Komentář
Nevím, jak u vás, ale v mém světě je „synchronicita“ úplně všude.
Je to jako třpytky na stole pro tvoření v mateřské školce – jsou všudypřítomné, není možné je přehlédnout a zaručeně se na vás přilepí na těch nejpodivnějších místech. Ale než začneme být příliš mystičtí a vidět Pannu Marii v topince, dovolte mi příběh, který by mohl přesvědčit i ty nejzarputilejší skeptiky.
Před lety, když jsem byla PR manažerkou místní železniční sítě (pod tím si můžete představit zpoždění, nespokojené cestující a vůni mokrých novin), jsem se rozhodla, že potřebuji kariéru s větším rozhledem.
A to doslova. Práce v PR pro leteckou společnost – to by bylo jako splněný sen. Mezinárodní, okouzlující, možná i s pyžamem z business class zdarma.
Jaký to mělo háček? V celé Austrálii bylo takových míst asi pět a jejich držitelé měli nepříjemnou tendenci zůstat na té pozici až do své smrti.
Jednoho večera, po přečtení jedné z raných knih gurua new age Deepaka Chopry, jsem si řekla: „Tak dost. Chci práci v PR pro leteckou společnost.“
Nevím, jaké hvězdy, planety nebo členství v klubu Qantas se přes tu noc sešly, ale ráno se v novinách The Sydney Morning Herald objevila inzerce na pracovní pozici v PR mezinárodní letecké společnosti. Mou budoucí práci.
A tady jsem se už trochu odvázala, nebo jak by někdo řekl, „pomátla“.
Vytiskla jsem si životopis, napsala motivační dopis a obojí vložila do čistě bílé dárkové krabice. Omotala jsem ji zlatou stuhou a přes víko napsala: „Rozbalte si dokonalý dárek pro vaši společnost.“ Ano, opravdu jsem to udělala.
Uběhly týdny. Nic. Ani „děkujeme, ale ne“. Nic na můj oltář odmítnutí. Nakonec jsem se rozhodla tam zavolat. „Aha,“ řekla recepční, „zrovna dnes děláme pohovory.“
Následoval ten dramatický filmový zoom, kdy se pozadí zdeformuje a duše postavy na chvíli opustí tělo. „Dostali jste mou přihlášku?“ ptám se.
Pauza. Paní vše kontrolovala. „Ne, bohužel.“
Řekla jsem jí, že to bylo v bílé krabici se zlatou stuhou. Další pauza. „Aha,“ řekla a šla to znovu zkontrolovat.
Ukázalo se, že prezident aerolinky si myslel, že je to jen dárek, a hodil to do rohu jako nějaký vánoční koš s lahví vína. Moje žádost o práci skončila doslova v koutě, jen kvůli svému balení.
Druhý den mi zavolali. Absolvovala jsem pohovor. A nakonec tu práci opravdu dostala. Což je v PR světě kariérní ekvivalent sňatku s pohledným baristou, který je zároveň dědicem ropného impéria a mluví šesti jazyky – z nichž tři jsou již mrtvé.
Tím nechci říct, že vesmír doručuje vše, co zabalíte do dárkové krabice. Ale někdy, když něco opravdu moc chcete, a zabalíte to třeba jako překvapení k zásnubám, tak si k vám ta věc cestu opravdu najde. Tomu se, přátelé, říká synchronicita.
Ale co je vlastně synchronicita – a dá se koupit ve velkém?
Švýcarský psycholog Carl Jung zavedl pojem synchronicita pro smysluplné náhody, které odporují běžné logice.
Jeho nejznámější příklad se týká ženy, která měla sen o zlatém skarabeovi (drahý šperk), a během sezení jí na okno pracovny zaklepal skarabeus. Skutečný brouk. Ne od Tiffanyho. Jung jí ho podal a řekl: „Tady je váš skarabeus.“
V ten moment rozbil její rigidní racionalismus a otevřel ji pro jeho terapii. Upřímně řečeno, kdyby se mi během rozhovoru objevil věštecký brouk, taky bych pár věcí přehodnotila.
Jung věřil, že takové události nejsou jen roztomilými historkami vhodnými na večírek, ale že jde o okna do něčeho hlubšího: skrytého řádu, kosmického popostrčení, božích drobečků pro ty, kteří jsou všímaví.
Od skarabeů ke strunové teorii
Jestli jste spíš praktičtí a myslíte si, že vesmír se o vaši kariéru nebo parkování nestará, pojďme si k tomu na pomoc zavolat vědce.
Kvantová fyzika říká, že částice mohou být „propojené“ skrze celé galaxie. Pohnete jednou a druhá reaguje okamžitě. Bez telefonátu. Bez varování. Prostě jako kosmická telepatie.
Jung by řekl, že vaše podvědomí tvoří ta spojení. Fyzik by mluvil o efektu pozorovatele. Já říkám: „Když to kouzlo funguje, tak to příliš nezpochybňuj.“
A pak je tu teorie složitosti, která mluví o ptácích a rybách v hejnu, nebo davech sázejících na Melbourne Cup, které najednou potřebují na záchod. Tyto systémy nemají vůdce, přesto jsou schopny se „samy“ krásně organizovat.
Kouzlo druhých lidí
Zažili jsme to všichni. Na někoho pomyslíte – a on vám zrovna napíše. Přemýšlíte o změně kariéry, a každá druhá reklama na autobuse křičí „JDI ZA SVOU VÁŠNÍ“.
Ať už jde o brouka, plakát nebo sen o Provence, synchronní události se objevují, když stojíme na nějaké křižovatce, nebo jsme po uši zahrabáni v nějakém existenciálním problému.
Je to dílo Boha? Nebo jen opravdu dobře organizovaný vesmír?
Duchovně řečeno je synchronicita způsob, kterým vám vesmír říká: „Hej, tady je to!“ Je to božský zákaznický servis – jemný, tajemný a občas vás nechá viset na lince, než si svůj život uspořádáte.
Taoistická kniha I-ťing považuje tyto vzory za skutečné zákony vesmíru. Příčina a následek je jen naše obsese v rámci západní civilizace.
Jung dokonce přerušil psaní své Červené knihy, když mu z Číny dorazil taoistický rukopis s mandalou, která se podobala té jeho. Bral to jako znamení, že se má vrátit zpět do světa.
Jak rozpoznat synchronicitu a nepřijít o rozum
Chcete víc synchronicity? Tak vyzkoušejte tohle:
• Všímejte si. Ano, i billboardu, který obvykle ignorujete. Vesmír není nenápadný – jen miluje opakování.
• Zapisujte si to. Udělejte si deník synchronicity. Časem uvidíte vzory, třeba: „Když chci dát výpověď, holub se mi vykálí na botu.“ Může to něco znamenat.
• Věřte svému instinktu. Intuice je váš vnitřní navigátor – i když vás občas zavede na podivnou benzínovou pumpu.
• Stanovujte si záměry. Jako když sázíte semínka v podivné, ale vnímavé zahradě. Chcete novou práci? Určete si to jako záměr – a sledujte jeho zelené výhonky. Nebo inzeráty v novinách.
Důvěřujte načasování
Synchronicita není o čekání, až vám vesmír opraví život jako nějaký přeceňovaný terapeut s kolekcí krystalů. Je to o tom, že si všímáte znamení, spojujete střípky a jednáte s nadšením člověka, co si právě koupil bílou krabici a zlatou stuhu.
Je to o víře, byť jen malé trošce, že tam venku je něco, co hraje ve váš prospěch. A že když následujete své srdce (a možná i Chopru), vesmír vás možná dožene. A občas doslova rozbalí vaši vysněnou práci.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
