Komentář
Na příměří v Gaze z října 2025 může být jednou vzpomínáno ne jako na konec války, ale jako na začátek nového experimentu v řešení konfliktů. Rok neúprosných vojenských úderů a nevýslovného utrpení civilistů nyní vystřídal stejně odvážný plán – nikoli mírová smlouva, ale plán obnovy. Místo politického kompromisu sledujeme soulad kapitálu. Gaza se nejen znovu buduje, ale stává se součástí geoekonomického koridoru, který by mohl změnit způsob, jakým svět přistupuje k válkám.
Na summitu v Šarm aš-Šajchu na začátku října se sešli představitelé Spojených států, Izraele, Egypta a několika států Perského zálivu s neobvykle jednotným cílem. Nešlo jim jen o udržení příměří, ale o jeho samonosnost – změnou samotných podmínek. A v centru této strategie stojí Indicko-blízkovýchodně-evropský ekonomický koridor(IMEC). Projekt spuštěný v roce 2023 jako alternativa k čínské iniciativě Pás a stezka se zastavil s návratem násilí v regionu. Logika však zůstala stejná: propojit indické přístavy s Evropou přes státy Zálivu a Izrael – právě územím, které se nyní snaží o stabilizaci.
V červnu jsem upozorňoval, že sporadické a zdánlivě nadsazené příspěvky prezidenta Donalda Trumpa o „Riviéře Gazy“ nebyly jen rétorickým gestem. Šlo o signály – náznaky nového geopolitického uspořádání, v němž se Gaza stává příliš strategickou oblastí na to, aby zůstala bojištěm. Tento výklad byl tehdy sporný. Avšak dokumenty, které nyní vyplouvají o navrhovaném Fondu pro obnovu a hospodářské oživení Gazy(GREAT), poskytují jednoznačné potvrzení. Plán počítá s demilitarizovanou Gazou, kterou neřídí ozbrojené frakce, ale technokratická komise s mezinárodní podporou. Investiční model je podmíněný: finance přitékají jen tehdy, pokud jsou formálně upraveny pozemkové tituly, odevzdány zbraně a splněny standardy správy. Právním jádrem má být arbitrážní rámec ve stylu Jersey – koncipovaný jako offshore systém s globálním dosahem.
Trumpův dvacetibodový plán pro Gazu, zveřejněný před několika dny, vychází z této logiky. Nechce jen reagovat na válku, ale učinit budoucí války ekonomicky nevýhodnými. První fáze obnovy, odhadovaná na 20 miliard dolarů (zhruba 470 miliard korun), se zaměřuje na vodu, energii a nemocnice. Dlouhodobý plán však zahrnuje přístavy, železnice, průmyslové zóny a chytrá města – vše navržené tak, aby se Gaza stala nepostradatelnou pro regionální obchod. Navrhovaná dálnice „MBS Ring“ by propojila Gazu s logistickými uzly v Saúdské Arábii a Izraeli. Hovoří se dokonce o montážním závodu elektromobilů Elona Muska. Státy Perského zálivu do projektu investují nikoli z dobročinnosti, ale z kalkulu – aby omezily vliv Íránu, zajistily si dominantní tranzitní postavení a sladily své zájmy s americkou strategií.
Navzdory všem ambicím jde však o velmi křehkou konstrukci.
Už samotný finanční rozsah je ohromující. Náklady na obnovu Gazy se odhadují na více než 70 miliard dolarů (asi 1,6 bilionu korun), oproti 50 miliardám jen před několika měsíci. Odklízení trosek může trvat deset let. Humanitární potřeby jsou okamžité, ale výstavba infrastruktury je běh na dlouhou trať. Jakékoli narušení – politické, bezpečnostní či finanční – může zastavit přísun prostředků. Podmíněnost smluv znamená, že i jediný incident může zablokovat výplatu donorů. Region už takové cykly zažil.
Ještě naléhavější je nevyřešená bezpečnostní struktura. Hamás byl vojensky oslaben, jeho vedení zdecimováno a územní kontrola téměř odstraněna. Ale nevzdal se. Souhlasil s předáním administrativní kontroly v některých oblastech, avšak odmítá úplné odzbrojení. Izrael naopak trvá, že odzbrojení musí být okamžité a úplné. Návrhy na výkup zbraní nebo mezinárodní stabilizační síly jsou v tomto prostředí dosud nevyzkoušené. A jméno, které se objevuje jako možný dohled nad technokratickou správou – Tony Blair – má v arabském světě smíšenou pověst.
Zároveň přetrvávají vnější hrozby. Íránské proxy skupiny mohou sabotovat klíčové uzly koridoru. Vnitřní situace Egypta zůstává nestabilní. A v samotné Gaze mohou vysídlené komunity odmítnout rekonstrukci, na jejímž vzniku se nepodílely. Politická legitimita dovážené správy není zaručena, bez ohledu na to, jak dobře je finančně podpořena.
Logika spěchu je přitom pochopitelná. Čím déle bude toto příměří trvat bez hmatatelných výsledků, tím snáz se rozpadne. Trump a jeho partneři ze zemí Zálivu závodí nejen s časem, ale i s pamětí – snaží se nahradit obrazy trosek slavnostními přestřiženími pásek dřív, než se skepse změní v odpor.
Pokud tato strategie uspěje, může přepsat přístup k válečným oblastem. Ne prostřednictvím vleklých jednání nebo zahraničních jednotek, ale skrze kapitálové struktury, ekonomické koridory a princip nepostradatelnosti. Nástroje moderního míru už nemusí být v Ženevě, ale v mapách obchodu a investičních smlouvách.
To, co se nyní v Gaze odehrává, je sázka na geoekonomii místo geopolitiky. A děje se tak nikoli proto, že by si političtí aktéři najednou důvěřovali, ale proto, že nyní věří, že peníze mohou uspět tam, kde diplomacie selhala. Zda tato sázka vydrží a zda přinese důstojnost i rozvoj, rozhodne nejen o budoucnosti Gazy, ale možná i o tom, jak se bude v budoucnu uzavírat mír.
Názory vyjádřené v tomto článku představují stanovisko autora a nemusí odrážet názor deníku Epoch Times.
–ete–
