Může se vědomé žití z užitečné životní volby proměnit v posedlost vlastním já?
Nedávno jsem narazil na skvělou country písničku s veršem, který zní takto:
„Zatímco druzí počítají každý tah,
on nikdy nemusel nic dokazovat.“
Pouhých jedenáct slov dokáže vykreslit živý obraz člověka, kterým bych se chtěl stát — a zároveň silnou připomínku toho, čemu bych se měl vyhnout.
Ve svém úsilí žít vědomě a pracovat na sobě tu totiž číhá jedno riziko: stát se někým, kdo neustále počítá, co z dané situace, příležitosti nebo vztahu může získat.
Takový člověk sice touží po produktivitě a smysluplném životě, ale výsledkem je často až příliš sebestředný a přemrštěně uvědomělý způsob existence.
Vědomé žití znamená být více si vědom svých rozhodnutí a toho, nakolik se shodují s tvými cíli. Postupně tak zmenšuješ mezeru mezi tím, kým chceš být, a tím, jak skutečně jednáš a jaký život vedeš.
Píšu o tomhle tématu už řadu let, a tak vím, jak velkou hodnotu může mít.
Jenže největší přínos přichází tehdy, když se člověk posune z úplné bezmyšlenkovitosti do fáze, kdy si třeba jednou ročně vědomě zhodnotí uplynulý rok.
Jakmile začneš být příliš „intencionální“, přínosy se začnou vytrácet — a nakonec se promění v přítěž. Docela snadno se pak stane, že budeš pravým opakem textu z té písně: člověkem, který promýšlí každý krok a snaží se všemu světu dokázat, jak je důležitý.
V tu chvíli už jsi překročil hranici. Znamená to, že trávíš až moc času ve vlastní hlavě, přemýšlíš o sobě až přespříliš, a naopak příliš málo času věnuješ vděčnosti, tomu, co máš, a tomu, jak může tvůj život prospět druhým.
Úskalí přílišného „optimalizování“
Obecně mám vědomé žití opravdu rád, ale vidím v něm dvě velká rizika.
Prvním rizikem je zacházet s lidmi jako s prostředky k dosažení vlastních cílů — a nedokázat si jich vážit pro to, jací skutečně jsou.
Pokud tě někdy po letech kontaktoval starý známý a ty sis myslela, že má upřímný zájem o tebe, jen aby se ukázalo, že tě chce nalákat do nějakého multi-level-marketingového „podnikání“, přesně víš, jaké to je. Není to hezký pocit. Člověk si připadá, že byl osloven především kvůli své užitečnosti, ne proto, že by pro druhého něco znamenal.
Druhé riziko spočívá v tom, že začneš promýšlet každý krok a činit tak „ideální“ rozhodnutí, až z vlastního života vyloučíš radost i spontánnost.
Například: jednou jsem se rozhodl pro velmi přísný čtecí plán — každý týden přečíst jednu slavnou klasickou knihu, a to dva až tři roky v kuse. Myšlenka byla dobrá: vystavět si pevný základ z velkých myšlenek. Hádej, jak to dopadlo?
Podařilo se mi proměnit svou oblíbenou zálibu v povinnost a rutinu, něco, co „musím“. A ještě horší bylo, že se plán úplně obrátil proti mně — člověk si totiž mnohem víc zapamatuje z knih, které čte z opravdové zvědavosti, než z těch, které čte jen proto, že to stojí v plánu.
Hledání protiváhy
Řešením tohoto paradoxu není být méně vědomý, ale nasměrovat svou vědomost také k jinému souboru hodnot. Rozhodnutí žít více záměrně většinou lidi posune směrem k:
– větší kontrole, více plánování a méně spontánnosti
– činnostem a projektům, jejichž přínos jde snadno změřit
Aby se tyto tendence vyvážily, doporučuji dát prostor také jejich opakům:
– pozvat zpět do života tajemství, nejistotu a neočekávané
– dělat věci, které opravdu chceš, ne jen ty, u nichž máš pocit, že bys „měl“
Rád si připomínám, že život není soutěž ani komplikovaná výzva — je to dar, který stojí za to opečovávat. Neznamená to vrhnout se do bezhlavého užívání a impulzivního jednání, ale myslím, že život by měl působit štědře.
Ne každá minuta musí být využita produktivně. Občas je dobré jen tak se potloukat nebo projít.
Ne každá kniha musí být poučná a vzdělávací. Někdy je prostě příjemné na chvíli uniknout.
A hlavně — přátelství nemusí mít účel ani cíl. Můžeš se prostě sejít, pobýt spolu a užít si společnost druhého člověka.
Ačkoli jsem — a vždy budu — zastáncem sebezlepšování, je tu jedno nebezpečí: zaměnit smysl života za samotné sebezlepšování, místo abychom ho chápali jako prostředek k bohatému, naplněnému a smysluplnému životu.
–ete–
