tom Lalicki, co se stalo jednou poté: „Ve Woonsocketu na Rhode Islandu policie a novináři spoutali Houdiniho šesti sadami pout a zavřeli ho do místnosti. Dokázal se osvobodit za 18 sekund.“ Výkon vzbudil pozornost v místních novinách – ale zatím nic víc.
Sláva, triky a mýty: Houdini jako fenomén
Nakonec se veškeré naděje, tvrdá práce i vytrvalost Harryho a Bess přece jen vyplatily. Martin Beck, který řídil síť vaudevillových divadel Orpheum – sahající od Chicaga až po Kalifornii – řekl Harrymu, že jeho vystoupení viděl a že, upřímně řečeno, za moc nestálo. Ale čísla Metamorfóza a únik z pout se mu líbila. Navrhl, že kolem nich mohou vybudovat nové a mnohem lepší vystoupení – pokud se Harry vzdá svých slabých kouzelnických triků a karetních iluzí. Tato nabídka podle Harryho „změnila celý běh mého života“.
Přechod z pivnic na elegantní pódia sítě Orpheum v něm probudil veškerou jeho ohromnou energii a ambice. Jak píše jeho životopisec Kenneth Silverman: „Během čtrnácti závratných měsíců se stal hvězdou americké zábavy.“
Tento zlom v kariéře zároveň rozpoutal i Harryho „kreativitu“. Spolu s jiným iluzionistou zinscenoval falešnou hádku a jejich údajné spory plnily stránky novin. Objevila se také historka, že vystupoval v show, jejíž hlavní hvězdou byla slavná umělkyně. Když ji zasáhla vlna špatných recenzí, ze zájezdu odstoupila – a Harry převzal hlavní roli. Vymyslel si tyto příběhy sám? Pravděpodobně ano.
Bojovník za pravdu a pomocný hlas slabých
V roce 1899 byl Houdini skutečnou hvězdou vaudevillu a vydělával 250 dolarů týdně – téměř polovinu tehdejšího průměrného ročního příjmu Američana. Bess i jeho matka si užívaly života v luxusu, ale Houdini čelil častým obviněním, že má klíče od pout schované na těle. Jeho reakce posunula celé představení na novou úroveň.
V tehdejší době – na rozdíl od dneška – byla nahota v populární kultuře naprosté tabu. Dámské šaty sahaly až na zem, aby se náhodou neukázal ani kotník. Houdini však napsal: „Dokážu ten trik provést i nahý.“
Předvedl ho na policejní stanici v San Franciscu a opakoval po celých Spojených státech. V Kansas City napsaly noviny ze St. Louis: „Vystoupil před… policií v kostýmu tak spoře oděném, že v něm nebylo kam ukrýt klíče nebo dráty.“ Výrazné, ale vkusné fotografie kouzelníka v poutech, zahaleného jen tím nejnutnějším, rozšířily jeho slávu široko daleko.
V roce 1900 vyrazil Houdini na zahraniční turné a přitahoval davy v Anglii, Německu i Rusku. Spoutaný, s roubíkem, často nahý nebo téměř nahý, se dokázal dostat z vězeňských cel, bankovních trezorů i rakví. Vystavoval se nebezpečí utonutí při podvodních únicích a dokázal se vysvobodit ze svěrací kazajky zavěšený hlavou dolů – a to ve velké výšce.
Do svého repertoáru postupně přidával další iluze – například spolknutí hrsti jehel, které pak vytáhl z úst navlečené na niti. V roce 1918 dokonce na jevišti newyorského Hippodromu nechal zmizet slona.
Dnešní kouzelníci vědí, jak byly provedeny jen některé z Houdiniho kousků – u jiných nemají tušení. Mnohé z nich by ale byly bez jeho fyzické síly a atletické zdatnosti sotva možné – nemluvě o tom, jak dlouho dokázal zadržet dech pod vodou.
V pozdějších letech psal knihy, vystupoval ve filmech a veřejně brojil proti falešnému spiritismu, který byl tehdy v módě. Odhaloval podvodné spiritistické seance a média, která tvrdila, že komunikují s mrtvými. Vystupoval zdarma v nemocnicích, domovech důchodců i sirotčincích – a dokonce vytvořil speciální show pro nevidomé.
Odkaz, který přetrval: jméno, na které se nezapomíná
V roce 1917 se Harry z vlasteneckých pohnutek přihlásil jako dobrovolník do armády. Byl však odmítnut – bylo mu už 43 let. Místo toho prodával tzv. Liberty Bonds – válečné obligace vydané americkým ministerstvem financí na podporu první světové války – a na jevišti nechával kouzlem vzniknout skutečné zlaté mince, které pak daroval vojákům.
Harry zemřel v roce 1926, v den Halloweenu, a byl pohřben vedle své milované matky. Od té doby se na scéně vystřídaly nespočty kouzelníků – ale když pes uteče ze dvora, vybaví se nám jen jedno jméno: Houdini.
–eti–
